Tak jako jinde v Evropě i francouzská média v měsíci říjnu vášnivě diskutovala na téma uprchlické krize. Debata se ovšem od její podstaty přesunula k úvahám o tom, kdo a jak v médiích k tomuto tématu vystupuje. Levicový deník Libération udělal z této látky 5. října dokonce téma dne. Na úvodní stránku přitom umístil titulek „Ano, jsme sluníčkáři. No a?“. Analýza Laurenta Joffrina, který se zaměřil na metody a rétoriku „reakčních akademiků“, se pak vlastně dá chápat jako jakýsi manifest vymezující se vůči tomu, jak k uprchlické krizi a obecněji ke krizi Francie jako takové přistupují například Alain Finkielkraut, Éric Zemmour nebo Michel Onfray. Libération tyto myslitele označuje za falešné proroky. Ačkoli se sami cítí médii přehlíženi, okupují je do té míry, že nemine dne, kdy by se v nich neobjevili. A svými vystoupeními inspirují politiky, hlavně ty pravicové. Mezi jejich hlavní „leitmotivy“ přitom patří strach z úpadku francouzské společnosti, nedůvěra k cizincům, uzavírání hranic nebo oplakávání zašlé francouzské slávy. Joffrin v těchto intelektuálech vidí schopné propagandisty a jejich názory pokládá za hrozbu. Proto se rozhodl zveřejnit pět „přikázání“, na nichž Finkielkraut a spol. stavějí. „Musíme je znát, abychom uvážili nebezpečí, které nás ohrožuje, a tím je politická regrese,“ píše doslova. Prvním přikázáním má být odmítnutí konceptu politické korektnosti. Podle Joffrina zmíněná skupina myslitelů delegitimizuje „pokrokové myšlenky“, aniž by se zároveň přihlásila k jiné – konzervativní nebo nacionalistické – linii. Namísto toho kličkuje. Neútočí například přímo na muslimy, ale nemůže přijít na jméno těm, kdo hájí jejich přijímání. Stejně tak neobhajuje rasismus, ale napadá antirasisty. Za druhé zmínění autoři vytvářejí ve společnosti pocit strachu z postupného zániku „francouzské identity“. Neklidná situace na předměstích podle nich dokazuje, že potíže současné Francie jsou vážného druhu. Jenže toto tvrzení dělá z dílčího problému problém obecný. „Předměstí, kam jsme nahrnuli imigranty, [tito intelektuálové] zaměňují se zemí v celé své šíři,“ píše se v Libération. Deník přitom nepochybuje o tom, že Francie integraci různých etnických skupin ustojí klidně i dalších sto let. Třetí bod programu „reakčních akademiků“ se zakládá na strachu z muslimů. Aby se tento strach otupil, musejí se muslimové integrovat a respektovat laické zákony, myslí si. Tím ale tak trochu popírají jak jednotu země, tak princip laicity. Vyvolávání strachu z islámu totiž společnost rozděluje. A laicita se zakládá na toleranci, na kterou v tomto konceptu nezbývá místo. Další pravidlo vidí Libération jako nejproblematičtější. Zmínění myslitelé totiž ve jménu francouzského lidu, respektive dělnické třídy nutí za hlavní prioritu uznat otázku národní identity. Kdo tak neučiní, je elitář. Jakým právem si ale tuto pozici obhájců lidu uzurpují, ptá se Joffrin. Vždyť jak si mohou být svým postojem ve vztahu k většinové společnosti jisti? Situace v jiných evropských státech ukazují, že otázku nezaměstnanosti tradiční nacionalistický přístup, vyžadující omezení počtu imigrantů, rozhodně nevyřeší. Finkielkraut, Zemmour, Onfray nebo také Debray se konečně shodují i ve svém postoji k Evropské unii. Viní ji z prohloubení hospodářské krize, a proto podporují vystoupení Francie z eurozóny. Joffrin nicméně namítá, že je to nevýhodné; země mimo eurozónu se podle jeho informací lépe než Francie nemají.
Pravicový týdeník Express dva dny po vydání polemicky pojatého vydání Libération přišel s odpovědí. Přinesl číslo, které pojal jako obhajobu jmenované skupiny intelektuálů v čele se známým filosofem Alainem Finkielkrautem. Rozhovor s ním také celé číslo zaštítil. Express v tomto vydání naznačuje, že kulturní hegemonie levice je ve Francii u konce. A za její nástupce považuje právě skupinu „politicky nekorektních“ intelektuálů. Finkielkraut pak v rozhovoru takzvanou morální levici rovněž nešetří. Poukazuje na spojenectví, jež se v současné době zrodilo mezi levicí a zástupci zaměstnavatelů. Shodu nalezli nad tématem uprchlíků, byť každý z jiného popudu. Zatímco „morální levice“ podporuje přijímání uprchlíků z přesvědčení o nutnosti bezpodmínečné pomoci, velcí zaměstnavatelé zastávají stejné stanovisko, neboť pro ně uprchlíci představují levnou pracovní sílu. Finkielkrautovi to přijde komické a zároveň to prý vypovídá o úpadku kulturní hegemonie levice. Úpadek je podle něho způsoben také zaslepeností levicově smýšlejících lidí, kteří se domnívají, že zdrojem veškerého zla je výhradně nerovnost. On sám je totiž přesvědčen, že „střet kultur“ přes sociální otázku rozřešit nejde.
S blížící se klimatickou konferencí v Paříži se francouzská média věnují tématům spojeným s klimatickou změnou. Kromě toho ale rovněž pozorně sledují dění v největší ekologické straně země – u Zelených, které v posledních měsících opustilo několik významných tváří. Prý se jim nelíbilo, že se strana posouvá příliš doleva. Umělec a aktivista Gaspard Delanoë celou situaci u Zelených okomentoval 13. října pro deník Le Monde. Vysvětluje v něm, proč odmítá tvrzení, že Zelení sklouzávají k extrémní levici. V jejich ideologii se toho prý po čtyřicet let mnoho nezměnilo: stále trvají na programu, který brojí proti jaderné energetice, horuje za rozšiřování obnovitelných energií a ochranu přírody a hlásí se k evropskému federalismu. Současná krize je uvnitř strany, tak jako před dvaceti lety, vyvolána křídlem „reformních“ ekologů. A stejně jako tehdy je i dnes tato iniciativa odsouzena k nezdaru, myslí si Delanoë. Zelení se neposouvají k extrémní levici. Naopak francouzská politická scéna se vydává doprava. Pravice se „lepenizuje“ a část levice liberalizuje. Situaci u Zelených je proto třeba vnímat touto optikou.