Porno, které vypráví

Některé hard core pornofilmy ze sedmdesátých let dnes platí za klasiky zmiňované nejen v rámci audiovizuální pornografie, ale také kinematografie jako takové. Není to dáno jen tehdejší širší legitimitou filmového porna a vysokou diváckou úspěšností jednotlivých titulů, díky nimž se pornografie stala součástí dobové veřejné debaty. Sedmdesátkové porno mělo k mainstreamovým filmům blíže také tím, do jaké míry kombinovalo svou primární atrakci, tedy explicitní záběry souložení, s postupy a lákadly mainstreamových filmů.

Tělo jako stroj

Sedmdesátá léta minulého století bývají právem označovaná za zlatý věk filmové pornografie. Souvisí to zejména se sérií komerčních hitů nasazených do mainstreamových amerických kin na počátku desetiletí (jak tehdejší uvádění pornofilmů souvisí s hollywoodskou ratingovou praxí, popisuje text Jindřišky Bláhové Tenhle byznys si držíme od těla, otištěný v Cinepuru č. 51), tedy zejména o filmy Hluboké hrdlo (Deep Throat, 1972), Za zelenými dveřmi (Behind the Green Door, 1972) a Ďábel ve slečně Jonesové (The Devil in Miss Jones, 1973). Velmi brzy po boomu těchto děl, natáčených mimo hollywoodská studia, ale v tržbách jim tvrdě konkurujících, nastoupila vlna odporu vůči pornofilmům v mainstreamových kinech, ať už vedená z pozic radikálního feminismu, křesťanství či přímo státních orgánů, která audiovizuální pornografii vytlačila mimo oficiální hlavní proud a ustanovila pro ni zcela autonomní trh, na němž se pohybuje dodnes. Po sedmdesátá a částečně i osmdesátá léta si ale přinejmenším část filmového porna udržovala spojení s mainstreamovými filmovými postupy, díky nimž formovala zcela jiný přístup k tělesnosti a sexu, než jaký je typický pro současnou pornografii.

Dnešní audiovizuální porno, ať už jde o kostýmní dějové produkce, „profesionální“ videa prezentující plakátovou tělesnost okoukanou z estetiky tělocvičen či „amatérské“ záznamy zaštiťující se nálepkami „autenticity“ a „realismu“, klade jako ústřední atrakci tělo samotné, a to ve vztahu k jeho dokonalosti („profesionálové“), či naopak vzrušující nedokonalosti („amatéři“). Nejde tu přitom ani tak o obdiv k tělu coby objektu, jako spíše k procesu dosahování slasti. Tělo je tu pojímáno jako stroj poměřovaný výkonností, která je většinou zobrazovaná ve svých extrémních variantách. Vypjatě expresivní zvukové projevy aktérek, nadměrné velikosti sexuálních údů a překotný rytmus typických scén profesionálního porna, nebo naopak důraz na techniku způsobování slasti u amatérů (snaha některých amatérských pornoprodukcí prodat své výrobky jakožto ukázky osobního, „citlivého“ a intimního přístupu k sexu je ve skutečnosti pouze záležitostí stylizace – událost, jíž je přítomný filmařský štáb s kamerou, těžko může být intimní a pornografická videa, pokud v nich nehrají vaši osobní kamarádi, nemohou být jiná než anonymní) jsou jen nejumírněnějšími možnostmi, jak výkonnost těla zdůraznit. Ty radikálnější zahrnují různé bizarní sexuální praktiky, jež víceméně prověřují výdrž těl protagonistů a zejména jejich sexuálních orgánů.

Porno muzikál

V klasikách zlatého věku porna naopak jako by výkonnostní dispozice aktérů či dokonce jejich tělesná konstituce nehrály moc velkou roli. Tělo tu zpravidla není vystavováno žádným extrémním zkouškám a mnohdy ustupuje do pozadí i samotná slast. Zřetelná je naopak snaha co nejsilněji prolnout sexuální scény s vyprávěním nebo dokonce potlačit jejich vzrušivost ve prospěch nějaké jiné atrakce. Sexuální scény zde mnohdy neslouží primárně jako stimuly pohlavního vzrušení, ale jako prvky vyprávění či součásti estetického prožitku. Tělo tu není chápáno jako stroj, ale jako rekvizita v dramatu.

Výmluvným příkladem tohoto přístupu je francouzský snímek Podle hvizdu poznáš pizdu (Le sexe qui parle, 1975), jehož hrdinkou je žena s mluvící vaginou. Pohlaví se tu stává nositelem řeči, což nejspíš není většinová představa sexuálního stimulu, ale nechává to sex přímo vstoupit do živlu narativity. Neméně radikálním potlačením vzrušivosti je finále geniálního porna Za zelenými dveřmi, jež na ploše několika minut ukazuje extrémně zpomalenou sekvenci ejakulace, jež navíc využívá psychedelické barvení obrazu. Podobný přístup ostatně najdeme i v poslední scéně Hlubokého hrdla, kde je scéna orgasmu prostřihávána záběry znějících zvonů, startující rakety a ohňostroje.

Typičtější než tyto vyostřené příklady je ale vzájemná koexistence vyprávění a pornografie, kde dějové pasáže plynule přecházejí ve scény „čísel“ a naopak. Tím porno zlatého věku představuje jakousi variantu střídání epiky a lyriky typického pro muzikál. Existuje ostatně i významné muzikálové porno podle Carrollovy klasiky Alenka v říši divů: Muzikálová komedie s ratingem X (Alice in Wonderland: An X-Rated Musical Comedy, 1976), které je výmluvným dokladem nezřízeného mísení různých mainstreamových žánrů a hard core porna. Nejtypičtějším z mainstreamových žánrů přejímaných do pornoprodukcí byla komedie, přičemž některé tituly typu parafráze Pygmalionu Otevření Misty Beethoven (The Opening of Misty Beethoven, 1976), filmů z osmdesátých let Tabu (Taboo, 1980) nebo Soukromé učitelky (Private Teacher, 1983) sex dokonce neustále fraškovitě shazovaly.

Morality i horory

Jiné příklady vlivu mainstreamových žánrů na zápletky klasických pornofilmů ale nejsou o moc méně bizarní. Typickým přístupem bylo nahrazení motivací postav různých žánrů sexuální touhou. V moralitě Ďábel ve slečně Jonesové panenská hrdinka spáchá sebevraždu a následně získá možnost se před definitivním pádem do pekelných muk vrátit na zemi a zakusit zde tělesné rozkoše. Černá komedie Mé noci s Alicí, Pénélope, Arnoldem, Maude a Richardem (Mes Nuits avec Alice, Pénélope, Arnold, Maude et Richard, 1976) sleduje sérii bizarních sexuálních sebevražd čtveřice zhrzených nymfomanek, žijících společně v sídle vybaveném objekty, jež připomínají díla Evy Švankmajerové. Ještě dále – pokud jde o slučování obtížně spojitelného – zachází hrstka dobových pornografických hororů. Obskurně neumětelský Hardgore (1974) obsahuje scénu sklepní orgie skupiny satanistů, zakončenou souloží kata s ženou, jež má při aktu hlavu uvězněnou v gilotině a v okamžiku vyvrcholení je setnuta. Slavná kombinace soft core a hard core porna Emanuelle v Americe (Emanuelle in America, 1977) zase obsahuje často citovanou šokující sekvenci sexuálního mučení prezentovanou jako snuff film. Režisér filmu Joe D’Amato natočil ještě několik hard core pornohororů, jako Erotické noci živých mrtvých (Le notti erotiche dei morti viventi, 1980) a Porno Holocaust (1981), které předznamenávají pozdější kostýmní pornofilmy (jež D’Amato ostatně až do své smrti v roce 1999 sám v překotném tempu natáčel) v tom, že scény souloží drží relativně oddělené od děje filmu a vyprávění tu je v zásadě minimální osou propojující jednotlivá „čísla“.

Příčinu orientace klasických pornofilmů na děj a jejich blízkost mainstreamovým žánrům vychází z toho, že tyto snímky byly uváděny v kinech a jejich projekce tak chtě nechtě tvořily kolektivní společenské zážitky. Příklon k mechanice slasti se překrývá s nástupem videa a dalších technologií umožňujících privátní sledování. Možná proto jsou to právě sedmdesátkové klasiky, které u nás dnes na filmovém plátně znovuobjevuje pražský Festival otrlého diváka.