Po hlavní dopravní tepně Manhattanu Park Avenue se místo aut vždy po tři srpnové soboty prohánějí kola. Příklady toho, že se dnes některé z dříve utopických plánů uvádějí v život, představili před nedávnem v Praze také zahraniční hosté festivalu Resite. Přidají se v dohledné době k sílícímu trendu nového nazírání na veřejné prostory i česká města?
Na přelomu tisíciletí to vypadalo, že nic nebrání tomu, aby newyorskou nadzemní železniční dráhu srovnali se zemí. Už patnáct let nesloužila svému účelu. Navíc se od roku 1934, kdy byla postavena, život v dříve průmyslové čtvrti změnil k nepoznání. Opuštěná stavba určená k demolici se nicméně v posledních několika letech proměnila v High Line Park, oblíbenou zelenou pěší promenádu, nabízející z výšky devíti metrů nové pohledy na Manhattan a řeku Hudson. Pro New York to není v poslední době jediná velká změna ve veřejném prostoru. Na Manhattanu přibyly nové pruhy pro cyklisty podél hlavních avenue, z části Times Square se stala pěší zóna (vůbec poprvé se tu tak můžete posadit na lavičku). Za vcelku revoluční strategií městského plánování stojí mimo jiné šéfka dopravního úřadu Janett Sadik Kahnová, která se zasadila o to, aby se velká část rozpočtu na dopravu přesunula na tvorbu cyklotras. Za dva roky jich vzniklo čtyři sta kilometrů, před spuštěním je projekt sdílených kol.
Obyvatelné ulice
Kultivování a vytváření nových veřejných prostor se dnes v amerických a západoevropských městech věnuje čím dál více pozornosti. Mimo jiné se totiž ukazuje, že se podobné změny vyplácejí i ekonomicky. Zvyšují atraktivitu míst, která tak lákají nové investory a pomáhají rozvíjet rozmanité formy lokálního podnikání.
O tom, že lze do veřejného prostoru pozitivně zasáhnout i bez dlouhého čekání a velkého kapitálu, mluvili strůjci proměn z newyorského magistrátu Janett Sadik Kahnová a Alexander Washburn letošní třetí květnový týden také v Praze jako hosté festivalu Resite. Nejpodstatnější je podle nich lépe zpřístupnit ulice pro pěší, aby byly bezpečnější a v pravém slova smyslu obyvatelné. Lidé a místní iniciativy se pak novým podmínkám už rychle přizpůsobí. Nejvíce podnětů ke změnám dnes prý iniciují sami občané, kteří jejich realizaci většinou ohlídají lépe než úřady. Ostatně záchrana High Line přišla také zdola – zpočátku se majitelům dotčených pozemků, kteří prosazovali rychlou demolici, postavili jen dva místní lidé.
Dánský architekt Jan Gehl, jedna z dalších zahraničních hvězd festivalu, považuje za nejpravdivější pohled na město ten z perspektivy chodce. Většina současných velkoměst poznamenaných principy modernistického plánování podle něj vypadá nejlépe z letadla, to ale jejich obyvatelé příliš neocení. Gehl s oblibou kritizuje také část dnešní architektonické produkce, které vytýká, že nedokáže vytvořit obyvatelný veřejný prostor v okolí budov. Požadavek trvale udržitelného rozvoje, dotýkající se postupně nových a nových oblastí lidské činnosti, se tedy nevyhýbá ani uvažování o podobě a fungování měst. Jak ukazuje dokument Urbanized (2011) režiséra Garyho Hustwita věnovaný designu současných světových metropolí, o zlepšení života ve městě a jeho udržitelnosti do budoucna se dá uvažovat tam, kde vsadili na masivní rozvoj veřejné dopravy a podporu chodců a cyklistů. Jako třeba v Bogotě, kde dostalo budování cyklotras přednost před silnicemi.
Veřejné a trendy
Regina Loukotová, rektorka pražská soukromé vysoké školy architektury Archip a jedna z členek organizačního týmu Resitu, mluví o úpravách městských veřejných prostor přímo jako o současném fenoménu. U nás je nový trend oproti Německu, Dánsku nebo Spojeným státům zatím v začátcích, o čemž svědčí i to, že Resite inicioval Martin Barry, newyorský krajinný architekt, který přijel poprvé do Prahy před necelým rokem. O veřejném prostoru se u nás hodně mluví, ale málokdo má konkrétnější představu. V debatách v průběhu festivalu vyplouvala na povrch řada sporných otázek: Kdo všechno by se měl na podobě veřejného prostoru podílet? Jak rozhodovat demokraticky a zároveň se neztratit v moři kompromisů? Jak vytvářet dlouhodobé koncepce? Nebo se bez nich obejdeme a vsadíme na množství menších přímých zásahů?
Architekt Jakub Cigler má za to, že stav veřejného prostoru odráží stav společnosti. Političtí zástupci přitom prý často ani netuší, že se od nich jeho kultivace a tvorba očekává. Praha podle Ciglera od revoluce stagnuje – většinu energie vyplýtvala na řešení rozvoje dopravy, což se ukázalo jako naprostý omyl. Robert Sedlák z Nadace partnerství k tomu říká: „Stále přetrvává představa, že nejprve musíme vyřešit dopravu, čímž vytvoříme podmínky pro úpravu veřejného prostoru. Bojíme se dát na první místo člověka a jeho přirozené potřeby, jakou je třeba chůze. V tomto ohledu zatím selhává politická reprezentace, která by měla formulovat veřejný zájem a koordinovat soukromé zájmy a jejich synergický efekt.“ Igor Kovačević z Centra pro středoevropskou architekturu pak v této souvislosti připomněl problém s nekompetentním rozhodováním a příliš konzervativním přístupem odpovědných míst.
Návrat k řece
Jako paralelní téma festivalu se v centru pozornosti ocitly pražské náplavky a jejich nevyužitý potenciál. Praha je městem na řece, ta je ale pro většinu jejích obyvatel nedostupná. Na některých místech je důvodem fyzické oddělení vody a města, důsledek regulace 19. století, jinde bariéru tvoří nevhodné využití náplavek jako parkovišť. Zábrany mohou být i mentální. Přes ujištění odborníků o dobré kvalitě vltavské vody, vhodné na koupání, to stále mnoho lidí k řece netáhne.
Pražský ateliér Coll Coll, který se dlouhodobě zabývá promýšlením nového využití vltavských břehů, vypracoval koncept postupného zapojování řeky do každodenního života města. Mezi navržené tři typy zásahů patří „Aktivátor“ (dočasná stavba, která by k řece přitáhla větší pozornost), „Konektor“ (rampová terasa, jež by řeku propojila s promenádou a zároveň ji zpřístupnila ke koupání) a „Moderátor“ (projekt obnovených lázní na Žofíně – plovárna byla u ostrova zakreslená už na mapě z roku 1891). Návrhy se soustředí na centrální část řeky, kde není lodní provoz, a je proto k rekreaci nejvhodnější. Ateliér je zároveň přesvědčen, že pro dobré fungování náplavek není potřeba žádných radikálních přestaveb ani miliardových investic: „Jak ukazuje příklad Paříže, na zřízení víkendové promenády stačí dvě značky zákazu vjezdu. Na zpřístupnění vodní hladiny zas terasové schodiště místo regulační zdi, třeba jako na Rýnu v Basileji.“
Zda něco podobného zažijeme v blízké budoucnosti i v Praze, záleží z velké části na postoji magistrátu. Na březnovém jednání Rady hlavního města se primátor nechal slyšet, že chce správu náplavek zcela převést na hlavní město. To přes Technickou správu komunikací vypovědělo několik problematických nájemních smluv se správcovskými firmami (TSK pronajímala náplavky dalším subjektům, například Parking Praha, dceřiné společnosti firmy Navatyp, která v minulosti získala od radnice Prahy 1 několik zvýhodněných zakázek). Magistrát nyní plánuje místa u řeky pronajímat přímo provozovatelům na dobu neurčitou. Podle informací kanceláře prvního náměstka pražského primátora Tomáše Hudečka by měli být noví nájemci na rozdíl od dosavadní praxe posuzováni i s ohledem na to, jak přispějí k oživení místa. Jasnější představy o budoucím fungování náplavek ale město zatím nemá. Z prvních debat na toto téma prý vyplynulo několik obecných bodů, například že náplavky by měly sloužit více Pražanům než turistům nebo že by se jejich proměna mohla inspirovat nábřežími pařížské Seiny. Jasněji má být do půl roku, jak ale poznamenává Igor Kovačević: „Je důležité, aby se návrat života na pražská nábřeží netýkal jen některých sociálních skupin. Aby to bylo místo dostupné všem a nejen těm, kteří si zaplatí vstupenku nebo vlastní kartičku klubu.“