Baršova vize a Jochův boj

Ve výrazně různorodém kolektivu autorů, kteří přispěli do sborníku Intelektuál ve veřejném prostoru, se potkávají Pavel Barša s Romanem Jochem, Ivan Gabal s Jaroslavem Peregrinem nebo Jacques Rupnik s Tomášem Sedláčkem. Dle editora je „sborník hodnotný především tím, že v něm zaznívají různé hlasy, a čtenář tak má jedinečnou možnost srovnat rozdílné názory poučených lidí a učinit si vlastní analýzu duchovního stavu naší společnosti“. Absenci konceptu – kniha nepokládá jasné badatelské otázky ani blíže nezdůvodňuje výběr autorů – nahrazuje ničím nepodloženým tvrzením o existenci „velké míry soudržnosti a interakce“ mezi jednotlivými texty. Kde ona soudržnost vězí, se však nedozvíme. Hlaváček si přeje, „aby se kniha nestala tím, k čemu je vlastně předurčena – tedy prostředkem ke kolektivnímu intelektuálnímu sebeukájení“. Jelikož však nemá jasně vymezené hranice, má k tomu velice blízko.

Přestože se nejedná o soubor již dříve publikovaných esejů a všechny byly napsány právě pro tuto knihu, nelze se ubránit dojmu, že „něco podobného“ jsme od přispěvatelů v mnohem propracovanější formě už četli nebo slyšeli. Chce-li Hlaváček dostat od svých kolegů a přátel odpovědi na otázku, zda má intelektuál nějakou specifickou společenskou úlohu, nemůže od nich očekávat příliš mnoho těch záporných. Omezený rozsah článků kolísajících mezi akademismem a občanským aktivismem neumožňuje rozvinutí či problematizaci pro tento sborník klíčových pojmů: společnost, veřejný prostor a intelektuál, naopak často nahrává zkratce a bagatelizaci.

Kdo je intelektuál?

Je-li proklamovanou kvalitou sborníku „přinášení hlasů poučených lidí zleva, zprava i z umírněného středu“, stojí za vyzdvižení příspěvky Pavla Barši a Romana Jocha – autorů, jejichž názory se skutečně různí.

Pavel Barša si ve svém eseji pokládá otázku, zda může intelektuál i po zkušenostech z 20. století nadále vystupovat z pozice „svědomí národa“. Je tento stav udržitelný, uvážíme-li, v jakých rolích intelektuálové během posledních sto let vystupovali? Neměli by přenechat veřejný prostor politikům? Vyostřením protikladů, za pomoci konceptů hegemonie Antonia Gramsciho a reprodukce ideologie pomocí státních aparátů Louise Althussera, naznačuje cestu, jíž by se měl intelektuál veřejným prostorem vydat. Poukazuje na skutečnost, v níž se revoluční intelektuálové kritizující status quo po uchopení moci stavějí do pozic apologetů nového řádu, který stejně jako ten minulý vylučuje ze svého středu některé skupiny obyvatelstva a vytváří novou nespravedlnost, tj. proměnu bývalého nonkorformismu v nový konformismus.

Nový typ intelektuála se tak musí stát intelektuálem posthegemonickým. Měl by prosazovat důsledný univerzalismus. Nikoli proto, aby dopomohl vítězství odlišné hegemonii, ale aby vytrvale stál na straně menšin a utlačovaných, znovu a znovu upozorňoval na kořeny nerovnosti. Intelektuál rezignuje na roli nositele jediného správného vědění a přizná existenci mnoha různých mínění, jež teprve ve vzájemné interakci mohou ukazovat společnosti směr. Barša neláme nad intelektuály hůl, horuje však pro jejich fundamentální proměnu.

Proti docentům

Na rozdíl od něj se Roman Joch pouští do bouřlivé obžaloby intelektuálů. Generují dle něj tvrzení v rozporu s jejich filosofickými předpoklady, neboť „každý, když si něco myslí, tvrdí, píše – nutně předpokládá, že má pravdu“, ale současná filosofie – k níž se moderní intelektuálové hlásí – přece existenci pravdy vylučuje. „Intelektuálové (…) jsou intelektuálští málo. Neprověřují základy svého myšlení, pouze věří a dogmaticky přijímají za své.“ Na následujících řádcích se pouští do další rozsáhlé kritiky, viní darwinismus a marxismus ze zrodu holocaustu a gulagů, sympatizanty Heideggera označuje za totalitáře, Chomskému nasadí „psí hlavu“ za očerňování společnosti, od níž inkasuje velké peníze, atd.

V závěru článku Joch dodává, že by „raději vládu dvou set osob náhodně vybraných z telefonního seznamu kteréhokoliv kraje v České republice než vládu dvou set profesorů či docentů z humanitních fakult v této zemi“. Otázkou tak zůstává, považuje-li sám sebe za intelektuála, a zda vůbec neoliberální myšlení může mít nějaké své vlastní intelektuály.

Ačkoli je slovo intelektuál často skloňováno a mediálně propíráno, jeho obsah zůstává nejistý. Pokud není samotný pojem teoreticky reflektován, snadno sklouzávají diskuse o roli intelektuála ve veřejném prostoru k tisíckrát slyšeným klišé. Hlaváčkův sborník je toho, až na výjimky, dobrým příkladem.

Autor je student historie.