Patos, jenž se mění v retro

Výstava Budování státu je vyvrcholením projektu aplikovaného výzkumu s názvem Umění, architektura, design a národní identita na Katedře teorie a dějin umění VŠUP. Projekt měl podle jeho autorů demonstrovat, jakým způsobem se moderní československé umění a design podílely na budování národní a státní integrity, jak reflektovaly politické a sociální změny. Perspektivy závěrečné výstavy směřovaly tak mimo jiné k představení umění, architektury a designu jakožto prostředků státní reprezentace, k pojednání vztahu uměleckých médií a politické moci, ke snaze ukázat umělecké dílo coby reakci na státní a společenskou objednávku a podobně.

Umělecké kolonizace

Autoři výstavy tedy v devíti kapitolách (Chrám národa, Folklorismy, Ikonografie státu, Inter­-nacionalie, Tělo národa, Modernizace, Krajina a prostor, Architektura a moc, Vlast a hrdi­­nové) vyprávějí příběh ­reprezentace československé národní a státní ­identity. Vstup do expozice působí jako poměrně nesourodá koláž patosu, dramatu, ledabylosti a kutilství. Zpuchřelé mapy Československa čpící školními kabinety, silonová vlaječka vlající v poryvech kancelářského větráku stejně jako nakřivo a evidentně hodně narychlo „připevněné“ popisky exponátů; sloupy evokující libovolnou slavnostní síň, prapory a hřmění státní hymny doprovázejí ke vstupu do první části, věnované vítkovskému památníku.

Připomínka „sekulární svatyně“ by jistě byla tím pravým prologem pro vyprávění o budování státu, neboť právě Zázvorkův palimpsestový „chrám“ přímo vyzývá k analýze sekulárního posvátna, interpretaci státní ikonografie, úvahám o možnostech přepisu a transformace tradičních sakrálních forem v nově konstruované podoby občanského sakrálna nebo toho, čemu francouzský historik René Girard říká odchýlená transcendence, včetně pozoruhodné kontinuity těchto reprezentací – od apoteózy legionářů přes oslavu rudoarmějců, státníků, politických činovníků a „národních“ umělců k neznámým vojínům či válečným veteránům. Nic z toho však v doprovodných komentářích nenajdeme. Vítkovská svatyně by si to zasloužila tím více, že se o to nijak nepokouší ani aktuální expozice Národního muzea, jež sice do vitrín bývalé „krypty“ hrdě vystavila nové národní fetiše (ponožky Jana Palacha, kytaru Karla Kryla), ale architektonické tvarosloví i mnohovrstevnaté způsoby reprezentace spojené s památníkem i Kafkovou jezdeckou sochou opomíjí.

Netuším, do jaké míry je celková kompozice i podoba jednotlivých částí výstavy výsledkem záměrné dramaturgie či promyšleného rytmu. Jednotlivé části jako by byly volně zaměnitelné. Po slibném, dostatečně dramatickém prologu (vlajky, mapy, hymna, svatyně) následují Folklorismy, které podle mého patří k nejlépe komponovaným pasážím výstavy. Vybrané exponáty mnohomluvně naplňují záměr výstavy a v nutné zkratce, ale v jasně uchopitelné koncepci představují a problematizují různé diskursy folklorismu – od Úprkova konstruovaného obrazu Slovácka, Plickovy estetizace lidové kultury přes avantgardní citace a parafráze folklorních prvků u Josefa Čapka či Heimatkunst německo­­jazyčných oblastí až k ideologickému „znovuobjevení“ a imitaci lidové slovesnosti padesátých let nebo k fotografické či filmové „kolonizaci“ Slovenska a Zakarpatské Ukrajiny. To, co se může jevit jako pouhý etnografický dokument, je výborným příkladem mocenské manipulace, kolonizační dominance či národně emancipačního boje (soutěž o dezén látky na československý oděv, jenž měl konkurovat německému dirndlu). Mimochodem, spíše upozaděné Slovensko, mizivá přítomnost uměleckých děl od slovenských tvůrců či vzniklých na Slovensku, případně Slovensko tematizujících tento kolonizační diskurs v podstatě potvrzuje, a to i přesto, že autoři výstavy omlouvají jejich absenci praktickými důvody.

Babičko, vzpomínej!

Nápady, švih, překvapivé (leckdy vtipné i ironické) souvislosti, vyvažující nezbytnou dávku naučnosti a osvěty, se ale v dalších pasážích vytrácejí. Státní ikonografie se uskromní na policejní čepice, vojenské výložky, bankovky, poštovní známky. Přicházejí mezinárodní úspěchy – Expo 58, flexareta, Sutnarovy čajové servisy, Kaplanova turbína, krátké filmy o stěhování mosteckého kostela, stavbě Gabčíkova, bratislavského mostu SNP, dálnice, makety klíčových státních architektonických počinů a tak dále. Jako by se idea státu rozplývala do prázdna, do papírových kulis. To, co začalo patosem, jenž je s budováním národní a státní identity nutně spjatý, končí spíše jako surreálné retro, čemuž odpovídá i poslední sál, v němž si může návštěvník vyzkoušet analogový telefon nebo psací stroj, případně se pomazlit se slavným umělohmotným držákem na skleničku. Pamětníci nostalgicky vzpomínají, nepamětníci nechápou. Jako celek výstava připomíná didaktický pracovní list, do něhož si žáci pod pedagogickým vedením musí doplňovat prázdná místa a nahodilým předmětům přiřazovat správné významy. Ostatně výstavu doprovází řada projektů určených školám a očekává se například to, že děti výstavu navštíví se svými prarodiči.

Pro ty, co nemohou vzpomínat s prarodiči nebo se nechtějí dojímat ani psát „čínou“, má smysl především skvěle připravený katalog (koncepce a editace Milena Bartlová), kterému se podařilo koncepty budování státu a reprezentace Československa představit podstatně lépe.