Téma věnované „nejoceňovanějšímu a nejnadanějšímu“ americkému spisovateli posledních let otevírá medailon představující stěžejní texty u nás nepříliš známého romanopisce a esejisty, jehož dílo zatím nebylo do češtiny přeloženo.
„První odstavec té Wallaceovy knihy je silnější než kterákoli z těch ostatních věcí, které jsme zatím četli.“ Těmito slovy prý britský prozaik Michael Cunningham informoval zbylé dva porotce Pulitzerovy ceny o svém favoritu na vítěze za rok 2011. A opravdu, The Pale King (Bledý král, 2011) Davida Fostera Wallace se propracoval až do finálového trojvýběru této prestižní americké literární ceny. Vítěz nakonec vyhlášen nebyl (koho ta ostuda zajímá, nechť si vyhledá na stránkách časopisu The New Yorker rozsáhlý Cunninghamův rozklad, proč se tak stalo), přesto se ale jistě pro všechny tři nominované svazky jednalo o zásadní a významné ocenění.
Na rozdíl od ostatních nominovaných – Denise Johnsona, matadora americké prózy, nositele National Book Award, a debutantky Karen Russellové – se ale Wallace z tohoto projevu uznání už radovat nemohl. Dlouhá léta depresemi stíhaný spisovatel se 12. září roku 2008 oběsil ve svém bytě v kalifornském Claremontu. Možná nejoceňovanější a nejnadějnější americký autor experimentálnější větve soudobé americké prózy, považovaný za následníka Thomase Pynchona, Dona DeLilla či Johna Lewise Gaddisa) zemřel ve 46 letech. Jeho třetí, nedokončený román The Pale King byl publikován posmrtně, po třech letech důkladných a náročných příprav, v jejichž průběhu editor Michael Pietsch rekonstruoval z více než tisícistránkového torza nalezeného v pozůstalosti kohezní a ohromující, jakkoli samozřejmě neukončený text o podstatě osamělosti, deprese a ztráty životního smyslu.
Wittgensteinova pravnučka
První povídky začal David Foster Wallace publikovat v polovině osmdesátých let, když mu ale vyšel v nově založené edici progresivní prózy nakladatelství Viking první román The Broom of the System (Koště systému, 1987), bylo jeho jméno v širších amerických literárních kruzích prakticky neznámé. Rozsáhlý ambiciózní debut, zasazený do ohijského Clevelandu v nejbližší, přesto ale budoucnosti roku 1990, vyvolal velké nadšení u kritiky i čtenářů a z Wallace, tou dobou čtyřiadvacetiletého studenta University of Arizona, se prakticky přes noc stal výrazný proponent nové americké fikce.
Protagonistka románu Lenore Stonecipher Beadsmanová se před vším ostatním snaží udělat si jasno o sobě samé, snaží se pochopit, jaké je její místo ve světě. Snad by jí v tom mohla pomoci její prababička, kdysi dávno Wittgensteinova studentka a první nositelka onoho neobvyklého, šiframi zavánějícího jména, jenže ta naneštěstí zrovna spolu s pětadvaceti dalšími seniory zmizela z pečovatelského domu. A další potíže na sebe nenechávají dlouho čekat. Klidu nebohé Lenoře nepřidá poměr s nadřízeným ani skutečnost, že se její domácí miláček – sameček korely s roztomilým jménem Vlad III. Napichovač – nějak nebezpečně rozpovídal.
Groteskně pikareskní zápletky Wallaceova debutu k tomu možná svádějí, bylo by ale velkým nepochopením prezentovat celý román pouze jako nějaké ztřeštěné literárně-vaudevillovské představení geniálního, ale neuměřeně chaotického stylisty. V centru oné vypravěčské extravagance lze totiž i v tomto raném textu snadno identifikovat zřetelné autorské gesto, se kterým David Foster Wallace po joyceovsku a s náležitým vytěžením všech nabízejících se wittgensteinovských poznámek ohledává vztahy jazyka, reality a existence.
Závislí i celebrity
O dva roky později Wallace publikoval svou první povídkovou sbírku, nazvanou Girl with a Curious Hair (Dívka s nezvyklými vlasy, 1989). Desítka vzájemně nepropojených příběhů se několikráte vrací k metajazykovým a metaliterárním tématům, to když autor trefně paroduje moderní módní výstřelky americké literatury, a výrazným motivickým centrem hned několika textů je zde měnivá a viskózní podstata statutu celebrity. V průniku obou ústředních linií pak netěžko zahlédnout určité ironizující flagelantství. Nabízí se diskuse o motivovanosti některých takových textů autorovým nově nabytým postavením literární senzace. Současně se Wallace začal, jak bývá v novější severoamerické próze příjemným zvykem, naplno věnovat také časopisecké esejistice. I tu ale vytvářel zcela v postmoderním, subjektivním a žánry rozrušujícím modu a stejně jako fikčním textům i jeho žurnalistické práci byl vlastní spektakulární a idiosynkratický jazykový i kompoziční styl. První soubor svých nebeletristických textů A Supposedly Fun Thing I’ll Never Do Again (Prý že zábavná věc, kterou už nikdy nehodlám absolvovat) autor uspořádal v roce 1997, již dříve ale publikoval svůj nejrozsáhlejší a zásadní prozaický text, více než tisícistránkové románové monstrum Infinite Jest (Nekonečný žert, 1996).
Jestliže The Broom of the System zastupuje velenadějný debut a The Pale King ztělesňuje ohromující elegickou kodu, nezbývá než označit Infinite Jest za autorovo opus magnum, a to nejen v onom doslovném, stránkovým rozsahem daném smyslu slova. Tematická cesta jeho romány vede od zkoumání identity k pocitům životního, emočního i existenčního vyhoření, vprostřed té bohužel – aspoň co do četnosti titulů – nedlouhé pouti pak leží až maniakálně zkoumané téma závislosti. Návykově ostatně působí i román samotný: nad prvními stránkami nejeden čtenář prožívá chvílemi až lehké záchvaty závrativé nevolnosti, když bezbranně pozoruje, jak se pod jeho pohledem začíná zaplétat klubko brilantně komponovaných miniatur, které společně konstruují ohromující totální román, jenž zahrnuje desítky dílčích vypravěčských linií a rozvíjí několik paralelních tematických rovin. Snadno si lze na tu smršť narativní invence zvyknout a ještě snazší je jí zcela a naprosto podlehnout.
Potíže s překladem
Americká literární scéna se občas pohybuje zdánlivě nemotivovanými přískoky: co pár měsíců se vynoří nový „velký autor“, který aspoň na chvíli oslní většinu přítomných a poté se začlení do skupiny více či méně etablovaných a uznávaných spisovatelů „literary fiction“. Jen málokomu se ale podaří na samém vrcholu zájmu udržet několik let a ještě vzácněji se stane, že tato popularita přečká i autorovu smrt. Třeba by právě takto bylo možné odlišit skutečnou velikost od prchavé a vrtkavé módy. Při zpětném pohledu na skoro odplynulý tucet let nového tisíciletí by se tohoto trvalého výsluní dostávalo snad jen dvěma jménům. Robertu Bolañovi a právě Davidu Fosteru Wallaceovi.
Zatímco však nová díla jeho současníků, kolegů a přátel – Jonathana Franzena, Michaela Chabona či Davea Eggerse – vycházejí v překladech prakticky okamžitě a po celém světě, Česko nevyjímaje, Wallaceovo dílo zůstávalo dlouho jen v originále. Podepsala se na tom jistě náročnost převodu jeho textů do ostatních jazyků, rozsáhlost jeho próz i jejich stylová komplexnost a komplikovanost. Přesto se v posledních měsících ve velkých světových jazycích stále častěji objevují překlady Wallaceových prací: v němčině byl loni po dlouhých letech příprav zveřejněn převod románu Infinite Jest, který již dříve vyšel španělsky a italsky, ve francouzštině jsou k dispozici aspoň autorovy pozdější povídkové či esejistické práce. Wallace kromě výše uvedených knih publikoval dva povídkové soubory: Brief Interviews with Hideous Men (Krátké rozhovory s odpornými muži, 1999) a Oblivion: Stories (Bezvědomí: Příběhy, 2004). Dále výbor esejů Consider the Lobster (Pomněte na humra, 2005) a knihu o matematickém konceptu nekonečna Everything and More (Vše a víc, 2003). Na podzim letošního roku je ohlášena nová biografie Davida Fostera Wallace, své vzpomínkové texty mu věnují nejvýraznější autoři angloamerické literatury dneška a nepřestávají se objevovat ani další soubory dříve knižně nepublikovaných autorových textů. Třeba se jednou aspoň reprezentativního vzorku dočkáme i v češtině.
Autor je bohemista.