Nekonečný žert, nejslavnější román Davida Fostera Wallace, byl časopisem Time zařazen mezi stovku nejlepších anglicky psaných románů vydaných v letech 1923 až 2005. Více než tisícistránkový experimentální text ovšem na svůj český překlad teprve čeká.
Založit jednu z mnoha hlavních zápletek neoretropoststrukturalistické odyseje o tisíci stranách na montypythonovském skeči Vtip zabiják je samo o sobě geniálním vtipem zabijákem. Přidat k románu sto stran poznámek pod čarou, z nichž některé mají ještě své poznámky pod čarou a jež podávají převážně encyklopedické informace o narkotikách, je už vtipem na druhou. A několik let po dokončení románu o „hledání štěstí v současné Americe“ spáchat sebevraždu je doslova nekonečným žertem.
Je velká škoda, že Wallaceův román Infinite Jest (Nekonečný žert, 1996) dosud nebyl – a v dohledné době zřejmě ani nebude – přeložen do češtiny. V málokteré oblasti totiž Česko tak zaostává za západním světem jako ve skepsi vůči dalšímu vývoji západního světa. Wallaceův román by tuto díru na trhu svým temným, přitom ale až nechutně přesným vizionářstvím spolehlivě zaplnil. Pokud Carl Gustav Jung považoval Joyceova Odyssea za katalyzátor nevědomých sil, které se na počátku minulého století začaly nebezpečně hromadit, o čem by pak podle něj vypovídal román psaný bytostně psychotropním stylem, jehož hrdinové užívají „substance“, trpí vážnou psychickou poruchou či přinejmenším několika fobiemi najednou nebo se pokoušejí uniknout realitě prostřednictvím nekonečné zábavy – a přitom jsou si své situace jasně vědomi?
O.N.A.N. versus A.F.R.
Děje, můžeme-li vůbec použít takový výraz, se odehrávají především v současnosti a blízké budoucnosti ve fiktivním státním celku Organizace severoamerických národů, sdružujícím Kanadu, USA a Mexiko (zkráceně O.N.A.N.). Tím začíná nekonečná záplava zkratek, dosahující absurdních rozměrů. Zkracují se nejen názvy organizací typu Unie odpudivě a nepravděpodobně zdeformovaných (U.H.I.D.), což je koneckonců normální, ale i jména a přezdívky postav: například Poor Tony Krause se tak objevuje výhradně jako P. T. Kraus. Nejen díky tomu má většina jmen několik variant, což vzhledem k počtu postav plodí chaos srovnatelný snad jen s Biblí. Světlou výjimkou je tu nejanonymnější člen spolku Anonymních alkoholiků: Chlápek-který-nepoužíval-ani-svoje-křestní-jméno. Stejně jako prostor je ovšem fiktivní i čas. O.N.A.N. od jisté doby začala prodávat jednotlivé roky různým korporacím, takže místo tradičního číslování se letopočty označují jmény těchto korporací či jejich produktů. V každém takto sponzorovaném roce navíc socha Svobody třímá odpovídající produkt, což je zvlášť roztomilé v Roce inkontinenčních plenek Depend pro dospělé.
Spojujícím článkem tří vzájemně se prolínajících dějových linií jsou členové rodu Incandenzů, extrémně nadaní, až geniální jedinci, ovšem se silným sklonem k závislostem a duševním poruchám. Tenista, optik a avantgardní filmař James Orin Incandenza Jr. před tím, než zcela propadl závislosti na whisky Wild Turkey, založil Ennfieldskou tenisovou akademii (E.T.A.), v níž se odehrává velká část románu. Akademie stojí na kopci v Bostonu (tedy v symbolické pozici „mytického“ města), zatímco pod kopcem se choulí Ennetova léčebna pro léčení závislostí na drogách a alkoholu, jež je dějištěm dalších důležitých pasáží románu. Svoji filmovou kariéru Incandenza završil avantgardním filmem Nekonečný žert, zvaným také Entertainment, který je tak neuvěřitelně zábavný, že divák toužící sledovat film stále dokola naprosto přestane věnovat pozornost okolnímu světu, v důsledku čehož pak zemře nebo zešílí.
O tento film se brzy začne zajímat quebecká – záměrně chybně nazvaná – separatistická organizace Les Assassins des Fauteils Rollents (A.F.R.), která chce, aspoň podle domněnek amerických tajných služeb, destabilizovat O.N.A.N. tím, že jeho kopii masově rozšíří ve Spojených státech. Tolik k zápletce – čí spíše skvělé parodii na cokoli, co si může čtenář pod pojmem „zápletka“ představit.
Radostná dekonstrukce unaveného západního myšlení
Wallace byl rovněž esejistou, literárním teoretikem – jeho Nekonečný žert je proto také intelektuální provokací: tato živá, divoká a výmluvná, obrazoborecká kniha, vysmívající se mrtvému jazyku a prázdným pojmům, permanentně dováděná do absurdna, zpochybňující sama sebe a vrcholící „smrtí autora“ dotaženou do absolutního paradoxu, v sobě svým způsobem zhmotňuje celou filosofii druhé poloviny 20. století. Každá věta přitom elegantně popírá tvrzení, že éra románu dávno skončila. Ať už Wallace píše o tenisu, optických zbraních, zubní protéze nebo o marihuaně s vysokým obsahem pryskyřice, text rezonuje na několika úrovních. Co na první pohled může působit jako neodpustitelná grafomanie, se brzy ukáže jako nejen opodstatněná, ale přímo nezbytná protiváha bažiny nesmyslných informací, zkratek a Shakespeara ve 120 minutách. Text si přímo říká o to, aby nebyl jen čten, ale fyzicky zažit. Vypravěč si dává na čas, jazyk si bere prostor, který potřebuje, v kontrastu ke zkratkám staví dlouhé a detailní popisy prostředí i osob, od chvějících se chloupků v nose po „modrý plastový aplikátor kapek do očí, který vypadá nádherně, když se podrží proti oknu“. Díky tomu je čtenář okamžitě pohlcen a jemně přinucen, aby opravdu viděl a cítil s postavami.
Poor Yorick Entertainment
Samozřejmě není náhoda, že titul románu je citátem z Hamletova nářku nad lebkou šaška Yoricka.
Ústřední téma zábavy jakožto úniku před úzkostí ze smrti, potřeby neustále se bavit a hlavně být baven, se v Nekonečném žertu těsně prolíná se smrtí. Quebecký separatista se v jedné pasáži ptá amerického agenta: „I kdyby neexistoval film Nekonečný žert, jak dlouho by asi přežila země, kde lidé zoufale touží po tom, aby byli ubaveni k smrti potěšením podávaným po lžičkách v teple domova?“ Poté, co James Incandenza dotočí smrtelně zábavný Nekonečný žert, vloží hlavu do mikrovlnné trouby a završí tak své „sebevymazání“. O sebevymazání, na začátku jen skrze zábavu, usilují téměř všichni hrdinové Wallaceova románu, ať už jde o zábavu při sledování filmů nebo při užívání drog. Jejich touhy Wallace popisuje s pochopením a zejména s obrovskou ironií. Jak napsal Michel Foucault v Dějinách šílenství, „v tom je význam šílencova smíchu: je to už dopředu smích smrti a blázen odzbrojuje kostlivce tím, že ho předpovídá“.
Wallaceův pokus vypořádat se s Yorickovou lebkou nekonečným psaním, donekonečna opakovanou de- a re-konstrukcí a zejména bezbřehým humorem proto může být ozdravný pro celý západní svět – jakkoli je výsledek pokusu předem daný.
Autorka studuje DAMU.