Někdo někde někam

V recenzích i fanouškovských webových diskusích ohledně nového filmu Sofie Coppolové Odnikud někam vystupují dva protichůdné názory. Podle jednoho z nich ve filmu tvůrkyně našla sebe samu a podle druhého samu sebe ztratila. Na obou pozicích je přitom podstatná snaha zasadit režisérčin nový snímek do celku její tvorby jakožto určitý vývojový stupeň na cestě k jakési autorské autenticitě – odnikud někam, jak naznačuje český distribuční název filmu. Jako by zde byla snaha vynahradit si minimalistický děj snímku konstrukcí příběhu filmografie jeho režisérky. Doslovný překlad originálního názvu ovšem zní pouze „Někde“, případně „Někam“, což je sama o sobě tak neurčitá pozice, že z ní nelze vypozorovat nějaké jednoznačné směřování. Stejně nejednoznačné je i místo snímku mezi ostatními díly Coppolové.

K ideálu a do hloubky

Odnikud někam je především snímek, jenž se přiklání k současné festivalové tendenci dějově vyprázdněných nedramatických filmů, které do prostředí americké post-nezávislé produkce uvedl režisér Gus Van Sant tituly Gerry (2002), Slon (Elephant, 2003) a Poslední dny (Last Days, 2005). Tento posun je různě interpretován podle vkusu jednotlivých diváků – festivalově orientovaní kritici tleskají režisérčině „dospělosti“, příznivci jejího předchozího nejvýraznějšího filmu Ztraceno v překladu (Lost in Translation, 2003) si zase zoufají nad tím, o co je nové dílo oproti svému předchůdci chudší. Snímek tedy zjevně svádí k tomu být vykládán jako součást nějakého širšího autorského pohybu, ať už je nasměrován kupředu, k nějakému ideálu (uživatel na ČSFD: „Velmi neodbytně mě přepadl… pocit, že… Sofie Coppola právě natočila Odnikud někam jako svůj celovečerní debut. Ano, dívám se na tenhle snímek a úplně vidím v představách tu její slibnou kariéru, ten zjevný talent, ty nádherné filmy, co budou následovat, to rozvedení tématu z Odnikud někam v pozdějším brilantním Ztraceno v překladu… Proč je to ale obráceně?“), nebo kamsi do vlastního nitra a hloubky (Kamil Fila na Aktuálně.cz: „Sofia Coppolová… v Somewhere zachází na samu mez své metody i tématu.“).

Tyto interpretace přitom souznějí s obecným nárokem na autorské filmaře, aby směřovali k budování vlastního originálního autorského „světa“, který by už neopouštěli, ale pouze jej zkoumali „do hloubky“. Jinými slovy, aby se režisérovo příjmení stalo pojmenováním nového žánru. Celý festivalový trend, k němuž se Odnikud někam blíží, jako by tyto nároky nechtěně komentoval. V souladu s nimi se totiž nejzatvrzelejší festivaloví solitéři současnosti (Béla Tarr, Roy Andersson, Hong Sangsoo…) zříkají pohybu a změny a své snímky budují na principu statičnosti a opakování.

Vzestup, nebo pád?

Ve filmografii Coppolové navíc nic nenasvědčuje tomu, že by Odnikud někam byl nějaký úběžník, k němuž směřovala celá její dosavadní tvorba. Naopak, snímek celkem smysluplně navazuje na předchozí Ztraceno v překladu a Marii Antoinettu (2006) v tom, že každý z nich má znatelně odlišný styl, ale spojuje je téma jedince, který vypadl ze spektáklu, jehož měl být centrem. V tomto ohledu lze tvorbu Coppolové vnímat spíše jako řadu různorodých variací na podobné motivy než jako proces konzervace autorského rukopisu. Dobře to ukazují pasáže Odnikud někam odehrávající se v Itálii, které jsou zjevným remakem Ztraceno v překladu, jenž zachovává stejné motivy, ale proměňuje jejich kontext. V tomto ohledu se ostatně filmografie Coppolové podobá tvorbě Guse Van Santa, která také prošla několika radikálně odlišnými stylovými obdobími, ale i orientacemi na rozdílná ústřední témata (režisér mimochodem ve svých posledních dílech minimalistický styl předchozích snímků bez problémů opustil ve prospěch tradičnějšího filmového vyprávění).

V aktuálním snímku se tedy tvorba Coppolové nachází někde poblíž festivalové „vyprázdněné narace“, ale zároveň v sousedství témat jejích předchozích filmů. Tohle spojení je zrádné, protože výrazné paralely se Ztraceno v překladu vedou ke srovnáním, jež často mají tendenci nedoceňovat východiska těchto filmů. Ztraceno v překladu je brilantní melodrama na téma stárnutí, kde prostředí současného Japonska především zvnějšňuje osamělost hlavního hrdiny. Styl Odnikud někam, potlačující expresivitu, naopak nechává vyznění jednotlivých scén v podstatě neurčité a nepřipravuje divákům žádnou jednoznačnou náladu či perspektivu, z níž by jim mohl rozumět. Tím samozřejmě není řečeno, že přístup Odnikud někam je nějak univerzálně úctyhodnější či dospělejší. Pouze to znamená, že každý ze snímků čelí trochu jiné tradici a nárokům. Evoluční interpretace nového režisérčina filmu, poměřující jej s jejím nejznámějším titulem, dělají z této změny žánru kvalitativní skok v nějaké pomyslné hierarchii. Na subjektivně vystavěné architektuře této hierarchie pak závisí, zda jde o vzestup nebo pád. Ze srovnávání filmů se tak stává srovnávání stylových preferencí toho kterého diváka. Odnikud někam je ale remake, který přesazuje Ztraceno v překladu do úplně nové půdy. Selhává proto nikoli ve světle předchozí režisérčiny tvorby, ale tváří v tvář tradici festivalových dějově vyprázdněných filmů.

Poblíž mnohoznačnosti

Odnikud někam totiž vyprázdněnou naraci jen připomíná svou stylovou úsporností oproti předchozím režisérčiným filmům. Ale oproti enigmatičnosti typických festivalových filmů (vedle Van Santových děl typicky tvorba Lisandra Alonsa, portrét v A2 č. 13/2010, či Bruna Dumonta, rozhovory v A2 č. 18/2007 a 7/2010) jsou jeho vyprávěcí struktura a vyznění dokonale průzračné. Snímek totiž staví na typizované figuře stárnoucí celebrity, která si uvědomuje prázdnotu svého života. Většina scén filmu nepotřebuje další komentáře či vysvětlení, protože si je dokážeme snadno domyslet z řady snímků na podobné téma. Dílo předkládá svého hrdinu jako modelovou figuru vyžilého playboye, který je neustále obklopen chtivými ženami a jehož finanční zdroje nikdy nevysychají, přesto se na svět dívá znuděným pohledem. Podobně jako hrdina Ztraceno v překladu i on se dostává do společnosti múzy, jejíž pouhá přítomnost zdůrazňuje jeho vnitřní pustotu. Zcela v duchu žánrových konvencí je to v tomto případě hrdinova dcera z dávno rozloženého manželství. A kdyby nedostatek konkrétních informací přece jen někoho mátl, tak si může názor snadno udělat na základě písňových textů, které podmalovávají děj (hrdina a jeho dcera hrají Guitar Hero na písničku, kde se zpívá „I’m so lonely“). Jednoznačné a zřetelné vyznění dělá z filmu přímočarou moralitu, jejíž závěr navíc působí nadějněji a optimističtěji než osudové a srdceryvné finále Ztraceno v překladu. Snímek nepochybně obsahuje několik mistrných scén (rutinní striptýzová čísla, záběr osamělého hrdiny čekajícího s obalenou hlavou v maskérně), přesto už sama volba prostředí předznamenává, že nemůže působit neutrálně. Luxusní hotely, kasina či mejdany svou turistickou atraktivností jen stvrzují naše předsudky ohledně hrdiny, který těmto stereotypům plně odpovídá.

Odhadnout, kde se tato festivalová pohádka nachází v celku tvorby Coppolové, bude možné až s jejím dalším snímkem, jenž dá jejím předchozím dílům nový smysl. Opakující se témata a motivy, které jsou nejviditelnějšími společnými znaky jejích dosavadních titulů, ale příliš neodpovídají nárokům teritoria, k němuž se tímto snímkem blíží.