Mám nádor. To není vtipné

Umírání se obvykle v kinematografii objevuje ve dvou podobách. Buď se nám film snaží nalhat, že může vlastně jít o celkem fajn událost, když k ní přistupujeme pozitivně. Většinou se pak hrdina nebo jeho okolí zaobírá vším možným, jen ne problémem samotným. Anebo jde naopak o jedno z hojně užívaných témat v žánru umělecké exploatace, kde bývá umění ztotožněno s utrpením publika. I zde pak smrt nejčastěji figuruje jen jako jedno z mučidel vedle bídy, nespravedlnosti a dalších spřízněných nástrojů zkušeného festivalového trapiče.

Umírat by neměl nikdo

Konečná uprostřed cesty patří k těm filmům Andrease Dresena, které se v maximální míře přiklánějí k improvizaci a realističnosti. Takový styl obvykle náleží výsostným filmařům, s nimiž si spojujeme koncept auteurství. Na rozdíl od spřízněných tvůrců, jako jsou třeba britští režiséři Ken Loach či Mike Leigh, ale Dresen není důsledně ponořený do jednoho tvůrčího přístupu. Jeho filmy nevynikají jen realismem, ale i humanismem a mnohdy lze hovořit i o tragikomických polohách. Například snímek Sedmé nebe (Wolke 9, 2008, recenze v A2 č. 42/2008) ukazuje citlivý portrét soužití dvou důchodců, ale zároveň jde pro mnohé diváky o nepříjemnou zkušenost, neboť jsou konfrontováni s nahotou a erotickými hrátkami páru starých lidí.

Umírání představuje v době kultu těla a hé­donismu další tabuizované téma. Souložit mohou jen krásná těla, umírat by neměl nikdo. Dresen hned úvodní scénou obnažuje svůj přístup: jde mu o maximální realističnost, nikoli však o pouhé chladné pozorování, chce, aby se divák ztotožnil s postavami. Má jít o naprosto srozumitelný emotivní vztah. Posloucháme diagnózu, sledujeme tváře, nevidíme žádné přepjaté reakce, o to intenzivnější však je naše responze. Klíčový je způsob vedení herců a otázka výběru scén, na něž se zaměří pozornost.

V takřka dokumentaristickém portrétu Franka, který nebojuje s nemocí, ale s vědomím nevyhnutelné smrti, není prostor na vypravěčské finesy ani na estetizaci. Film si zcela vystačí se sledováním protagonisty, jeho ženy a dvou dětí ve školním věku. Přesto jde o vzrušující terén. Dresen ukazuje téma tak, jak by ho v dokumentu zpracovat nešlo. Vedle závažných etických otázek prostě není představitelné, že by bylo možné dosáhnout podobné intimity či podobné intenzity bez stopy citového vydírání. Snímek však není žádnou substitucí dokumentární tvorby. Režisér netouží po autentičnosti, vytváří myšlenkový svět postavy, která se nevyrovnává jen s otázkou blížícího se nebytí, ale zároveň se doslova proměňuje před očima. Nejde přitom o chátrání fyzické, ale mentální, protože má diagnostikován nádor na mozku. Ani chátrání však není pravé slovo, jde o náhlé okamžiky ztráty vlastního já, které postupně převládají.

Empatický realismus

Dresen pracuje s humorem a nadsázkou nikoli kvůli vyváženosti díla a chvilkové úlevě publika. Frankův momentální nápad začít si natáčet jakýsi iPhonový deníček představuje vedle elegantní možnosti, jak se vyhnout voice-overu při mapování vnitřních stavů, i vynalézavý způsob, kterak hrdina později komunikuje se svým okolím. Robotický hlas telefonu přeříkávající Frankovu promluvu „Mám nádor na mozku. To není vtipné“ zpočátku přináší nefalšované pobavení. Jde o humor, kterým si ulevuje především sám hrdina, vnáší však zároveň do filmu nálady, které později nabydou až absurdního charakteru – například když Frank sleduje, kterak jeho nádor vystupuje v televizní talk show. Dresenův minimalistický štáb sice natáčí dokumentaristicky partyzánským spontánním způsobem, ale filmová kamera je tu vzhledem k fikční povaze díla neviditelná a díky tomu se lze dostat k postavám až nepříjemně blízko, aniž by s divákem bylo manipulováno.

Dresenův film netěží ze semknutého formálního tvaru, ale především z všednodenních scén pojatých strohou, nikoli však klinickou optikou, které i svým lehce nesourodým uspořádáním evokují stav protagonistova vědomí. Takřka instruktážní pasáže o nakládání s pacientem v domácí péči neukazují jen momenty, kterým se všechny ostatní filmy o umírání vyhýbají, odráží se v nich i různorodost přístupů k tématu. A v komunikaci Franka s okolím lze pak vypozorovat nejistotu i trapnost blízkých, příbuzných a kolegů, neschopnost čelit takovým situacím. A to i proto, jak tabuizované bývají.

Způsob, jakým dokáže Dresen propojit drsnost s empatií, dodává jeho filmu punc jedinečnosti. Zároveň jde o zkušenost, která nutí o věcech uvažovat a nevede jen k emočnímu otřesu.

Autor je filmový publicista.