Kdo nepracuje, ať nejí!

Razantní škrty ve veřejných financích přispívají k sebeidentifikaci nové, efemérní společenské třídy. Její provokativní název je vlastně neologismus skládající se z marxistického termínu pro dělnickou třídu (proletariát) a odborný termín vztahující se k nejisté situaci (prekérnost). Prekérní pracovní postavení občanů se začalo vynořovat se změnou hospodářského paradigmatu z mechanizované masové výroby fordismu směrem k postfordismu, zaměřenému spíš na terciární sektor, sektor služeb. Jeho rozvolněné, „flexibilní“ pracovní podmínky přinášejí nejistý život ze dne na den, bez výhledu stálého úvazku. Prekariát zahrnuje ty, jejichž životy se skládají z nespojitých životních a pracovních zkušeností. Jejich existence nenabízí žádné pevné opory k realizování vysněného životního příběhu a důstojné podmínky pro osobní úsilí. Na jedince v prekérním pracovním procesu je navíc neustále vytvářen společenský tlak, v němž musí obhajovat prizmatem produktivity svou prospěšnost pro společnost. Slovy holandského literárního vědce Joosta de Bloois pronesenými při přednášce v Stedelijk Museum Bureau v Amsterdamu: „Prekérnost v sobě obsahuje neustálé ospravedlňování vlastního způsobu bytí (kontinuální přehodnocování existence v rozlišení produktivní/neproduktivní), dokazování své důležitosti v nikdy nekončícím dravém boji.“

Volba nejistoty jako nutnost

Nebezpečí prekérní práce ovšem tkví především v tom, co takový typ práce reprezentuje. Život ze dne na den, od textu k textu, je totiž romantickým ideálem nejen všech literátů. Je výzvou k zavrhnutí nudy běžného pracovního procesu (čtyřicet hodin týdně na jednom místě, pod jedním šéfem). Nejistota byla vždy brána za výraz svobody. Postfordismus však tyto ideály implementoval do svého systému: sen o větší autonomii jedinců byl deformován do vnucené fluktuace zaměstnanců, nekonečného přizpůsobování se novým situacím. Byznys se stal vzrušujícím dobrodružstvím, v němž neplatí žádné jistoty, ale ani žádná jasná pravidla. Osobní volba nejistoty se stala nutností.

Vládní zásahy jako razantní škrty dotací pro kulturu nebo zvyšování DPH na knihy rozšiřují počet prekérních pracovníků v literárním provozu. Jsou to především začínající autoři, literární kritici, menší nakladatelé, pořadatelé knižních festivalů a literárních čtení. Ti všichni totiž podléhají velkému rozporu mezi mechanismy tržního hospodářství a povědomím o kulturně hodnotné produkci. Mizivý podíl z prodaných knih pro autory (asi 5 %), neproplácení autorských honorářů v důsledku špatné ekonomické situace většiny nakladatelství a literárních periodik, financování vydávaných knih z vlastních zdrojů autorů – to jsou příklady, jak se projevuje prekérní situace na českém literárním trhu.

Přerozdělování státních financí v České republice se řídí původně biblickým zvoláním „Kdo nepracuje, ať nejí!“. Heslo využil v padesátých letech Klement Gottwald ve svém tažení proti vlastníkům výrobních prostředků. Ve své době našlo pregnantní protiváhu právě v literatuře, když si Vladimír Holan v Noci s Hamletem povzdechl: „Ano,/ ale co je práce?“ Dodnes nezodpovězená otázka po povaze práce stojí nejen za podobou financování literatury. Otázka, jež spojuje problémy kultury s těmi školskými, environmentálními i sociálně-pracovními. Je sepisování románů a novel, kritická reflexe současné literární produkce nebo vyučování na humanitně zaměřených univerzitách prací? A zaslouží si taková práce vůbec nějakou státní podporu? K čemu nám vlastně slouží a proč bychom ji měli financovat z daní? Podobné legitimní dotazy zřejmě napadají občany při úvahách o postavení kultury (v nejužším slova smyslu) ve společnosti.

Co je práce?

Symptomatickou odpovědí je tvrzení: „Dobrá kultura si na sebe vydělá sama.“ Symptomatickou, protože odhaluje velmi primitivní pojetí tržního hospodářství, v němž existují pouze zákony poptávky a nabídky. Kdo se těmto zákonům nepodřídí, musí z kola ven. Takové představě můžeme pouze namítnout, že nezatížená a nepokřivená tržní soutěž v dnešním světě existuje pouze v hlavách zatvrzelých vyznavačů evangelia liberální mikroekonomie. Každý produkt potřebuje finanční kapitál, jímž by naopak poptávku stimuloval, a tím narušuje rovnost podmínek.

Následuje propracovanější verze první odpovědi, jež sice pracuje v delším časovém horizontu, jenže spoléhá na rostoucí symbolický kapitál děl a umění považuje především za zdroj zisku. V této variantě je stát kritizován za krátkozraké (ne)financování živé kultury. Živá kultura podle ní sice není zdrojem okamžitých příjmů, v dlouhodobějším výhledu přesto přináší prestiž a nemalé peníze do státní pokladny. Jinými slovy, podporujme malé scény, začínající umělce, stimulujme kulturní dění tady a teď, přestože se to zdánlivě finančně nevyplácí. Tato investice se totiž jednou zhodnotí, finanční výdaje se bohatě zacelí a nakonec se dostaví i čistý zisk.

Primitivnější i sofistikovanější verze naráží na problém, o němž se hovořilo v souvislosti s problematikou vysokého školství. V kultuře stále nerozlišujeme veřejný a privátní sektor, neziskovou a ziskovou sféru, kulturní službu a podnikání. Veřejný zájem není něčím, co by mohlo být ekonomicky zhodnoceno, ale přispívá společnosti k efektivnímu a správnému fungování. Kvalitní vzdělávání na vysokých školách, stejně jako profesionální práce v kulturním sektoru zajišťují řádné vykonávání kulturních služeb. V souvislosti s privatizací veřejných škol tedy vyvstala otázka, jakým způsobem se promění několik staletí trvající praxe autonomních veřejných škol, jakmile bude její chod podléhat tržním mechanismům.

Obecná prospěšnost kultury

Privatizace školství, ale i zdravotnictví je změnou, jíž předcházela poměrně dlouhá etapa, ve které bylo školství i zdravotnictví bráno za veřejnou službu státu občanům. Kultura má podobnou zkušenost pouze z dob vlády komunistické strany, kdy byl veškerý chod v kulturní sféře problematicky ovlivňován stranickým aparátem. I přes tuto kontroverzní zkušenost by si kultura měla svůj status veřejné služby bránit. To, čeho jsme svědky v současných kauzách ohledně brutálního snižování státních dotací kulturním institucím a subjektům, není pouhou záležitostí kultury. Ta je jen jednou oblastí z mnoha obecně prospěšných aktivit, jež se musí podřídit striktnímu ekonomickému režimu. Společnost tímto způsobem naznačuje, jaký je její vztah k uměleckým oborům. Nejprve generuje instituce (literární akademie, kursy tvůrčího psaní) umožňující profesionalizaci umělecké práce a vzápětí dává od celé oblasti ruce pryč. Nezbývá než poukázat na tento základní rozpor a přesvědčovat širokou veřejnost o společenské úloze kulturní činnosti.

Spisovatel Anton Steinpilz ve svém eseji Precarious Verse (Prekérní verš), publikované na serveru The New Enquiry, popisuje dva typy společností, jež stále uznávají poezii. První ji vnímá jako způsob, jímž se přenášejí kulturní a sociální hodnoty z jedné generace na druhou. V druhém má poezie pouhou legitimizační funkci, díky níž společnost udržuje zdání kulturnosti a osvícenosti. Taková společnost tedy chápe poezii jako emblém vlastní kultivovanosti, ale zároveň své světlonoše vyspělosti stahuje do existenční nouze. Polodobročinné publikování textů a vydávání knih udržuje v chodu veřejné kulturní dění, na němž nemá současná vládní reprezentace žádný zájem. Bez legitimity udělené kulturní obcí by se však jen těžko obešla, nechce-li hodit přes palubu pojetí moderního státu. Likvidační zásahy do státní podpory kultury lze vnímat jako součást experimentu, po jehož završení by se konečně mohlo jasně ukázat, jak by fungoval společenský prostor bez kritického kulturního hlasu. Ubohý stav českého literárního provozu na všech frontách je jedním z mnoha symptomů tohoto experimentálního úsilí.