Knižní debut vizuálního teoretika Václava Hájka zkoumá všudypřítomné obrazy masové kultury pomocí nejrůznějších teorií i klasických nauk a činí tak přístupným a vtipným jazykem. Odvrácenou stranou čtivého textu je občasný dojem nekonzistentnosti.
Lze v jednom eseji beztrestně spojit úvahy o Tizianově díle s potěšením z pohledu na nedostupné, zpola odhalené topmodelky? Kniha Jak rozpoznat odpadkový koš patří k publikacím, které ukazují, že se o to lze aspoň pokusit. Ovšem jen v případě, máte-li dostatečné znalosti v dějinách umění a zároveň základní přehled o filmových trhácích americké produkce. Václav Hájek naštěstí prokazuje značnou erudici v obou oblastech. Čtenářům nabízí originální interpretaci každodenních obrazů populární kultury, na kterých naše pohledy chtě nechtě ulpívají.
Autor usiluje o nenásilné spojení přitažlivých obrazů masové kultury s odkazy k oblastem dějin umění, klasické ikonografie, současného umění či antropologie. Hlavní metodologie knihy, jak napovídá podtitul Eseje o stereotypech ve vizuální kultuře, staví na komparaci každodenních, zejména mediálních obrazů s klasickými díly dějin umění. Výklad přitom čerpá z teorie percepce, filosofie umění a dalších oborů, na které masová produkce obrazů navazuje. Nic netušící čtenář je tak náhle postaven před řadu více či méně nečekaných paralel.
Čistotná kultura
Publikace je rozčleněna do tří tematických částí. První, nazvaná Mytologie, navazuje na barthesovskou metodu odhalování strategií obrazové manipulace. Soustředí se na skryté, místy až ideologické významy, které jsou recipientovi obrazu předkládány jako přirozené a automatické, přestože jsou výsledkem promyšlené činnosti tvůrců obrazu – ať už jsou těmito tvůrci reklamní kreativci, filmoví režiséři či umělci. Autor věnuje pozornost zejména odmytologizování filmových obrazů, tematizuje však také například propojení fenoménu ikonoklasmu se zvyšující se oblibou apokalyptických filmů či psychoanalytickou problematiku dvojníka a zrcadla v tvorbě science fiction. Již úvodní eseje čtenáři odhalují významný motiv knihy, jímž je vymezení dnešní kultury jako eliminující vše, co se jeví nečisté, rozumem a pojmy nezachytitelné nebo hmatem neuchopitelné. Příčina této „čistotné“ obsese je nalézána v řádutvorném období osvícenství, kolébce moderní evropské kultury. Skrze motiv strachu z chaosu se autor dostává od témat znechucení bakteriemi či zobrazení hlíny v první části knihy až k využití latexu a fenoménu vylučování a odpadu v nejrůznějších formách v části druhé.
Druhý oddíl, pojmenovaný Intimita, zkoumá lidské tělo a způsoby jeho zobrazování ve vztahu k těm tělesným částem těla a činnostem, které podléhají ze strany společnosti přísné disciplíně. Jde o eseje věnované břichu, svlékání kůže či močení. Kromě metafor rozpadu, odhalování skrytého a amorfního, které autor s těmito částmi těla spojuje, kniha nabízí také osvěžující exkurs do oblasti středověké ikonografie bosého chodidla. Třetí část, nadepsaná Vnímání, si naopak všímá nejrůznějších aspektů obrazu – od perspektivy a rychlosti vjemu až po haptická, kontextuální a expoziční hlediska vizuální percepce. Tato část přináší interpretačně nejzajímavější eseje. Nabízí také více historických odkazů, které zejména první část knihy postrádá a jež téma vhodně rozšiřují.
Strach z únavy
Leckdy se zdá, že snaha o rychlý spád textu, čtivost a mírně ironickou perspektivu napříč celou knihou může vyvolat dojem nedovysvětlenosti a budit pocit, že téma není zasazeno do kontextu. Čtenáři je mnohdy nabídnut zajímavý motiv, který je však záhy opuštěn a v celku knihy pak ztrácí své místo. Také odkazy k významným autorům, pro komparativní metodologii klíčové, působí v některých případech krkolomně či jako náhodná zmínka. Z publikace je cítit obava, že čtenáře intelektuálně znaví. Na poznámkový aparát se však místo přece jen našlo, byť ve formě dvou závěrečných stran souvislého textu psaných jmen a vysvětlivek, které se opět nesou v lehce žertovném tónu.
Kniha by však ve výsledku rozhodně neměla zůstat mimo čtenářskou pozornost. Rozvíjí v českém prostředí nepříliš rozšířenou oblast vizuálních studií, disponující přitom potenciálem vytvořit spojovací most mezi akademickou teorií a laickým zájmem o vizuální produkci. Navíc mezi publikacemi věnovanými teorii obrazu, které jsou ve většině případů překlady klíčových zahraničních textů, reprezentuje původní autorský počin. Podstatné je také zařazení publikace do nové edice nakladatelství Labyrint, nazvané Fresh Eye. S podtitulem „Jinýma očima“ se edice profiluje jako segment vizuálně zaměřených titulů. Pro začátek jí nelze upřít dostatek nápaditosti – tu eseje Václava Hájka ani výrazný grafický návrh obálky Martina Svobody nepostrádají.
Autorka je vizuální teoretička.
Václav Hájek: Jak rozpoznat odpadkový koš. Labyrint, Praha 2012, 152 stran.