Bizarní komiks Daniela Clowese Jako sametová rukavice odlitá ze železa lze interpretovat jako obrázkovou podobu rezignovaného manifestu ztracené Generace X. Snová logika příběhu nenechá hrdiny uniknout krutým důsledkům vlastních dobře míněných rozhodnutí. V úzkosti a skepsi, které jsou matečným roztokem políček, lze přesto najít i optimističtější poselství – alespoň netrpíme sami.
V roce 1992 vznikl román Generace X Douglase Couplanda a film Richarda Linklatera Flákač (Slacker). Obě díla, řečeno Linklaterovými slovy, „vypovídají o generaci, která odmítá mluvčí“, generaci, která se zrodila v rozpuku šedesátých let. V době, kdy Flákač a Generace X okupovaly všechna média, se postupně utvářel stejně významný, ačkoliv mnohem nesmělejší generační manifest. Od roku 1989 začaly vycházet na pokračování v komiksovém časopise Eightball Daniela Clowese kapitoly z jeho díla Jako sametová rukavice odlitá ze železa (Like a Velvet Glove Cast in Iron, 1993; česky 2005).
Dead Kennedys, Offspring a Eightball
Linklater jednou vylíčil vystoupení kapely Dead Kennedys v roce 1984, které ho naprosto uzemnilo: „Znenadání jsem si přestal myslet (jak mi neustále tvrdili), že moje generace nemá co říct, a uvědomil jsem si, že by naopak měla říkat úplně všechno, a navíc, že dokáže mluvit docela nově.“ Statisticky vzato jde o generaci, která tvoří necelé procento celé populace, je to klidná hladina po bouři baby boomu. Je to první generace s nižším příjmovým mediánem, než měli její rodiče. Je to generace, kterou vychovávala televize; generace, která kromě studené války vyrostla též s globálním oteplováním, terorismem a detektory kovů ve školách. Alba Smash kapely Offspring z Orange County se prodalo víc než tři miliony kusů a dodnes jde o nejprodávanější nezávislou nahrávku. Průměrný věk členů uskupení je dvacet osm let a podle mého názoru stojí za jejich úspěchem do značné míry texty, jako například následující: „Nejsme ti, co nechávají v noci na ulici bezdomovce/ Nejsme ti, co ponižovali menšiny a ženy/ Nejsme ti, co nechávají děti na dalekých ostrovech hladovět/ Nejsme ti, kvůli nimž se teď v noci na ulici bojíš/ Jsme nevinní/ Přesto tíha světa leží na našich ramenou…“
Mnohem méně vážný a daleko satiričtější je jednostránkový strip z Eightballu s názvem S kým by sis to radši rozdal: S Ginger, nebo Mary Ann? Zde Dan Clowes hovoří ústy postav Flákače (stvořených společně s kreslířem Peterem Baggem) o kultuře tehdejších dvacátníků:
„Tuto kulturu charakterizuje věčný protiklad – posloucháme neuměle zahranou a nemelodickou hudbu a oblékáme se do ošklivých, nepadnoucích šatů… Naší odpovědí sadistické kultuře je masochismus a sebepoškozování. Jsme bezzubý hybrid, který se zbavuje vážných zájmů hnutí z pozdních šedesátých a sedmdesátých let… Z těchto dvou kultur jsme si vzali různé prvky (‚alternativní média‘ a nejisté rozpaky z první a bezostyšnou adoraci kýče z druhé) a vytvořili jsme směs, která je dobrá jedině k tomu, aby poukázala na hluboký úpadek naší říše… Upadneme v zapomnění a pamatovat si nás bude (snad) jen nějaká ještě hloupější příští generace, která bude zvráceně imitovat naše manýry – v regresivním pokusu vyhnout se hrůzám, jež nás bezpochyby čekají.“
Neběží tu o prostou a automatickou ironii, o níž mluví Douglas Coupland v Generaci X; zde ironie tvoří takřka nekonečný regres. Fanoušci Baggeových komiksů Hezoučké věci a Nenávist! vědí, že postavy zde jsou spíše citové než racionální, a k podobnému intelektuálskému rozhovoru se okamžitě stavějí s odstupem. Kritika se tu zpočátku podobá rodičovským výtkám, ale ve skutečnosti je až příliš poučená a výmluvná. Jde v podstatě přesně o ten druh masochistického zraňování, které je stripem zesměšňováno. A v kontextu celého stripu není titul jen ironií, ale jeho dokonalým shrnutím. Řada Clowesových příběhů je podobně krátkých, satirických a sebereflexivních. V jeho první sérii vystupovalo soukromé očko Lloyd Llewellyn, příběh se odehrával ve věčných a vysoce stylizovaných šedesátých letech. Kratší práce uveřejnili v časopisech Weirdo, Young Lust, National Lampoon a Village Voice; grafický design na plechovku OK Sody, což byl produkt určený na trhu speciálně pro generaci X, pak představoval dílko s největším „nákladem“, ačkoli málokdo znal tvůrce. Avšak teprve v temném, složitém, kafkovském textu Jako sametová rukavice odlitá ze železa vytvořil Clowes svou nejpřesvědčivější a nejkoherentnější vizi (byť o druhém přívlastku by asi někteří pochybovali).
Interesting Productions, s. r. o.
O protagonistovi Clayi Loudermilkovi toho víme jen trochu, ale mnohé lze odvodit. Je mu mezi dvaceti a třiceti a nemá žádný zjevný příjem nebo zodpovědnost. Kdysi byl ženatý s jednou černovlasou krasavicí, ta ho ale bez vysvětlení opustila a pátrání po ní tvoří kostru celého příběhu. Úplně na začátku vidíme Claye v hledišti pornokina, kterak se dívá na film s názvem Jako železná rukavice odlitá do železa. Neobsahuje sexuální scény nebo nahotu, ale vystupují zde lidé v bizarních kostýmech, kteří si libují v sadomasochistických praktikách a svazování. Na konci snímku se ukáže, že domina v masce je Clayova bývalá žena. Clay zjistí, že film vyrobil doktor Wilde a jeho společnost Interesting Productions, která sídlí v Gooseneck Hollow. Po sérii podivných a bolestivých dobrodružství identifikuje dům jednoho z herců a spatří svou bývalou oknem. Najme si dům naproti přes ulici a týden vyčkává, než ji zkusí oslovit.
Mezitím je však oba doběhne osud. Clay se na útěku před sadistickým zabijákem Geatem dostane až do studia Interesting Productions. Tam sleduje, ne tolik s hrůzou, jako s všeprostupujícím smutkem a zoufalstvím, jejich poslední film. Jmenuje se Barbara Allen a obsahuje scény, v nichž jeho bývalou manželku zavraždí a pohřbí. Clay zamíří na hřbitov a tam ho doslova rozcupuje Geat. Clay zůstane bezruký, beznohý a bezmocný.
V dlouhém rozhovoru uveřejněném v časopise The Comics Journal hovoří Clowes o kořenech příběhu: „Byl založen na dvou nebo třech snech, které jsem tehdy měl, a jednom, který se mé bývalé ženě celý život stále vracel. (…) Hodně věcí jsem přebíral ze snů přímo. Mnoho z toho jsou však jen fantazie, v nichž se mohou dít věci nekontrolované běžnou logikou, a to pak najednou dokážu vidět realitu jinak. Je to podobné, jako když se proberete z dlouhého snu a na minutku pak spatříte absurditu světa.“
Snová logika
Tato absurdita se nejvíce projevuje na vedlejších postavách: Laura je šedesátiletý pes bez tělesných otvorů, který přežívá na stříkačce vody denně, Billings, Lauřin poslední majitel, má na hlavě kvůli nepodařené transplantaci vlasů cosi jako miniaturní les a je posedlý panem Jonesem, postavičkou s kulaťoučkou hlavou, Tina je neuvěřitelně zpotvořená žena-delfín, má jasně zelené vypoulené oči a šupiny.
Od začátku prostupuje komiks surrealistická atmosféra a idiosynkratická, snová logika. Na straně dvanáct zjišťuje Clay informace o filmu od ctihodného učence, který v pornokině pořádá sněmy na pánském záchodě a přesně a zevrubně odpovídá na jakoukoliv otázku z pléna. Na následující stránce si půjčuje auto od kamaráda, jemuž museli kvůli infekci odstranit oční bulvy a nahradit je „vzácnými korýši z Asie“. Kauzalita, jež zde funguje, je Clayovi nepřístupná a pro čtenáře nepochopitelná. Když vyjíždí s kamarádovým vozem z podzemního parkoviště, napadne ho opilá hlídačka a vyplivne whisky Clayovi přímo do úst. Následně je o dvě stránky dál Clay zatčen dvěma omnisexuálními strážníky v černých brýlích, kteří mu nabídnou obchod – buď se s nimi popere, nebo bude riskovat „deset let v Big Rocku“. Na konci kruté nakládačky vyřeže jeden z policistů Clayovi do chodidla obrázek: pana Jonese, postavičku s kulaťoučkou hlavou. Clay si proto koupí figurínu pana Jonese v obchodu s cetkami, čímž přitáhne pozornost Billingse, sběratele a konspiračního teoretika. Billingsův pes bez otvorů Laura Claye z vlastní vůle následuje, i když se ho (ji?) snaží odehnat. Ale skončí to tak, že se Billings domnívá, že Clay zvíře unesl, a poštve na něj šíleného Geata.
Není důvod si myslet, že je Sametová rukavice podobenství nebo intelektuální hádanka. Naopak, Clowes vynaložil značnou snahu, aby smysl díla zůstal otevřený, a to proto, že prý mu příliš mnoho plánování připadá „manipulativní a vyumělkované“. „Bylo by opravdu obtížné mystifikovat čtenáře, kdybych přesně věděl, co se stane. Takže jsem se během psaní snažil mystifikovat sám sebe stejně jako čtenáře (…). Snažil jsem se pochytit, jaké obrazy a myšlenky mě vzrušují, děsí a citově zasahují… A také se snažím vytvořit pravdivé vyprávění, které funguje dle vlastních pravidel a běží svým tempem, namísto abych věci aranžoval. A pak je to ještě svým způsobem společenská satira, komentář k tomu, jak vidím svět, když je mi nejhůř.“
Svět je žumpa plná sviní a ovcí
Pečlivému čtenáři se pak otevírá ucelený a přesvědčivý pohled na svět, který je někdy skutečně temný, jako když například Billings skuhrá: „Svět je špinavá díra naplněná sviněma a ovcema.“ Jde tedy o legitimní čtení – komiks zabydlují nemilosrdné, nenasytné postavy jako Geat a doktor Wilde a soucitné oběti jako Clay a Tina, hrdinové, kteří jednají (Clowesovými slovy) „dle vlastní lidskosti či z jejího nedostatku“.
Další motiv, který prochází celým příběhem, se týká genderových vztahů a rolí. Clowes vzal název, převrácený z hlášky o „železné pěsti v sametové rukavici“, z filmu Russe Meyera Rychlejš, kočičko! Zabíjej! Zabíjej! (Faster, Pussycat! Kill! Kill!, 1965). „Pořád nechápu, co přesně to znamená. V zásadě jde o něco zdánlivě ženského, ale ve skutečnosti velmi drsného a maskulinního.“ Poté, co je Clay zbit (ze sexuálního hlediska velmi netradiční) policií, zachrání ho muž jménem Godfrey, – pro členy jeho kultu God. Jeho svatou misí je způsobit Harum Scarum, cosi na způsob Mansonovy vize Helter Skelter. Jeden z jeho následovníků popisuje stav takto: „Bude světová válka mezi chlapama a ženskejma a ženský vyhrajou… Novej svět budou jedni lidi, jedno pohlaví, jedna kultura. Bude se mluvit univerzálním jazykem – esperantem.“
Clay dostane za úkol zavraždit sloupkařku Ann Landersovou, ale pláchne. Později se Godfreyho revoluce doopravdy uskuteční, davy žen brázdí ulice, napadají muže, bijí je a svlékají. Naposledy vidíme Godfreyho v Bílém domě, kde mají jeho věrní na mušce Billa Clintona. Makrokosmos odráží napětí přítomné v celém příběhu. Haskell, Billingsův sok v odhalování záhady pana Jonese, Clayovi vysvětluje, že „pouze bílí muži určitých povahových rysů“ mohou dosáhnout potřebného duševního rozpoložení či frekvence ke kontaktu s panem Jonesem. (Fanoušky konspiračních teorií potěší scéna, v níž Billings, poté, co na Clayově chodidle spatří vyřezanou postavičku pana Jonese, začne naléhat. „Jaká je frekvence, Kennethe?“ To je věta, kterou údajně vyslovil muž, jenž v New Yorku napadl novináře Dana Rathera, a jde též o inspiraci pro hit skupiny R.E.M.). Billings neustále mluví o Lauře, psovi bez tělesných otvorů, jako o „něm“. Geat, který napadne Claye, zneužívá ženy a píchá si testosteron. Na filmovém plakátu v kanceláři společnosti Interesting Productions je Pepek námořník a pod ním se skví nápis Ženy jsou k ničemu. Godfrey, který je neustále ukazován jako pokrytec a manipulátor, není nikdy oblečený, neustále máme na očích jeho penis.
U dvou nejlaskavějších postav je sexuálních stereotypů mnohem méně. Clay, jak již jeho jméno napovídá, je tvárný jako jíl a ostatní mohou jeho bezprostřední konání hladce ovlivnit. Jednou je dokonce zobrazen, jak si zkouší ženskou paruku, jeho pasivní povaha je opakem Geatovy agrese. Tina, nejcitlivější ze všech hrdinů, se Claye pokusí svést tak, že mu naklade do postele vejce.
Správné čtení je podle mě vidět filmy v příběhu jako realitu a režiséry jako zosobnění sil, které formují naši existenci. To, že Clay spatří svou bývalou ženu jako postavu ve filmu, podnítí jeho hledání. Když zajde příliš daleko, stane se sám součástí filmu – zmrzačení je zároveň vrcholnou scénou posledního kousku společnosti Interesting Productions. Třešinkou na dortu je, že zápletky filmů doktora Wildea diktuje dospívající dívka, jež kouří dýmku a Wilde ji nazývá „drahá“ (Precious). Její lhostejné a nahodilé rozhodnutí zapříčinilo televizní vraždu Clayovy bývalé ženy (a mnohá další úmrtí a krutosti).
Pro dobrotu…
S trochou nadsázky lze dokonce říct, že Clayovy milosrdné skutky jsou samotnou příčinou jeho zkázy, starost o bývalou manželku, laskavost k Tině a osvojení Laury vedou jen k bolesti, ponížení a nakonec zmrzačení. Gary Groth, který s Clowesem vedl rozhovor, uvádí, že věta „Je to padlý svět“ se stala v Eightballu ústřední hláškou. Clowes mluví o své první zkušenosti s newyorskou punkovou scénou: „Pomyslel jsem si, jo, tohle je pro mě jak dělaný. Tohle fakt promlouvá k mojí generaci. Můj postoj byl v podstatě ten, že všichni zanedlouho vyletíme do povětří, a všechno je proto vlastně jedno. Život byl beznadějný…“ Za své čtenáře označuje „vysokoškoláky a vykořeněné středoškoláky – to, co jsme byli my sami před deseti lety. Od těchhle lidí mi chodí dopisy.“ A myslím, že právě ono adjektivum vykořeněný je klíčem k Sametové rukavici.
Nejpozoruhodnější věcí na Clayi Loudermilkovi je zpětně jeho bezmoc. Během příběhu je připraven o všechno – půjčené auto, oblečení, peněženku, identitu a nakonec o končetiny. Když si najme pokoj, je místnost znovu pronajata někomu jinému bez Clayova souhlasu a vědomí. Dokonce i předmět pátrání – exmanželku – mu v podstatě zavraždí před nosem. Viděl, jak někdo vynáší z budovy přes ulici pytel na tělo, ale až za dlouho mu dojde, že uvnitř ležela jeho žena. Bezmoc plyne zčásti z absence peněz a společenské pozice, ale daleko více z nechuti ublížit druhým (například Ann Landersové). Za to je opakovaně trestán.
Což ale není pouze otázka generační, jde o obecné téma moci a vykořenění. Označit celou věkovou skupinu za flákače nebo generaci X je stejně nefér jako předpoklad, že pouze mladí lidé jsou vykořenění. Na periferii světa Sametové rukavice jsou bezmocní a postižení lidé, ať už jakkoliv staří. Tinina matka, alkoholička se zhrzenými sny o záhadném milenci, Sal, Tinina kolegyně servírka ve středních letech, s níž Tina uniká před realitou do světa telenovel, osamělý, zmrzačený muž na čtyřech, který radí Clayovi, kam jít, i na náměstí je dokonce socha jednorukého a jednonohého muže. Když Richard Linklater mluví o poselství, které může jeho generace ostatním nabídnout, tvrdí následující: „každý si musel to své objevit sám, a to v jediném prostoru, který nám společnost pro tento objev nechala – periferii. Tam se myslím odehrává i Flákač…“
A tam se odehrává i Sametová rukavice. Nabízí sice jen velmi málo falešné naděje či umělých všeléků, ale posiluje vědomí, že ti, kteří byli vykořeněni naší krutou a zatracenou společností, nejsou sami.
Autor je americký spisovatel.
Z anglického textu The Role of Compassion in Daniel Clowes’ „Like a Velvet Glove Cast in Iron“ prezentovaného v březnu 1995 na 17. výroční eatonské konferenci v Riverside v Kalifornii přeložila Anna Vondřichová.
Citace pocházejí z českého vydání (Al Dente 2005) v překladu Martina F. Gece.