Zdálo by se, že žijeme ve světě, v němž čím dál většího významu nabývají diaspory. Romská, židovská, kurdská, čínská, ruská, muslimská a křesťanská – globalizovaný svět nadprodukuje menšiny, enklávy a nejrůznější exil. Slušnost nebo aspoň politická korektnost velí diaspory respektovat a podporovat. Moskevská konference, kterou na letošní duben svolala Irina Prochorovová, majitelka prestižního ruského nakladatelství intelektuální literatury, se pokusila vnést do nadšení pro všechno, co souvisí s diasporou, více kritického a rozlišujícího světla.
Konferenci zahájil v souladu s léta trvající tradicí Hans Ulrich Gumbrecht, komparatista ze Stanfordu, jehož knihy i publicistika vyvolávají hlavně v Německu a USA velký ohlas. Požadoval konec morálně emocionálního vztahu k diaspoře jako – paradoxně – privilegovanému a téměř nedotknutelnému společenství.
V kulturních dějinách definovaných Biblí se aura diaspory váže na septuagintu, řecký překlad Tóry, kde se vyskytuje v Deuteronomiu (páté knize Mojžíšově) jako překlad hebrejského slova galut (גלות), exil. Ale zatímco exil je individuální, diaspora vyjadřuje zkušenost celého společenství v cizorodých podmínkách. Diaspora je pozicí slabých, ne-li pronásledovaných, pokud její představitelé disponují mocí a vlivem, je to navzdory jejich situaci, nikoli díky ní. V naší současnosti se senzibilita vůči vyhoštěným, slabým a v cizině žijícím stala povinnou výbavou politicky korektního intelektuála. A zatímco v oblasti sociální, migrační a takzvaně národnostní to má své opodstatnění, v oblasti kulturní, umělecké, začíná adorace diaspor působit zpozdile a nepatřičně. Z důvodů nikoliv politických, nýbrž poetických.
V devadesátých letech se východoevropské diaspory coby dosud poměrně jednoznačně vymezitelné entity sesunuly, implodovaly společně s režimy sovětského typu. Americká slavistka Nancy Condeeová napsala o devadesátých letech, že velké skupiny obyvatel „have been displaced“ – doslova byly posunuty, vysídleny či vyvráceny –, aniž by se ale hnuly z místa! Tím autorka míní utváření ruskojazyčných a jiných menšin následkem vzniku nových států a nových „většin“. Jak na tento sesun starých diaspor reaguje estetika? Je otázkou, zda někdy vůbec existovalo něco jako „poetika emigrace“, každopádně se ve vztahu k ruské literatuře v zahraničí zformoval mohutný proud bádání zaměřeného právě na exodus ze sovětského státu, v němž se často aspekty sociální a umělecké nerozluštitelně proplétají. Mezitím současnost generovala úplně jinou problematiku, kterou bychom mohli nazvat posuv či sesun diaspory. Pojmem z Freudovy teorie (Verschiebung) se původně označovala cenzura snů a náhrada nepřijatelných či nepatřičných obrazů vhodnějšími. Jde o obranný mechanismus.
Diaspora se ale stala vytěsněnou ne proto, že by představovala něco nepřístojného. Rozpadly, deaktivovaly se samy její podmínky, její možnost. Diaspora představuje hranice, které je možné – často velmi komplikovaně – překročit, předpokládá zpravidla odlišná jazyková pásma či enklávy, homogenitu a solidaritu postižených, vidinu návratu. Diaspora je možná jen za předpokladu, že ten, kdo se v ní ocitá, ví nebo věří, že se sám nachází v exilu, v místě, které se principiálně liší od svého východiska. Tato zřetelná dělení se v současné kultuře zdají být až na výjimky nedosažitelná. Jazyk ani místo výskytu nenesou již odpovědnost za identitu autora a jeho díla. Jistě se případy, které se vymykají modelu kultury v diaspoře, najdou i v dávnější minulosti, ale přece jen se teprve v současnosti taková nerozhodnutelnost stává bezpříznakovou. Adrian Wanner z univerzity ve státě Pennsylvania, jeden z účastníků konference, píše v komentáři ke své nedávno vydané knize, že je to první odborné pojednání o spisovatelích, kteří se naléhavě hlásí k ruské kultuře, píší ale jiným jazykem (ti nejznámější jsou Andreï Makine, Gary Steyngart, Vladimir Kaminer). Svou monografii nazval Wanner Out of Russia: Fictions of a New Translingual Diaspora (Mimo Rusko: příběhy nové mnohojazyčné diaspory), což je označení jen přibližné, protože většina autorů, jejichž texty a „případ“ byly do knihy zahrnuty, se právě fenoménu diaspory vymyká. Třeba prozaik Boris Zaidman (nar. 1963) vyrůstal v převážně ruskojazyčném Kišiněvě a v jeho dvanácti letech se rodina přestěhovala do Izraele, kde začal později psát hebrejsky. Jeho román Hemingway and the Dead-Bird Rain (Hemingway a déšť mrtvých ptáků, 2006), přeložený do řady jazyků, pracuje mimo jiné s napětím mezi událostmi v Tel-Avivu a někde v Dněstrogradu, aniž by jedno nebo druhé místo působilo jako „hlavní“.
Jiní autoři nemusejí líčit ani města a obce „tam“ a „tady“, aby vytvořili situaci, v níž jazyk dílu sice propůjčuje určité identifikační krytí, ale v souvislosti s kulturními a poetickými okolnostmi vytváří přesně tu situaci, která se rysům a mechanismům diaspory vymyká. Stejně tak nejsou v žádné diaspoře básníci kolem brooklynského nakladatelství Ugly Duckling Presse, například Eugene Ostashevsky: přijeli v dětském věku do USA, kde si místní jazyk osvojili jako svůj rodný. Intelektuálně a esteticky jsou ale oddaní – i – ruské kultuře: Charmsovi, Zabolockému a Prigovovi. Jejich pokračovatele ostatně překládají do angličtiny.
Vytvářejí snad tito autoři nějakou metadiasporu? Nebo někdejší jev nechali rozplynout a posunout do podob, kde jazyková a národní identita získávají novou platnost? Jedno východisko navrhl nedávno Igor Adamackij, jenž kdysi působil v leningradském samizdatu: užívá absurdního, ale pro umění produktivního sousloví „individuální diaspora“.
Autor je rusista.