Věnec sonetů básníka Víta Kremličky se kromě révy a poutí za hranice kosmu věnuje „dceři spánku, poslední naději bolesti, kterou konejší“ – smrti.
Proč sídlíš v mém srdci, bouři?
Proč se ti zalíbilo v tom hnízdě
Kde jenom čerň vládne a šum
Kde vlají květy jinde neviděné?
Proč vlečeš mě do pustin snu
Když neplní se žádný?
Co s tebou srdce vládče?
Tobě se podvolit mi smutek jenom skýtá
Což radost? Možná vůbec není
Jenom touha, věčné puzení
A blesky rozumu občas
Prozařují temno až v obrysech
Zhlédneš co skryto natrvalo
Aby ses nerozrazil o zdi smrti
Aby ses nerozrazil o zdi smrti
Aby ses nerozrazil o zdi smrti
Jak hrubě ční vstříc našim krokům
Tiché jsou jako květ a démantově pevné
Mlčí jenom jak bezcitné nebe
Jsou pěšiny, co do ztracena vedou
Jsou hvězdy provždy zahalené mlhou
Jsou kytice, co v plamenech jen zažhnou
Smrti jsou. Jen trvají jednou
Bezbranným sílu dáváš, aniž bys chtěla
Mocné srážíš, ač chtějí tvoje křídla
Nevinné konejšíš jak vyžádaná chůva
Jsi dcerou spánku, poslední nadějí
Bolesti, od které konejšíš
Strachem zbrojena – nám štítem smíření
Strachem zbrojena – nám štítem smíření
Strachem zbrojena – nám štítem smíření
Že z moře jsme, slzami tě smýváme
Tak sladkými, že sůl ve slunci temní
A réva nás před tebou stíní
Její vůni zemřelí znali; večerem k nám vane
Přes dávné pláně, rozdrcené hory
Přes brody řek a písečných ostrovů
Přes mříže koridorů i krajkové firhaňky
Buď zdráva, smrti – a nepospíchej!
Bo sebou mrskni. Vínem tě zpíjet cenu nemá
Živým určeno – zemřelým ústa němá!
I s mrtvými budem tu břečku pít!
V ozvěnách jejich slov, blescích citu
Vždyť kam nás zavedeš, tam réva bitvou
koření
Vždyť kam nás zavedeš, tam réva bitvou koření
Vždyť kam nás zavedeš, tam réva bitvou
koření
Na vyprahlých vinohradech hrozny kypějí
Lunou konejšeny, slunkem veseleny
Potem a rosou neviděny
Potom zmožené nohy po hroznech jdou
Žár i mráz je vždycky hryzne
Ty nohy jdou až tam, kde skončit kosmos
chce
Jdou ještě dál, révo, nocí ostnatou
Přes lávky vratké i kamenů hráz
Kde peřeje pusté vzteky řvou
Kde tůně bezedné k návratu zvou
Prý Luně dát Li-Po na lávce napít chtěl
Um’ Chajjám nad algebrou s chlastem bděl
Proto, Sofie, krabičák v knihovně čestné
místo má
Proto, Sofie, krabičák v knihovně čestné místo má
Proto, Sofie, krabičák v knihovně čestné
místo má
Vedle amfor, soudků a měchů prach na něj
neusedne
A někdy úst, co slova nepromluví
A jenom šplouchnou opojnou vlnkou
Proč v mém srdci, bouři, sídlíš? Trhej mě
dlouho
Pro kamen hic a odhodlanou cestu zimní nocí
Kdy mám dojít a dojdu
Sněhem a smrtonosnou loukou
Tam z mlh schodiště bylo zase spjato
Zatímco vichr popelavý vál
Dost, bolesti, místa pro tebe mám
Tak jdi! Kráčej nad jaspisem
Nad hlavou budou ti houkat sovy obav
Jenom jdi. Mysli řeku, co zní ti stříbrnou
strunou
Jenom jdi. Mysli řeku, co zní ti stříbrnou strunou
Jenom jdi. Mysli řeku, co zní ti stříbrnou
strunou
Houkni na Husajna s Jeronymem
Jak tam pijou travaricu v sarajevským café.
A čouděj žvára jaksepatří
Tak tohle byl čundr; až bych si přised!
Huso mě pohostil travaricou pod rozbitým
krovem
Černá se podobala noci prosincové
Zapálili jsme žvárka, mluvili o literatuře
Jenom horem trochu čichnul kordit
Cesta chybí. Kluci na švestkách ztrácejí životy
Osedlám sonet! Stejně mě shodí
Dál pěšky, chytejte mě do nůše
Nad nefritovou Miljackou
Tou řekou vrbového klenboví
Kéž jednou budu nad splavem spát!
Kéž jednou budu nad splavem spát!
Kéž jednou budu nad splavem spát!
V tom šumu, co srdcem táhne
Kde jeleni brodí se a sumci lížou jim paty
Kde pěna říká hvězdám
Proč proudíš a pod olšemi spíš
Proudy s tebou zatočí do temnot
A měsíční stříbro po tobě jde
Poskakující jak poslední jepice noci
Ostřice spí, jenom se někdy zhoupne
Poslední slza se kutálí a proudnice ji nese
Na lodích roztoulané Luny
Pod modrou horou, ó, to jenom Luna
Opřela si náruč na oblé lesokupě
A dívá se, jak to zase bude zjitra
Proč sídlíš v mém srdci, bouři?
Aby ses nerozrazil o zdi smrti
Strachem zbrojena – nám štítem smíření
Vždyť kam nás zavedeš, tam réva bitvou
koření
Proto má krabičák v knihovně čestné místo
Jenom jdi. Mysli řeku, co ti zní –
– kéž jednou budu nad splavem spát!
Vít Kremlička (nar. 1962) debutoval v osmdesátých letech v samizdatu sbírkami Autentický kulovátor, Zvonění a Oblouk. Dále byl tištěn v Revolver Revue a Paternosteru. V roce 1991 získal Cenu Jiřího Ortena za novelu Lodní deník. Je autorem básnických sbírek Cizrna (1995), Amazonia (2003), Prozatím (2002), Země Noc (2006) a Tajná cikánská kronika (2007), novely Manael (2005), sbírky povídek Zemský povídky (1999), dramatu Spravedlnost pro Leonarda Peltiera a mokřadní organismy chráněné Ramsarskou konvencí (1996). V roce 2011 získal Cenu Revolver Revue.