Stojíme na předělu mezi dvěma světy? Je to skutečně tak, že se společnosti ocitají na křižovatce, na které si budou muset vybrat, zda chtějí pokračovat v posilování nefunkčního a nespravedlivého finančního kapitalismu, nebo zda se vydají jinou cestou? Jakou podobu by měly mít protesty na podzim 2012? Ale především, z čeho mají čerpat sílu?
Kritikové současného stavu světa už dlouho upozorňují, že tento moment předělu prostě přijde. Je to zapříčiněno vnitřní logikou kapitalismu, která směřuje k hranici udržitelnosti. Například Immanuel Wallerstein dlouhé roky prorokuje příchod doby, ve které si budou lidé muset vybrat mezi duchem Porto Alegre a duchem Davosu. Jak je možné tvrdit, že jsme se ocitli právě v tomto bodě? Dějinné milníky se přece obtížně nalézají i zpětně, natož pokud chceme hovořit o něčem takovém v přítomnosti. Takový úkol se potom jeví jako opravdová výzva. Dle mého je přínosné si v této souvislosti povšimnout jednoho pohybu v oblasti umění: narůstající kritiky kapitalismu ve filmu (samozřejmě ne v českém). Kritika kapitalismu, kterou zde mám na mysli, evokuje imaginaci přechodu.
Zdá se, že Hollywood vždycky snil když ne o komunismu, tak určitě o socialismu. Stačí si vzpomenout na všechny ty filmy, v nichž vítězí sounáležitost a láska nad egoistickými a individualistickými zloduchy. Zároveň scenáristé a režiséři nikdy příliš netrpěli nedostatkem představivosti ohledně toho, jak má spravedlivá společnost vypadat: zvláště v animovaných filmech se to hemží žitou spravedlností a vzájemností v podobě různých rovnostářsky uspořádaných pospolitostí. To, co ale chybělo, byla právě politická imaginace přechodu a zobrazení kapitalistické skutečnosti. Egoismus a nespravedlivé jednání bývají totiž vesměs pojímány jako individuální vlastnosti, chybí jasné zobrazení systému, který pro sobectví a nespravedlnosti vytváří prostor. Tím pádem tyto filmy neřeší ani významné „systémové“ otázky: Jak dospět k novému uspořádání? Jak překonat stávající stav? Jak tematizovat představitele současného řádu a ty, kteří z něho mají užitek, takovým způsobem, aby bylo jasné, že jde o systémové projevy?
V poslední době se tato situace možná mění. Příkladem může být poslední film Davida Cronenberga podle literární předlohy Dona DeLilla Cosmopolis (2003). Celý film se v podstatě odehrává v limuzíně během jednoho dne v nedaleké budoucnosti. Film i román mají navozovat atmosféru konce světa. Ale jakého? Hlavní postava Eric Packer obchoduje na Wall Street a svůj byznys řídí právě ze své limuzíny. Ze dne na den se však jeho impérium kvůli chybnému kroku na trhu počíná hroutit – pád kapitalisty 21. století je orámován jednou projížďkou napříč velkoměstem. Tak krátká doba postačuje pro selhání systému. Těžištěm knihy, a také filmu, je v podstatě psychologický portrét egoistického a paranoidního muže posedlého mocí, který je však ve svém bohatství osamocen. Samota a moc se zde střetávají a jejich vzájemný střet se projevuje jakožto dekadence systému. Avšak sdělení filmu se dá vnímat i poněkud odlišně.
Pokud Packera vidíme jako zosobnění systému, nejedná se o nic jiného než o metaforu konce systému, nikoliv světa. Ilustrativní je v této souvislosti poslední scéna, v níž se Packer setkává s mužem, který mu celou dobu usiluje o život: drobným a neoholeným mužem v džínách a obyčejném triku. Jedná se o bývalého zaměstnance jeho firmy, který vlivem nastavení firemního systému nejen začal postupně svou práci nenávidět, ale především se stal v podstatě nezaměstnatelným. Nyní žije na pokraji společnosti a hledá pomstu – chce zabít svého bývalého šéfa. Někdejší člen systému stojí s pistolí v ruce proti systému jako celku a říká: „Dějiny, jak tomu říkáš, ty mám já na své straně. Musíš umřít kvůli tomu, jak myslíš a jednáš.“ Později dodává: „Stejně jsi už mrtvý. Vypadáš jako mrtvola. Jako mrtvola stará stovku let. Mnoho set let.“ Muž – pistole – muž. Obraz se zatemňuje, konec. Imaginace přechodu nachází své vyjádření v ochotě určité části systému odříznout systém jako takový. Zároveň jako by Cronenberg chtěl říct, že systém nelze reformovat bez jeho terminace. Není v tom nic osobního, stejně jako nebylo nic osobního v působení systému.
Byznysmen se může bránit, ale ve skutečnosti to nechce udělat. Tak jako ovládal vše za svého života, chce kontrolovat i svou smrt. Zdá se, že globální kapitalismus se chce podvolit svému konci. K tomu je nicméně nutný zásah aktéra – muže s pistolí. Takový je nový prostor pro imaginaci přechodu. Protestní hnutí proti bankám a moci peněz musí směřovat k překročení řádu a nesmí se bát hranic systému, skutečných, ideologických ani imaginárních. Jiný svět je možný pouze za těmito hranicemi.
Teprve dnes se začíná ukazovat, že současný systém patrně nelze reformovat i proto, že jeho integrální součástí je určitá imunitní reakce jeho významných složek. Jak si lze jinak vysvětlit, že čtyři roky po finanční krizi stále jen diskutujeme o kontrole ratingových agentur? Jak je možné, že žádné významné politické síly nejsou ochotny regulovat jeden ze symbolů globálního kapitalismu, kterým jsou daňové ráje? Naznačená imaginace přechodu ve filmu Cosmopolis nám ukazuje cestu: protesty a formulování alternativ musí pokračovat i na podzim 2012. Je třeba hlasitě říct, že svět anonymních finančních trhů a bank není svět, ve kterém chceme žít.
Autor pracuje v Centru globálních studií AV ČR a UK v Praze.