Jak se dostat dovnitř

Subkulturnímu způsobu života v Česku se poslední dobou dostává zájmu veřejnosti nejen jako praktickému návodu, jak si po práci okořenit volný čas, nebo naopak jako čemusi skrytému za divnými hadry a hudbou, v nichž se ztratil náš „mladej“. Čím dál častěji se objevuje i snaha o hlubší reflexi životního stylu, podepřeného zájmem o specifickou, byť třeba marginalizovanou složku kultury. Uměleckým dokumentem 31 konců/31 začátků z konce minulého roku, v němž nechali Rafani promluvit několik svých, pro běžného člověka jistě bizarních kamarádů a známých, nebo obrázkovou bichlí Kmeny s podobnou intencí rappera Vladimira 518 (recenze v A2 č. 9/2012) se vcelku podařilo zachytit podobu subkultur zevnitř, tak jak je prožívají a vnímají samotní „postižení“. Díky knize Revolta stylem. Hudební subkultury mládeže v České republice kolektivu mladých autorek a autora soustředěných kolem editorky, socioložky Marty Kolářové, se nám dostává do rukou i výsledek pokusu o objektivizovaný pohled zvenčí, optikou sociálních věd.

Tedy – objektivizovaný… Sociologická metodologie v určitých případech upouští od statistických výpočtů a odosobněných dotazníků aplikovaných na vybrané masy obyvatelstva v kobercových náletech a volí namísto toho citlivější způsoby bádání, které se pro laika zdají být nepříliš odlišné od toho, co provádí ve svém každodenním životě. „Zúčastněné pozorování“ a hloubkové dotazování vědce-insidera, který sdílí se „zkoumanými“ jejich prostředí, jako by mu bylo vlastní, sází spíše na kvalitu zjištění než jejich množství. Odborník pracuje s velmi malým počtem dotazovaných, s jejichž světem se ale snaží seznámit co nejvíc do hloubky, a nehraje si na to, že může v takovém případě předmět zájmu sledovat, aniž by se jím sám stal. A právě tak je tomu i v Revoltě stylem.

Autorky a autor se věnují hudebním subkulturám, které jsou jim nějakým způsobem osobně blízké. Michaela Pixová, která se jako dcera kytaristy kultovního Visacího Zámku do punku doslova narodila, se zabývá analýzou českých specifik tohoto žánru, Ondřej Slačálek si zvolil jako téma svého výzkumu freetekno, k němuž má vztah skrze své přátele a s nímž je v kontaktu i coby politický aktivista, Anna Oravcová se v hiphopové subkultuře pohybuje jako moderátorka pořadu v rádiu, fanynka i organizátorka, Petra Stejskalová je i v „civilním“ životě napojená na antifašisticky a levicově orientované skinheady (i když si pro knihu vybrala odnož apolitických skinheads). Všichni jednotlivě se snaží postihnout důležité atributy vybraných subkultur, a přestože editorka evidentně dohlížela na to, aby autorky a autor vycházeli pokud možno ze stejných pozic – dotazují se patnácti až dvaceti vyznavačů „svého“ hudebního stylu, používají stejné teoretické základy a pohybují se v osvojeném, domácím prostoru –, drobné detaily dokážou velké divy.

Kdo kurví scénu

„Insiderství“ podobného výzkumu má celkem nepřekvapivě zrádná úskalí. Jasnou výhodou je, že vědec/vědkyně vstupuje do „terénu“ již s jakýmsi předporozuměním, které umožňuje neptat se na banality a především prolomit ostych respondenta vůči tázajícímu se cizinci. Když nemusí věda objevovat Nový svět, může si dovolit sebevědomě vybrat velmi konkrétní úhel pohledu, odhalující subkulturu neopakovatelným, protože subjektivním způsobem. Při snaze rozpoznat, co tkví v jádru nejrůznějších subkultur, lze totiž velmi snadno vyhmátnout celkem banální mechanismy, které fungují u všech stejně. Z formálního hlediska je potřeba používat správná slova, znát správné lidi a kapely (DJs, rappery etc.), navštěvovat správné kluby a určitým způsobem se oblékat. Z hlediska smyslu, proč si vůbec takovým způsobem počínat, se jednotlivé subkultury také příliš neliší – tento symbolický svět představuje buďto možnost úniku před šedou realitou, nebo svou prožívanou autenticitou povyšuje obyčejný život na něco, co má náplň a směr.

Právě autenticita představuje nejlákavější nabídku ze strany subkultur a je potřeba ji střežit jako oko v hlavě – rozdíl mezi insiderem a outsiderem, který překonává výzkumnice/výzkumník vstupující do subkulturního prostředí, není prvořadě opozicí laik versus odborník, ale především zasvěcený versus ten, kdo nezná „naši řeč“. Svěřovat se s tím, co je mi drahé, někomu, kdo „mezi nás“ nepatří, se zdá být zbytečné, nebo dokonce pro ceněný symbolický svět nebezpečné. Všechny analyzované subkultury s tímto protikladem velmi vyhroceně pracují. Zásadní rozdíl mezi těmi, kteří organizují akce, hrají či píšou články do fanzinů, a těmi, kteří se jen oblékají a pasivně vytvářené konzumují, tkví v jádru definice každé subkultury. Hlavní je odhalit, „kdo kurví scénu“ (tekno), kdo to „nenosí na sobě, ale v sobě“ (hip hop), kdo má „číro v hlavě, a ne jen na hlavě“ (punk), kdo skutečně „reprezentuje styl, který mu dělá hrozně dobře“ (skinheads).

Úhel pohledu

Nejzajímavější výsledky knihy přináší výzkum, který od počátku najisto ví, kam směřuje, a nebojí se zužovat, aby získal víc. Bez pochyb nejlépe se to daří Ondřeji Slačálkovi, když hledá aspekty autonomie freetekna na politické situaci, technologii, jiné kultuře… Na konkrétním případě ukazuje past, do níž se chytají se svou proklamovanou svobodomyslností všechny subkulturní kmeny a scény. Nelze přesvědčeně hájit důležitost apolitičnosti, aniž bych ve výsledku jednal jako otupělý maloměšťák, který se před volbami schová na chatě. Není možné tvrdit, že o gender nejde, když bar je holčičí starost a tahání beden zase klučičí. Představu ráje nezávislosti nepotvrzuje ani jasné věkové rozdělení na ty starší „pravé“ a na ty mladé, které nadšení stejně přejde.

Podobně je Anna Oravcová nejjistější, když líčí genderové aspekty v hip hopu. Její analýza příčin a průvodních jevů diskriminace žen při procesu „tvorby“ se dá vztáhnout na situaci v mnoha jiných oblastech kultury, kde je rovnost pohlaví pouze formální, nikoli faktická. Může-li se v subkulturním scénáři stát žena pouze světicí (tou, která příliš nezaclání) nebo děvkou (ozdobou dokazující moc a úspěch), případně soutěžit podle kritérií daných podle mužských pravidel (rapovat o ženských problémech – co je to za nesmysl?), předem prohraný boj nejspíš vzdá.

Co se naopak stane, chybí­-li důsledně vybraná perspektiva, je vidět v příspěvku Michaely Pixové, kdy se mnoho honěných zajíců prostě rozuteče do všech stran – postavy, historky, citáty z rozhovorů jsou naházené bez ladu a skladu – a zbude jen rozpačitý dojem a bezradnost, co si s tím vším počít.

Ano, ale…

Nejzákeřnější čtenářova otázka nad výslednou knižní prezentací podobného výzkumu totiž zní: Dozvím se něco nového jako poučený outsider? Jako někdo, kdo nemá problém rozumět formálním prvkům, jimiž se konkrétní subkultura vyjadřuje, zároveň ale nesdílí ono nadšení pro věc? Dokáže mi autorka odhalit něco, co bych jinak přehlédla, přestože je to pro danou část subkultury klíčové? Upozorní mne autor na zřetelný pohyb, který se nemusí týkat jen konkrétního projevu, ale může být důležitý obecněji pro společnost a její kulturu?

Kdyby kvalita pozorování, analýz a závěrů dosahovala úrovně Slačálkovy kapitoly České freetekno – pohyblivé prostory autonomie?, jednalo by se o pozoruhodný vydavatelský počin. Spoluautorství nicméně přináší kromě odlišných pohledů i různost kvality výsledků, takže nelze než knihu jako celek pochválit, bohužel však s přidáním obligátního „ale“. Stejné „ano, ale…“ ostatně často použili dotazovaní, když se chtěli sami ohodnotit jako nexenofobní – tak jak to od nich jejich subkultura očekává –, zároveň ale zachovat otevřenou cestičku pro názory, které se s představou tolerance úplně neslučují.

Na závěr poznámka: výběr subkultur, jimž se dostalo v knize pozornosti, je sice celkem pochopitelně omezen tím, kdo se v našem akademickém prostoru čím zabývá, zároveň by ale bylo fér se k tomu přiznat. Použít v knize o českých hudebních subkulturách slovo metal jenom dvakrát, a to ještě ve výčtu jiných žánrů, je minimálně podezřelé. Přitom by stačilo říct: nenašli jsme na to lidi. Takto se může zdát, že životní styl věčných mladíků v ocvočkovaných džínových bundách, které spatříme v každé zapadlé vesnické putyce, je snad méněcennější než hudební subkultury, kterým se kniha věnovala. A to je přesně ta chvíle, kdy pohled vědkyně či vědce nemá být jeho subjektivním a insiderským přístupem ovlivněn.