Užitečné hranice

Roky, kdy k nám texty řady zahraničních myslitelů šlo přivézt pouze pod podlážkou škodovky, se do nakladatelského rejstříku současnosti stále otiskují. Třeba tak, že zatímco mnohé důležité autory minulosti teprve váhavě objevujeme (nikoli překvapivě se to týká zejména autorek – z titánského díla ve světě proslulé Judith Butler se k českému čtenáři dostala první útlá knížečka Rámce války teprve na podzim minulého roku), někteří si vysloužili takovou pozici, že jim u nás vyjde v podstatě cokoli.

Druhý pokus jediné knihy

Mezi druhé jmenované české odborné „bestsellebrity“ se pomalu, ale jistě začíná řadit i německý filosof a estetik Konrad Paul Liessmann. Jeho první kniha Filozofie moderního umění u nás sice vyšla již v roce 2000, skutečně známým se však jeho jméno stalo až díky Teorii nevzdělanosti (2008), která byla jedním z hlavních pramenů argumentů v dobové diskusi nad ekonomizací vzdělání.

Ediční poznámka letos vydaného souboru starých přednášek a příležitostných textů Chvála hranic, v níž má Liessmann sledovat „hranice a rozlišování, bez nichž by ani jednotlivec, ani společnost nebyli schopni přežít“, tvrdí, že „ačkoli mnoho z nich bylo již na různých místech publikováno, jejich společné uvedení, jak alespoň doufá autor, povede k nové naléhavosti a plauzibilitě“. Plauzibilita je krásné slovo, které znamená nejen srozumitelnost a použitelnost, ale i přijatelnost. Proč v průběhu pročítání nikde nenajdeme ani zmínku, že se v podstatě dvě třetiny knihy shodují se sborníkem, který vyšel v roce 2010 u příležitosti předání ceny Nadace Vize 97? Že by šlo o pokus vydat lepší, aktuálnější překlad? Zpochybňovat erudici již bohužel zesnulého Jiřího Fialy, mimochodem rovněž laureáta Vize 97, by bylo nemístné, jakkoli překlad Milana Váni je rovněž kvalitní. Nakladatelství Academia, zdá se, prostě přehlédlo, že „nová“ Liessmannova kniha je téměř identická s jíž vyšlým sborníkem (mnohé texty dostaly nové názvy i podnadpisy), a Liessmann sám to zřejmě taktně zamlčel – ostatně zaklínadlo z ediční poznámky zní mnohoznačně. Je to ale pro čtenáře ještě přijatelné?

Staré v novém kontextu

Přesto je třeba dát Liessmannovi za pravdu, že mnohé z toho, na co upozorňuje, je dnes inspirativní možná víc než v roce 2010, kdy patrně záměr vydat „hraniční“ soubor vznikl. Na rozdíl od knihy Univerzum věcí, 2012 [recenze v A2 č. 13/2012], zaměřené na estetizaci každodennosti, je tento soubor od první strany prudce kritický vůči bezuzdnému tržnímu hospodářství. S konstatováním, že jsme jakoukoli krizi uměle (a chce se dodat: na cizí účet) vypoklonkovali za hranice bezpečného civilizovaného světa a že je současný stav vlastně spíš procesem návratu k normalitě, nelze než souhlasit. Uběhlo jen pár let, a najednou představa války v Evropě nevypadá vůbec bizarně, armádní velitelé zcela racionálně hovoří o nasazení civilního obyvatelstva v případě ohrožení a důkazy o tom, že Ukrajina a Izrael jsou zeměmi, v nichž lze bolestně zakoušet ideové meze Evropy, se na nás valí ze všech stran. Najednou jako by úsilí o sjednocování hranic bylo pohádkou, kterou si vyprávíme před spaním na dobrou noc. Namísto toho se v každodenní agendě objevuje otázka: Jakou mez už překročit, nebo dokonce zrušit nelze?

O udržitelnosti, dobrovolnictví a hluku

Co je nicméně v této knize pro českého čtenáře skutečně nové? Především Liessmannovy texty, které vznikly až po roce 2010. Jde o krátkou kapitolu o konceptu trvalé udržitelnosti, která vypadá spíše jako z nouze ctnost. Příčina toho, že jej každý interpretuje podle svého, spočívá prý v mlhavosti jeho kontur, jenže odlišnost těchto výkladů ještě znesnadňuje skutečnost, že o jeho jádru – byť vyschlém – panuje samozřejmý konsenzus. Neatraktivnost udržitelnosti však netkví ani tak v tom, že vyžaduje vytváření nudných vše přetrvávajících tradic, které jsme se v rámci zbožštění osobní svobody naučili ignorovat, jako spíš v Liessmannem nakousnutém důvodu, že by „vážná přestavba orientovaná na princip trvalé udržitelnosti v první řadě postihla koncerny spotřebovávající zdroje (…) a lobbisty jaderné energie“. Zasněný závěr estetika, že v boji o trvale udržitelný rozvoj civilizace jsou umělci nanejvýš nejistí spojenci, lze pak považovat za pořádnou podpásovku, která skoro nutí hledat v ediční poznámce, komu na objednávku text vznikl.

V podobném duchu se bohužel nesou i další nově přeložené texty, z nichž se kritický politický náhled celkem vytrácí. Akcentují naopak poněkud samoúčelnou poetickou složku a sklouzávají až k banalitám typu „město je místem nadějí a úzkostí, tužeb a žádostí“. Tak určitě. Ovšem nechat se fascinovat tím, že město je místem soužití mnoha lidí a má třeba nádraží, z nějž je možné uniknout na chalupu, chce nutnou dávku kuráže. Zvláště poté, co městská centra, ulice a parky v samotném středu Evropy pravidelně střídají svou funkci agory s faktickým bojištěm, na němž probíhají krvavé boje o veřejný prostor, lidská práva nebo důstojnost.

V kapitole o hluku se zase pouze omílá Schopenhauerův postesk, že hluk ruší koncentraci nezbytnou pro myšlení, a taktně se zamlčuje jeho potenciál bořit hradby novodobých Jerich. Pak už ani nepřekvapí, když se v kapitole o dobrovolnictví dozvíme, že je špatné třeba proto, že odstrkuje do pozadí jiné povinnosti, které má člověk vůči partnerovi nebo rodině.

Liessmann ve své „nové“ knize spíše promarnil šanci navázat na slušnou reklamu, již si zajistil sborníkem Hodnota člověka, sestaveným pro Vizi 97. A ke smutné situaci, kdy se zřejmě omylem přeloží a vydá jako nové to, co už dávno vyšlo, nelze než citovat z eseje Vůle ke klamu, která v aktuálním vydání chybí: „Všichni lžeme! Bez výjimky. Lhaní je slast i potřeba, nelžeme kvůli vlastní potřebě a nouzi, nýbrž pro radost z klamání, předstírání, nepravdy.“