O dějinách a institucionalizaci vědění

Intelektuálním východiskem britského historika Petera Burkeho je kulturně-sociální historie, již coby emeritní profesor přednáší na cambridgeské univerzitě. Kromě lidové kultury (které věnoval světový bestseller Lidová kultura v raně novověké Evropě z roku 1978, česky Argo 2005) se v rámci epochy raného novověku zabývá zejména renesancí jakožto kulturním hnutím v evropské společnosti a sociálními dějinami vědění, které jsou námětem stejnojmenné knihy, jejíž český název však zní Společnost a vědění, s podtitulem Od Gutenberga k Diderotovi.

V průchodném bludišti

Metoda, kterou Burke užívá, cele vězí v nové historii (new historicism), jíž je období rané modernity základním zdrojem inspirace pro uvažování nad historickou situací společnosti jako síti vzájemně se ovlivňujících dějů, přičemž nově se dostává pozornosti i těm všedním a každodenním událostem. Pro novou historii je důležité následování Michela Foucaulta, který se spolu se svou archeologií vědění táhne jako příslovečná Ariadnina nit celým textem. Metafora neprůchodného bludiště se však dá na text aplikovat jen stěží – množství analyzovaných pramenů, dějinných událostí a šíře geografického záběru (s odbočkami i mimo Evropu) jsou přehledně uspořádány podle hledisek aktérů, kteří se v síti produkce vědomostí ocitají. Text tematizuje autorská práva, manažerství vědomostí, produkci a distribuci jako výdělečnou činnost, cenzuru coby mocenský dohled státního aparátu, a konečně čtenáře, vtipně umístěného až na konec tohoto gigantického kolotoče, který je posouván vpřed silně partikulárními zájmy. Tímto rozdělením sfér vlivu se Burke pochopitelně nevyhne opakování některých faktů, podobný spirálový vývoj ovšem se změnou pohledu přináší nové pozoruhodné aspekty předmětu zkoumání, a proto čtenář i tyto návraty přijímá spíše s povděkem.

Co je žádoucí vzdělanost?

Burkeho zájem o kontakt centra a periferií a informační kanály, skrze něž proudí vědomosti, nezůstává opominut ani zde. Raný novověk byl svědkem rozvoje mnohých nových cest, a tím pádem i získávání poznatků (objevy z Vespucciho čtvrtého kontinentu, kartografické pokroky Východoasijské společnosti atd.), které je potřeba dramaticky rychle reorganizovat, protože není možné vpasovat je do stávajících systémů třídění, a skrze proces „zpracování“ (např. překlad, kompilace, editace) vyrábět z pouhých informací cosi, co je považováno za skutečné „poznání“. Na zajímavosti knize dodávají zejména drobná, ale vysoce inspirativní srovnání se situací v arabském a východoasijském světě. Burke si všímá faktu, že marginalizované oblasti vědy často skýtají největší množství podnětů a inspirace pro budoucnost, právě pro svůj volnější vztah k institucionalizovanému vědění – v islámském světě 16. století si mohly medicína a astronomie díky své odvislosti od vysokých věd spjatých těsně s náboženstvím dovolit metodologickou volnost, která umožnila jejich strmý rozvoj.

Materiálem je Burkemu nepřeberné množství pramenů, při jejichž analýze sice postupuje primárně jako historik, teoretické zázemí jeho výkladu je ale cele společenskovědní. Dozvídáme se mnoho nejen o samotných dějinách institucionalizace vědění, ale i o reflexi této historie od autorových inspiračních zdrojů. Protože jsou dějiny pozdně středověké a raně novověké vzdělanosti spjaty s dějinami společenských elit, začínáme u Mannheimovy neukotvené inteligence, která se vymyká třídnímu rozdělení společnosti, velmi podnětné jsou pro Burkeho Veblenovy stati o „kultu vědy“, akademickém prostředí, v němž vystupují profesoři jako strážci esoterického poznání, a intelektuálním předstihu Židů v Evropě. Často je pochopitelně zmiňován Bourdieuův kulturní kapitál a Kuhnova normální věda.

Kniha může být přínosným materiálem ke stále velmi aktuální debatě nad proměnami českého vzdělávacího systému a přinést poučení v otázce, nakolik se představy o tom, co je žádoucí vzdělanost, zakládají na principech, jež jsou odvěké, přirozené a nezvratné.

Autorka je doktorandka sociologie na FSV UK.