Protest proti vládě se nesl ve znamení sporu o to, co vlastně znamená politika. Se stupňováním protestů bude tato pře pokračovat.
Neutěšená situace roku 2012: počet lidí, kteří spadli pod hranici chudoby, překročil podle Českého statistického úřadu deset procent. Všechny údaje přitom napovídají, že se tento stav bude dále zhoršovat, a to i v důsledku zvýšení cen a reforem, za něž je zodpovědná vláda a které znamenají přenesení nákladů za krizi a veřejné služby na středně- a nízkopříjmové skupiny. Navzdory tomu nás média a různé morální autority přesvědčují, že hlavním problémem země je korupce, čímž ženou vodu na mlýn nejrůznějším protikorupčním spasitelům: po majiteli bezpečnostní agentury Bártovi se zdá, že v této roli budou bohatí podnikatelé v čele s Andrejem Babišem a Karlem Janečkem vystupovat kolektivně a zahrají tak další díl roztomilého představení Zloděj křičí – chyťte zloděje. Tato rétorika korupce se však kupodivu u velké části novinářů zastavuje před snahou svrhnout vládu, která se profiluje jako dosud nejzkorumpovanější v historii České republiky. Mise provést „nezbytné“ reformy váží víc než sebevětší pohoršení nad korupcí.
Vpád barbarů
Vláda vznikla na tvrdé řeči, jež rozděluje společnost: mladí proti starým, „slušní“ proti „nepřizpůsobivým“, podnikatelé jako tvůrci všeho „bohatství společnosti“ proti zaměstnancům, zaměstnanci proti „parazitům“ – studentům neplatícím školné. Proto není divu, že se platforma proti vládní politice ustavovala složitě a klopotně. Početně silní odboráři se mohli obávat, že je spolupráce s občanskými iniciativami dostane do služebné role „dodavatele davů“, mnohé občanské iniciativy byly zase plné nedůvěry k odborovému vedení i vůči sobě navzájem. Studentští aktivisté mohli mít oprávněný strach, že je spojení s odboráři zdiskredituje před spolužáky a na akci, která zcela jistě nezíská podporu akademických reprezentací a vedení vysokých škol, dorazí pouhý stín deseti tisíců studentů účastnících se před půl druhým měsícem týdne neklidu. Pochybnosti byly překonány, až když vláda doputovala do poloviny svého řádného volebního období, během něhož nejen že se odkopala řadou skandálů, ale především zrealizovala velkou část toho, co slíbila. Přemluvené báby i řada těch, kteří je přemlouvali (včetně všech tří tvůrců známého klipu, který v soutěži o předvolební stupiditu vyhrál hlavní ceny v kategoriích hloupost i brutalita), pochopili, že tak úplně nedostali, co chtěli.
Ne že by účastníci akce dokázali překročit svůj stín o tolik více než ti, kdo se jí nezúčastnili. Odbory pojaly na plakátu k akci situaci jako příležitost k boji proti živnostníkům. Ti však jsou často nejen potenciální spojenci protivládních aktivit, ale také mnohdy oběti tvrdé prekarizace práce. Až na nátlak ostatních iniciativ byla stažena pasáž požadující registrační pokladny zejména u Vietnamců a Číňanů. Na demonstraci samotné bylo možné vidět transparent vyrobený jedním z účastníků: „Na platech nás sdíráte, na dávkách to rozdáte“. Jednalo se ale o spíše ojedinělé vystoupení. Z pódia na Václavském náměstí zazněla před sto tisíci rozhněvanými odboráři nejen jasná kritika vlády a jejích reforem, ale také odmítnutí atmosféry rozeštvávání a anticiganismu.
Reakce na odborový protest byla naopak rétoriky rozdělování plná. Zejména zprávy televize Nova vylíčily demonstraci málem jako útok barbarů na Prahu: odboráři byli zobrazeni jako starší obyvatelé maloměst či venkova vybavení svačinami a zmatek v ulicích, který vyvolali, jen jako důsledek zmatku v jejich vlastních hlavách. Proti lůze, která si dovolila neudělat tržbu stánkařům na Václaváku, byli postaveni do kontrastu politici v sakách, kteří přiznávali občanům právo na protest, ale rozhodně odmítli jejich požadavkům ustoupit. V míře bagatelizace pak už bulvární Novu předstihla jen periodika pro elitu z Bakalovy Economie: Hospodářské noviny umístily informaci o protestu až na čtvrtou stranu, Erik Tabery neopomenul v úvodníku Respektu neopodstatněně tvrdit, že větší demonstrace proběhla na Václavském náměstí roku 2001 proti opoziční smlouvě.
Tak trochu jiná politika
Platforma Stop vládě! neskončila masovým protestem 21. dubna. Před hnutím, které dostalo do ulic více než sto tisíc lidí, se pochopitelně objevila otázka, jaké B říct po tomto snad až příliš úspěšném A. Odboráři a jejich spojenci na sebe přivolali pozornost i kritiku nejen svých odpůrců, ale také některých dosavadních blahosklonných podporovatelů tím, že projevili vůli pokračovat až ke generální stávce. Ještě tím zesílili debatu o tom, zda nepřekračují svou roli a nevstupují do „politiky“. I Jiří Pehe, dosud výmluvný kritik vládní politiky, se stáhl a vystoupil s tím, že se odbory požadující pád vlády zpronevěřují své roli a vstupují do prostoru, který patří především politickým stranám. Zajímavý konec ideologa občanských hnutí konce devadesátých let.
I sám předseda ČMKOS Zavadil ovšem na demonstraci za svržení vlády odmítl, že by akce byla politická, čímž jen zvětšil pojmový zmatek. Bylo to ovšem pochopitelné vyjádření a sklidilo autentický potlesk. Většina účastníků nepovažovala demonstraci za „politiku“ – ve shodě s Pehem a dalšími ideology stávajících poměrů má toto slovo spojené s politickými stranami a korupční špínou, již produkují. Svou přítomnost na náměstí považovali lidé za „nepolitickou“, šlo o obranu světa, jak jej znali, vyjádření proti evidentním špatnostem. Jestliže nebyli toho názoru, že právě toto je politika, nelze jim to mít za zlé. Není to selhání jejich, ale všech politických estétů a politických pragmatiků, kteří představovali posledních třiadvacet let politický vzor.
Zápas následujících měsíců tak bude mít dva obsahy. Půjde o reformy, které už nyní destruují sociální základy nám známé demokracie. Půjde ale také o politickou představivost, která je jejím neméně důležitým předpokladem. Zvítězí-li názor Klause a Peheho, že demokracie patří především politickým stranám, dále to omezí možnosti občanských aktivit ve prospěch zkorumpovaných kartelů. Sto tisíc lidí na náměstí ovšem představuje závazek a otázku i pro předáky odborů a občanských iniciativ: jak přetavit odhodlání v účinnou kolektivní akci a odolat vábení založit místo toho „novou levicovou stranu“? Třetí konzervativně levicová strana totiž opravdu není tím, co by řešilo náš problém.
Autor je politolog.