Sbírka povídek současného ruského spisovatele Zachara Prilepina nazvaná Botky plné horké vodky je radikální reflexí situace v zemi, v níž se ze dne na den může stát z úspěšného politika psanec.
Kniha Botky plné horké vodky s podtitulem Klukovské povídky (Botinki, polnyje gorjačej vodkoj, 2008) od ruského autora Zachara Prilepina je prý „souborem neobyčejných, brutálních“ textů. Zachar Prilepin (nar. 1975, vlastním jménem Jevgenij Prilepin) se již dříve v Česku představil brilantně vypointovanou „brutální“ „klukovskou“ povídkou v Antologii ruských povídek (Větrné mlýny 2007). Recenzovaná sbírka nabízí ucelenější průřez autorovou povídkovou tvorbou, která je svérázným pohledem na život v současném Rusku.
Boření nostalgické idyly
Prilepinovy povídky by se daly rozdělit do dvou skupin. První skupinu textů spojují kromě hrdinyvypravěče další dvě postavy. Těmi jsou vypravěčův starší bráška Valka a bráškův kamarád Rubčak. Dobrodružství klukovské party mají v sobě něco z lidových báchorek. Trojice hrdinů, švarných mládenců, neohroženě táhne krajinou, tu se zastanou venkovana, u kterého předtím koupili nepojízdné auto, přičemž není jasné, kdo koho vlastně doběhl (Klukovská povídka). Jindy si zase namluví trojici místních krasavic, které oslní pozváním na psí šašlik, jak je tomu ve stejnojmenné povídce s téměř vegetariánským vyzněním. Nebo zabloudí v temném lese, archetypálním sídle iracionálních děsů, aby se nakonec dostali do prapodivné vesnice (Mrtvolná ves). U toho všeho, jak se na ruské kluky sluší, hojně popíjejí. Přítomnost alkoholu dodává textu humorné prvky, jinde jej zase obohacuje o tajemno, přičemž tajemství i humor se často prolínají.
Ve druhé skupině textů nenajdeme bráškukriminálníka ani jeho povedeného kamaráda, vypravěč zde zůstává sám se svými zážitky a vzpomínkami. Možná proto se tyto povídky jeví jako niternější, bez fraškovitého situačního humoru. Autorova schopnost vykreslit atmosféru dětství, stráveného mezi bramborovými lány v pásu černozemě, spleť mezilidských vztahů nebo vnitřní prožitky se tu rozvíjí v plné míře.
Dalším autorovým kladem je umění pointy a cit pro ústrojné propojení retrospektiv s přítomností. Napětí v příbězích tvoří rozpor mezi idylickými vzpomínkami a současností, plnou manželských hádek nebo reálií z války v Čečně. Tragično je však obsaženo pouze v náznacích, což souvisí s třetí autorovou předností: ovládá umění nedopovědět, nechávat prostor pro fantazii, pro čtenářovu interpretační spolupráci. Texty netrpí doslovností ani morálními, politickými a jakýmikoliv dalšími soudy. Autor nepíše politickou agitku, jeho texty nejsou tendenční; jsou poetické.
Neutěšitelná situace
Autorův život odráží paradoxy dnešního Ruska. Jak se lze dopátrat, Prilepin byl členem represivních státních orgánů, oddílu zvláštního určení OMON. Do řady textů promítá svou osobní zkušenost z válečného konfliktu v Čečně a vytváří obraz, který se značně rozchází s oficiálním postojem Kremlu. Ruskou armádu zde líčí jako bandu zdemoralizovaných pijanů a asociálních psychopatů. Marginální zabijáci nacházejí své místo mimo „normální“ společnost, ve službách ruského imperialismu, kde mohou dle libosti ukájet své sadistické choutky. Nedbalá zmínka o „mladistvosti“ nepřítele zamrazí o to víc.
Za pozornost stojí také autorova účast v opoziční politické straně s oxymórickým názvem Nacionálněbolševická strana. Její ideologie má kořeny v devatenáctém století, kdy emancipační ideje lidu, potažmo národa byly nové, přitažlivé a ještě nezdiskreditované totalitními režimy století dvacátého. Romantická představa spásné socialistické revoluce a utopická vize budoucího světa (k tomu viz spis zakladatele NPB, dalšího ruského spisovatele Eduarda Limonova Jiné Rusko) má značný polemický potenciál a právem může být vnímána jako vize antiutopická. Vznáší se nad ní duch Sartra a Che Guevary, ale také Bazarova a Dostojevského Běsů.
Pro takový monstrózní státní projekt, jakým je Rusko, je nakonec jedno, jestli je carskosamoděržavné, bolševickototalitní nebo gazpromovskoputinovské. Bez soudů tu člověka označí za teroristu, pořádají na něj štvanici, vážou oprátku, ze které není úniku, aby ho vzápětí velkoryse omilostnili, opět bez zbytečných byrokratických formalit na způsob transparentního soudního procesu. Jednoho dne jsi úspěšný politik a objevuješ se v televizních záběrech vedle mocipánů z Kremlu, a hned nato je z tebe psanec, jako je tomu v titulní povídce. Neutěšitelná situace Ruska v reflexích radikálně naladěných intelektuálů má neměnné konstanty. Fatalismus. Absurdita. Groteska. Botky plné horké vodky.
Autor je slavista a ukrajinista.
Zachar Prilepin: Botky plné horké vodky. Přeložil Libor Dvořák. Argo, Praha 2011, 192 stran.