Mysterium conjunctionis Filomeny Borecké

Celkem devatenáct kreseb menšího a středně velkého formátu doplňují dvě kresby prostorové. Jejich technika je prostá – tužka, barevné pastelky, případně barevná tuš na papíře. Pozornější pohled a výmluvné názvy jako Uvolnění, Vytěsnění, Nádech však jasně ukazují, s čím Filomena Borecká (nar. 1977) ve skutečnosti pracuje: jejími nástroji jsou energie, proudění, vibrace, dech a jeho rytmus… Hlavní látkou, materia prima, je nevědomí, vnitřní hlas, kterému naslouchá a který vede její ruku, podobně jako medijní kreslíři črtají své záznamy pod vedením určitého „ducha“ (kurátorka výstavy Terezie Zemánková ostatně v katalogu poukazuje na fakt, že Borecká pochází z Podkrkonoší, tedy z kraje, kde se spiritismu velmi dařilo). Autorčina tvorba však vychází z hlubin její vlastní psychiky, k jejím spolutvůrcům patří sny, prožitky, vztahy, alterita.

Kreslené záznamy nevědomí

Téměř polovinu vystavených prací tvoří cyklus s názvem Mysterium conjunctionis. Není to poprvé, kdy Borecká nachází inspiraci v jungovské psychologii; vychází z ní řada jejích kreseb a jeden objekt se k ní hlásí explicitně: dva reliéfy tvoří dohromady rub a líc Jungova citátu: „Tam, kde láska panuje, není vůle k moci; tam, kde vládne moc, není stopy po lásce.“ Současná inspirace Jungovým vrcholným dílem poukazuje na spojitost mezi autorčinou tvorbou a hledáním alchymistů. Také ona hledá skryté síly a potenciální možnosti ukryté v člověku. Tajemství sjednocení protikladů, o jehož rozluštění usiloval Jung téměř celý život, a jehož vrcholem má být překročení protikladu mezi hmotou a duchem, vyjadřuje i pomocí kreseb převedených do prostoru, z nichž vytváří jakési kresebné objekty, zvolna se pohybující pomocí zabudovaného hodinového strojku. Oba komplementární objekty se navzájem doplňují jako dvě na sobě závislé síly Jin a Jang a tvoří společně jeden celek. Mají být zhmotněním výdechu, záznamem stopy, kterou po sobě zanechává dech po splynutí s okolní atmosférou. Setkávají se v nich tak různé polohy autorčiny tvorby. Kresby, které postupně přecházely z papíru na stěny galerií, se nyní objevují v trojrozměrném provedení, navazujícím na autorčinu sochařskou tvorbu (například pískovcové sochy Průniky, 2009) i na její dřívější prostorové instalace (Chrliči, 2004); ty ožívaly právě díky tomu, že jim jejich tvůrkyně vdechovala život. S dechem pracuje Borecká také v projektu Phrenos; dosvědčuje to, že přes rozdílnost použitých médií její tvorbu charakterizuje hluboká vnitřní spojitost.

Jak je patrno z vystaveného cyklu, i dvourozměrné médium, kterým je kresba, umožňuje hledat nové dimenze, vstupovat do nových prostor, vyjadřovat pronikání a únik do vnitřního světa. Borecká nehledá nové techniky a koncepty, ale opakováním stejného gesta se dostává stále hlouběji do spodních proudů nevědomí; linie, které rytmicky opisuje, se stávají seismografem jejích vnitřních napětí a vynášejí na povrch niterné prožitky a v neposlední řadě smyslnost. „Objasnění přichází z nevědomí…,“ píše Carl Gustav Jung, a tam také musíme hledat klíč k tvorbě Filomeny Borecké.

Autorka je historička umění.