Tvorba jako výraz nouze

Nakladatelství Triáda spojilo do jednoho svazku dvě již dříve vydané knihy Přemysla Blažíčka: holanovskou monografii Sebeuvědomění poezie (Akcent, 1991) a Poezii Karla Tomana (Oikoymenh, 1995). V obou knihách se nejvýrazněji ukazuje fenomenologická inspirace Blažíčkova psaní a také výjimečná pozice, kterou díky důrazu na zkoumání ontologického statutu světa díla v české literární vědě zaujímá. Spíše než na zasazování uměleckého díla do literárněhistorického kontextu se Blažíček soustředí na vykázání faktu, že dané dílo je pro čtenáře aktuální. Jeho interpretace vychází z vlastního zážitku četby, pokouší se tedy ukazovat, co je na díle přitažlivé a co čtenář při styku s ním zakouší.

Zachycení perspektivy

Při čtení Blažíčkových textů může být zarážející, že autor nepracuje s tradičním literárněhistorickým arzenálem (vymezením uměleckých směrů, básníkovou pozicí uprostřed různých uměleckých skupin, souvislostí jeho tvorby s historickou epochou apod.). Zacílení jeho textů je jiné: soustředí se na zachycení perspektivy, kterou dílo ke světu zaujímá. Termínem perspektiva rozumí to, jak text odhaluje člověku svět. V básni se nám otevírá smysluplný svět, kterému rozumíme jako jedné z možností našeho bytí – proto se nás umění tak dotýká, oslovuje nás, neboť nám odkrývá dosud nepoznané, a tím obohacuje naše vnímání světa. Blažíček ve svém psaní nemůže spoléhat na konvenční pojmy (např. romantismus, symbolismus aj.), neboť si je vědom toho, že objektivace, které se postupně začaly tvářit jako prvotní zkušenost, vyrůstají z prvotního kontaktu člověka se světem.

A tak místo začleňování Tomana do literárněhistorických rámců se snaží ukázat, jak básník podává fenomenologii jednotlivých věcí, pojmů, situací. Poezie dle jeho názoru míří tam, kam fenomenologie (se svým heslem k věcem samým): „Fenomenologie ukazuje, že toto (pojmové) poznání je výsledkem zkonvencionalizovaných objektivací, že to jsou myšlenkové konstrukce, které nám brání v bezprostředním styku s věcmi tak, jak se vynořují ve světě námi skutečně žitém.“ Právě novost pohledu na svět (pohledu, který by bez daného uměleckého díla neexistoval) dává čtenáři možnost oprostit se od zkamenělých návyků percepce reality a podívat se na svět znovu, jakoby poprvé, stát se tvůrcem nového vnímání světa a dosáhnout stavu, kdy „začínaly mluvit samy věci“.

Neinterpretovat, ale ukazovat

Na Blažíčkových monografiích je možná přitažlivé právě to, jak se snaží držet samotného počátku všeho interpretování, tedy způsobu ukazování věcí díla, k nimž se probíjí skrze počáteční dojmovost a mlhavost čtenářského zážitku. Tuto racionálně neuchopitelnou náladu díla chce postupně projasňovat analýzou. Náladu chápe jako způsob našeho otevření se celku světa, nesouvisí tedy v tomto významu s čtenářovým psychickým stavem. Interpret chce nechat zaznít realitu samotnou, zaznít prostor, ve kterém mají věci svobodu, nejsou svázány vnějším smyslem. Způsob jeho práce neumožňuje, aby jeho postupy přerůstaly v samostatnou interpretační teorii, která se stane paradigmatem automaticky uplatňujícím své nároky na jakékoliv literární texty, neboť mu jde o zachycení toho, jak konkrétní umělecký text nově nasvěcuje svět. A umělecký pohled je přece právě pohled zbavený schématu, ani jeho interpret k němu tedy nemůže přistupovat s předem danými termíny.

Pro Blažíčkovo psaní je typické, že sám nemá apriorně žádnou představu o tom, co by měl daný literární text znamenat, o jeho smysl se pokouší až v samotném aktu interpretace. Blažíčkovy texty jsou dobrodružnou četbou. Mají silně vystavěnou expozici, ze které vyrůstá fabule, kterou čtenář musí přes různé odbočky sledovat. V obou monografiích je patrné, že se neuchyloval k jednoznačným výrokům o kvalitě díla, ale spíše se svou interpretací pokoušel rozpracovat základ, na němž by bylo hodnocení možné, a s tím souvisí i nároky, které sám klade na literární dílo. Blažíček je interpretem, který nepřesvědčuje, nementoruje, neškatulkuje, ale pokouší se ukazovat. Fascinace tvorbou jednotlivých básníků se mu stává vlastním východiskem interpretace. Pokud ho upoutají Holanovi Rudoarmějci, zkoumá, jak se postavy jednotlivých básní vymykají životu zapletenému do účelovosti (dodejme: ucelené perspektivě, ze které posuzují svět) a uchovávají si plně to, co je od věcí odlišuje: „že nejsou něčím jednou provždy daným, že jsou stále otevřeni nejrůznějším možnostem, že jsou svobodni“. Holanovi rudoarmějci jsou otevřeni okolnímu světu, tudíž i ve vztahu k druhým lidem jsou ovládáni vzájemnou sympatií. Je v tom prostota a bezúčelnost, něco, co charakterizuje slovo láska.

Živé slovo poezie

Blažíčkovy texty jako by stále upozorňovaly na starý hermeneutický problém, který se literární věda kvůli jeho delikátnosti naučila opomíjet: teorii rozumění literárnímu textu musí předcházet analýza našeho zakotvení ve světě a interpretace jakéhokoli jevu nespočívá v zájmu o jev jako takový, ale i o nás samotné jakožto vnímající subjekty. Pak se můžeme začít ptát po elementárním úkolu literatury a umění a následně konkrétního uměleckého díla a zkoušet ho, zda nás jeho prostřednictvím dokáže svět důrazně oslovit, vyvrhnout z letargie zkonvecionalizovaného vnímání. Každá věc je pouze způsobem reprezentace, není možné nahlížet „věci o sobě“ nebo „přirozeně“, ale vždy s ohledem na subjekt, který danou věc vnímá. Blažíčkovy knihy tedy nejsou suchopárným rozborem historických textů, ale cestou za živým slovem poezie. Autor nikdy nemluví o člověku a literatuře odděleně, ale vždy s ohledem na určitý stav lidské existence, který určuje vnímání jednotlivých textů. Proto si může dovolit tvrzení, že „při poznávání uměleckého díla nejde jen o abstraktní neosobní poznání, interpret při své práci prochází životní zkušeností, proměnou“. To, co by mohlo být s despektem označeno jako nevědecká dojmologie, se stává zdrojem interpretova zájmu, neboť „interpret, jenž ví, co dělá, rozezná, zda se ke svým tvrzením dobral skutečně rozborem díla: je doveden jinam, než předpokládal, k něčemu, co neviděl nejen před četbou, ale ani při ní“.

S kvalitou Blažíčkových textů rezonuje poctivá ediční příprava celého svazku, která nám umožňuje s pomocí informací z poznámkového aparátu a kritického porovnání jednotlivých textových variant Blažíčkových prací diferencovaněji nahlédnout způsob jeho práce. K tomu výrazně přispívá i uvedení výňatků z oponentských posudků na práci o Holanově poezii a z vydavatelského posudku rukopisu knihy o Tomanovi. Z argumentovaných textů filosofa Zdeňka Mathausera a literárních historiků Zdeňka Pešata (a následné Blažíčkovy repliky) a Vladimíra Forsta máme možnost sledovat kritickou diskusi o metodách interpretovy práce.

Jan Patočka v jedné ze svých přednášek mluvil o rozdílu mezi učenci v moderním smyslu slova (těch, kteří hromadí vědomosti a mají spousty nápadů) a těmi, které měl na mysli Aristoteles – to jsou ti, jež „drží za hrdlo“ základní životní nouze: to, že nevíme, jak jednat. Nevíme, co si se světem počít, a přesto nutnost jednat ze sebe nemůžeme sejmout. Na knihách Přemysla Blažíčka je tolik poutavé právě to, že literární tvorbu vidí v jejím základním rozměru: jako výraz této nouze.

Autor je bohemista.