Nové verše Víta Kremličky jsou plné zázraků, úžasu a odkazů na akt zrození během vánoční noci: „pakliže volek manu sežere/ a oslík sežere slámu/ já na počest nemluvňátka/ glu, glu, glu, musím si opláchnout dáseň“.
Ó serafíne, ve sladké harmonii
Ó serafíne, ve sladké harmonii
milující dosud nenarozeného:
„Sláva mu!“ pěj, „zírat budeš na penále!“
Proč milující lkají a bědují
nad lásky souzvukem?
Vždyť hvězdy tak voňavé
v lesku krásy,
ač vzdálené, barvami hávů svých
rozžíhají lesy a květy vedou k rozpuku,
spatřují lidi, ani pílejí ke svému
neznalí a v obavách
– ah, tolik božského daru v lidech,
nad čím patří se žasnout!
V jedné noci věčnost se dme,
zakřivuje hvězd záři;
tak svítá dvé sluncí:
banán a světlo chléva v Betlémě.
Tleycantimo Choquiliya
Tobě zpíváme, kvítečku,
radosti moje, srdce touho,
tobě zpíváme, kvítečku,
radosti moje, srdce touho.
Aleluja, aleluja, aleluja.
Bolesti výkřik stoupá
mezi oslem a volem,
tam ležel můj král a lkal
pro moji duši, lásku a žal.
Nevypovím všechna trápení,
která má líbezné dítko růžové,
můj hoch milý,
má lilie.
Ježíš mého srdce,
neplačte, moje vidino.
Probuzen můj spící pán
Probuzen můj spící pán,
přes tolik překážek zrozený,
spi ptačím cvrlikáním kolébán,
tím líbezným zpěvem.
Spi za šumu ručejí,
v cinkotu jejich stříbrném,
tiše, tiše, tiše, mé dítě, naslouchej,
tak velké probuzení,
zavři očka, dadej a spi
za šumu ručejí,
jejich stříbrným cinkotem
spi kolébán, už usínej
za zpěvu ptáků,
tiše, mé dítě probuzené.
Spi, mé dítko dokonalé,
jsou ceny prosty tvé slzy
jakby jasné perličky,
tvá líčka perleťově růžová,
voňavá a sladká.
Tiše, tiše, tiše,
za zvuku ručejí,
jejich stříbřistým zvoněním kolébán
spinkej, už usínej,
ptákům a jejich zpěvu naslouchej,
tiše, dadej a spi.
Antoníne, Františku a Kašpare!
Antoníne, Františku a Kašpare!
Co zas chceš? Něco neklape?
Co má se státi
této vánoční noci
že cítíme, co jsme?
Co chceme?
Převelice hlavěnka mě pobolívá!
Všichni váháme
s tvářemi zardělými,
silná je naše touha,
protože vína džbán
vede nás k Temné čistotě!
Převelice hlavěnka mě pobolívá!
Ach, Ježíši, asi je ztracena,
ó, Ježíši, tolik bolí!
Převelice hlavěnka mě pobolívá!
Pod ochranou Naší Paní
k modlitbě jdem’,
všechny ty podivné černošky
a všechny bělošky jdou naslouchat.
Táhněte žebráci,
táhněte srabi,
táhněte vožungři,
táhněte kazimrdi,
vím, že jste dáma, hihi,
trpící bolestmi ze Sanguagá, haha,
a mnohem poctivější, hihi, ha, ha,
a ryzí srabka,
a nyní se obeznámíte se všemi ebonity.
Co ještě chcete namítat?
Vzhůru nýčko do Betléma
podívat se na Jezule,
co zrodilo se na slámě
Zpívat a tančit,
užívat života,
hlava mi třeští,
násoska jde, kořala přichází,
alkáčka zpívá a zpiťarka odchází,
hlava mi třeští,
vejpitka, chlastounka jde.
Stojíme u jesliček,
podívej na děcko, jak zplna křičí
v Mariině náručí,
aby ho černá
přišla zkonejšit.
Koukám naň a sebe se ptám,
spadne jí, anebo ne?
Zdá se mi, že to dítě
je krásné tolik, že z náručí vypadne,
hlava mi třeští.
Hle, oslík a volek,
stojí při něm,
volek se k němu sklání
a oslík je u slámy
pakliže volek manu sežere
a oslík sežere slámu,
já na počest nemluvňátka
glu, glu, glu, musím si opláchnout dáseň.
Le le le la la la,
násoska jde, kořala přichází,
alkáčka zpívá a zpiťarka odchází,
hlavu mám těžkou,
le le le la la la,
vejpitka, chlastounka odchází.
Hle, andělé a pastýři
poklonit se mu jdou.
Sborem zpívají,
že s dítětem
přišel boží dar.
Zda prší mana, či ne,
neslyším ani krůpěj,
ale vína, toho zvládnu spoustu!
Hlava mi třeští.
Le le le la la la,
násoska jde, kořala přichází,
alkoholka zpívá a zpiťarka odchází,
hlavu mám těžkou,
le le le la la la,
vejpitka, chlastounka odchází.
Hle, svatý Josef,
hleď, jak je pozorný
ohleduplný k dítěti,
protože on je mu otcem takříkajíc vlastním,
víme dobře, že Josef
šéfuje truhlárně,
proto žádáme od něj nápoj z Hory rév,
hlava mi třeští.
Le le le la la la,
jdeme všichni tuto noc
… a bez řečí,
protože jsme svědky božími.
Jeho příchodu na tento svět.
Zdali Bůh byl vržen na tento svět
a my se zdráháme ho vzývat
odplivujíce ovesnou kaši,
ta černoška si pro něco jde domů,
hlava mi třeští.
Le le le la la la,
nevidíš, kde je pravda,
a nemáš pravdu,
protože víra v černošku
je oblakem prachu
z rozvířeného písku.
A tak pomalu
namáčím se tady a namáčím se tam,
a protože Bůh se právě narodil
můžu to oslavovat, pít a chrápat do aleluja,
hlava mi třeští.
Le le le la la la,
hle, Tři králové
jdou se mu poklonit
a mezi nimi je i
král Kašpar, bratránek náš.
Vidíš ho na cestě,
nese spoustu lahví
a hvězdu, co nám oslňuje zrak,
hlava mi třeští.
Le le le la la la.
Vít Kremlička (nar. 1962) debutoval v osmdesátých letech v samizdatu sbírkami Autentický kulovátor, Zvonění a Oblouk. Dále publikoval v Revolver Revue a Paternosteru. V roce 1991 získal Cenu Jiřího Ortena za novelu Lodní deník. Je autorem básnických sbírek Cizrna (1995), Amazonia (2003), Prozatím (2002), Země Noc (2006), Tajná cikánská kronika (2007), Tibetiana (2013), novely Manael (2005), sbírek povídek Zemský povídky (1999) a Amazonské medy (2015), dramatu Spravedlnost pro Leonarda Peltiera a mokřadní organismy chráněné Ramsarskou konvencí (1996).