Vzpomínáte, kdy jste naposledy aktualizovali svoje sívíčko? A kdy jste jím obesílali potenciální chlebodárce? Schválně, na jak dlouho jste si mysleli, že vás zaměstnají? Rok, dva, pět let – anebo jste vážně doufali v džob „na dobu neurčitou“? Jakou vám nabídli smlouvu? A o jaký se jednalo úvazek?
Klasická práce bere ve stále více sektorech za své. Hitem jsou už několik dekád neplnohodnotné pracovní smlouvy. Původně byly vítány jako osvobození ze stereotypního rytmu zaměstnání a příležitost vytvářet „vlastní životní projekt“ a rovněž jako šance pro skupiny znevýhodněné dosavadním pojetím práce (matky samoživitelky). Osvobození od monotónních a ponižujících osmi hodin, osvobození často také od přítomnosti na pracovišti. Práce z domova, mnohdy s volně nastavitelnou pracovní dobou. Kdo by nechtěl být flexibilní? Vždyť to také znamená zakusit něco z neobyčejně přitažlivé svobody podnikatele.
Flexibilní charaktery
Jenže záhy se projevila odvrácená stránka džobů se zkrácenou pracovní dobou a smluv na dobu určitou. Poměrně brzy se ukázalo, že nelze mít svobodu, jakou disponují velcí podnikatelé, bez jejich možností a prostředků. Důsledkem flexi-světa se stala atomizace pracovních sil. Individualizované pracovníky najednou nemá kdo reprezentovat, neexistují jako kolektivní síla, nanejvýš jako masa, která si navzájem chaoticky konkuruje. Tradiční odbory pro ně ztrácejí do značné míry smysl – stejně jako instituce sociálního státu, které jim nedokážou dát jistotu vůbec ničeho a do nichž na oplátku nechtějí nebo ani nemohou přispívat.
Roku 1998 publikoval sociolog Richard Sennet studii Koroze charakteru (The Corrosion Of Character). Novou epochu práce srovnal se svými výzkumy ze sedmdesátých let. Změny v pojetí práce se podle něj vepsaly hluboko do lidských osobností. Nejistota, dříve vyhrazená obdobím historických krizí či katastrof, se stala normální podmínkou našich životů v běžném fungování „nového kapitalismu“, jenž v sobě nese prvek permanentní mobilizace. To vytváří nesrozumitelné podmínky, v nichž jednotlivci nemohou dávat svým životům smysl prostřednictvím trvale platných, dlouhodobých vyprávění. Pravda se stává situační záležitostí, podmínky práce a života produkují rozsáhlé pole „rozporů mezi zkušeností a charakterem“.
Nelidský rytmus
Prekarizace realizuje heslo, které svět poprvé slyšel roku 1977 a považoval ho za pouhou mladickou provokaci: punkový slogan No future. Ve skutečnosti se stalo předzvěstí osudů několika generací, tvrdí Franco „Bifo“ Bernardi, italský radikální teoretik a aktivista, ve svých nedávných knihách Precarious Rhapsody (Prekérní rapsodie) a After the Future (Po budoucnosti). Prekérní práce je pro něj důsledkem toho, že kapitalistický systém má k dispozici technologii, která mu konečně umožňuje zacházet s prací jako oddělenou od těl jejích vykonavatelů. Tato změna přichází právě v době, kdy se kapitalismus do značné míry stává „semiokapitalismem“ produkujícím znaky, symboly, informace a namísto své „protestantské“ podoby tvrdé práce spojené s askezí získává podobu „barokní“, otevřené krásy světa v podobě konzumu. Tento konzum ovšem nebude pro každého – „barokní“, tedy mísící světlo s tmou, záhadný, krásný i krutý, nevypočitatelný je i řád, který platí pro jednotlivce toto baroko produkující. Jejich život je dobrodružstvím štěstěny, hledají jakoukoli příležitost, v níž by mohli zpeněžit svůj čas a schopnosti.
Prekarizace je podle Bifa ironickou vysvětlivkou významu slova svoboda v kapitalismu. Prekarizovaní lidé jsou svobodní – vyvázaní ze všech omezení stálého pracovního poměru. Na jejich čas si ovšem dál může činit nárok kapitál, dokonce o to dravěji. Oč jsou „svobodnější“, o to jsou také vystavenější moci, o to více musejí být k dispozici kapitálu přesně podle jeho očekávání. Svoboda v sobě vždycky obsahuje prvek nejistoty – v kapitalismu je právě tato nejistota plně obrácena proti svobodnému jednotlivci a činí z jeho svobody iluzi. Výsledkem smrtící kombinace svobody s nejistotou je společnost jedinců permanentně se poměřujících s absolutním horizontem vlastní svobody a vlastní nedostatečností. Jinými slovy, výsledkem je společnost deprese a neurózy, barokní pestrosti antidepresiv a prášků na spaní.
Zároveň právě prekarizací práce provádí kapitalismus svůj plný coming out. Podle Bifa je jistá prekérnost v „samotném jeho černém srdci“ – kapitalizace znamená právě rozpohybování, a tím také znejistění. Pracující k dispozici přesně tehdy, kdy je kapitál potřebuje, a jen po tu dobu – to je kapitalistická utopie. Ne náhodou je také prekarizace práce úzce spojena s virtuální sítí, která je jako správná utopie ne-místem a v jistém smyslu též para-místem či nad-místem jiných vztahů, jež jsou z definice mnohem symboličtější a mnohem více zvěcňující než vztahy mimo virtuální svět. V ne-místě a v odcizení, které s ním souvisí, je pravda kapitálu. Ne-místo poukazuje k ne-lidskému charakteru kapitálu – permanentní nejistota není udržitelný stav pro člověka, jenž si chce uchovat duševní zdraví.
Nositel rizika, nositel změny
Jak připomíná ve svých posledních dvou knihách český sociolog Jan Keller, prekarizace změnila dělbu rolí mezi pracujícím a podnikatelem. Byl to podnikatel, kdo dříve nesl riziko – a právě tímto rizikem legitimizoval svůj zisk. Naopak na pracující bylo během poválečných dekád sociálního státu pamatováno spíše jistotami. Dnes jsme svědky podnikání v podmínkách oligopolů a záruk, které minimalizují podnikatelské riziko, a naopak permanentního tlaku na pracující, kteří na sebe riziko berou. Stává-li se ovšem z práce podnikání jako každé jiné, zatímco velké majetky nepocházejí z nakládání s rizikem, ale z vlastnických titulů a privilegií, čím se pak vlastně liší od šlechtických výsad?
Konflikt kapitálu s proletariátem se zdál skončit smírným rozuzlením – zdaněním kapitálu, který se tak zároveň podílel na sociálních nákladech svého fungování a zároveň byl uznán jako legitimní. Jak může skončit souboj kapitálu s prekariátem, třídou v prozatímním třídním bezvědomí?
Dosavadní „vzpourou“ prekarizovaných a individualizovaných lidských zdrojů byly deprese, u těch částí prekariátu, které se propadly do chudoby a nepotřebnosti, je v některých případech vystřídaly nepokoje. Těžko říct, zda jsou skutečně posledním slovem – anebo zda prekariát v prostředí virtuální utopie dokáže formulovat požadavky, které budou právě tak překračovat horizont představitelného, jako se zároveň v podmínkách odlidštěného prekérního kapitalismu stanou možnými.
Autor je politolog.