Francie zvolila nového prezidenta. Vzešel ze souboje socialisty Françoise Hollanda a obhajujícího kandidáta pravice Nicolase Sarkozyho. Vítěz sice v době psaní článku ještě nebyl znám, ale pro zamyšlení nad směřováním dnešní francouzské společnosti není ono jméno zas tak důležité. Podstatnější se totiž jeví hlasy, které voliči přerozdělili již během prvního kola voleb.
Za vítěze prvního poločasu letošního prezidentského klání ve Francii lze označit na jedné straně Hollanda a jeho domovskou Socialistickou stranu (Parti socialiste) a na straně druhé krajně pravicovou Národní frontu (Front National, dále FN) v čele s Marine Le Penovou – dcerou zakladatele a dlouholetého předsedy strany Jeana-Marie Le Pena. Obě zmíněná uskupení dosáhla vpravdě historických výsledků. V historii páté republiky se zatím nikdy nestalo, že by kandidát opozice zvítězil nad obhájcem prezidentského křesla v prvním kole (Hollande – 28,63 %, Sarkozy – 27,18 %) a stejně tak FN nikdy předtím nevolilo tolik lidí (17,9 %). Nevole Francouzů vůči dosavadnímu vedení země se tak odrazila nejen v podpoře socialistického uchazeče, ale také v nebývalém příklonu k FN.
Rozšiřování Národní fronty
Ve Francii jsme svědky podobného vývoje jako v jiných částech Evropy: ekonomická krize a z toho plynoucí vysoká nezaměstnanost nahrává populistickým a nacionalistickým uskupením, která nabízejí snadná a rychlá řešení zakládající se na xenofobní imigrační rétorice a protievropském, protekcionistickém a obecně protisystémovém programu. Elektorát FN se ještě do nedávné doby skládal převážně z příznivců krajní pravice, jejíž kořeny lze hledat v tradici antidreyfusiánské, respektive pétainovské Francie. Po nástupu nové předsedkyně v lednu 2011 však strana rozšířila svou působnost i na širší veřejnost. Její představitelé se zdržují otevřeně rasistických a antisemitských vyjádření, na kterých si Jean-Marie Le Pen tolik zakládal. To ale neznamená, že se těchto názorů dnešní FN zříká. Marine Le Penová dokázala stranu v očích voličů jistým způsobem „polidštit“ a oddémonizovat, aniž by zároveň ztratila přízeň jejího tvrdého jádra. Mezi stoupence tohoto hnutí dnes patří jak pravicoví radikálové, tak frustrovaní nezaměstnaní dělníci a mladí lidé bez vyhlídek.
Úspěch Le Penové je také zčásti dědictvím dosluhujícího prezidenta Sarkozyho, jenž tak jako v roce 2007 ustanovil jedním z hlavních témat své kampaně otázku bezpečnosti. Pro tentokrát se ovšem přepočítal, protože mnozí z jeho potenciálních příznivců volili v prvním kole Le Penovou, aniž by mu svůj hlas hodlali dát alespoň v kole druhém. Kromě tradičních bašt FN, jakými jsou středomořské regiony Provence nebo Languedoc-Roussillon a severovýchodní cíp země (Pikardie, Champagne-Ardenne, Alsasko, Lotrinsko ad.), kde Le Penová s přehledem překročila 20 %, se FN podařilo dosáhnout výrazného úspěchu zejména v rurálním prostředí západní Francie (Bretaň, Pays de Loire, Poitou-Charentes), kde získala v porovnání s předchozími volbami téměř dvojnásobný počet hlasů (preference FN se letos pohybovaly kolem 15 %).
Mélenchonova „občanská revoluce“
V táboře FN zavládla po vyhlášení výsledků euforie, na druhé straně politického spektra se ovšem moc neslavilo. Přestože Jean-Luc Mélenchon, kandidát Levé fronty (Front de gauche), zaznamenal nejlepší výsledek radikální francouzské levice v prezidentských volbách za posledních třicet let, 11,1 % nakonec přece jen znamenalo zklamání. Tento bývalý socialista dokázal v posledních měsících upoutat pozornost mnoha Francouzů svým projektem tzv. šesté republiky, jejž prezentoval na velkých předvolebních mítincích pod širým nebem takovým způsobem, že jeho příznivci začali doufat v atakování třetího, ne-li druhého místa. Zatímco Le Penová svým programem zaujala zejména nespokojené obyvatelstvo s nižším stupněm vzdělání, Mélenchon uspěl i mezi vysokoškoláky, kteří se nadchli pro cíle jeho „občanské revoluce“, založené na rozchodu s kapitalismem, na boji proti finančním trhům i evropské politice škrtů a na společenské solidaritě. Levice přitom získala největší podporu, tak jako obvykle, především v jihozápadní části země a ve velkých městech.
Největším poraženým prvního kola se stal jednoznačně François Bayrou (9,13 %), předseda středového uskupení Modem. V době sociálního napětí byl zneklidňující tón jeho kampaně, varující před úskalími dobře znějících, avšak dle jeho názoru nesplnitelných hesel, pro většinu voličů nedostatečně ambiciózní. Kandidátka zelených Eva Jolyová (2,31 %) zase neuspěla proto, že ekologická témata letos jednoduše netáhla.
Druhé kolo voleb rozhodli voliči FN. Zatímco Sarkozy jim nadbíhal svým důrazem na zpřísnění imigrační politiky, Hollande je získával živením protisarkozyovských nálad. Marine Le Penová si přitom Sarkozyho úspěch nepřála: jeho prohra by totiž ještě posílila postavení FN na politické mapě Francie. Očekávalo se přitom, že mnozí z voličů FN se ve druhém kole zdrží hlasování. Vše tedy nahrávalo Hollandovi, jemuž otevřeně vyslovili podporu jak Mélenchon, tak Jolyová.
Autor je historik a etnolog.