Nedávno vydaná kniha kanadského publicisty a překladatele Paula Wilsona Bohemian Rhapsodies je obsáhlým výborem jeho novinových a časopiseckých článků, které se vztahují k české kultuře a politice. Autor byl zpěvákem skupiny The Plastic People Of The Universe a podílel se na činnosti českého disentu. Proto byl v létě 1977 z republiky vypovězen a znovu mohl přijet až koncem listopadu 1989.
Jak se zrodil nápad vydat vaše články knižně a česky?
Asi před třemi lety jsem si začal srovnávat své staré texty do jednoho fasciklu, protože jsem nechtěl, aby se mi úplně poztrácely. Vytahal jsem z různých krabic jejich kopie, chronologicky jsem je seřadil a říkal jsem si, že je to dohromady docela zajímavé. Když jsem pak přijel do Prahy, měl jsem sraz s Viktorem Stoilovem a nadhodil jsem, že by se to možná dalo přeložit a vydat. Pak jsem Viktorovi dal kopie těch článků, a on mi řekl, že ho to zajímá. V Torstu ty mé články probrali. Leccos vypadlo, třeba moje interview s Allenem Ginsbergem nebo s Johnem Cagem. Ale koncepce knihy je taková, že se má týkat především českého kontextu.
Některé z těch článků přitom už byly přeložené.
Jasně. Je tam projev Radost z překládání, který jsem měl v září 2004 v Náchodě na mezinárodní konferenci k osmdesátinám Josefa Škvoreckého a byl zařazen do sborníku z této konference. Vykládal jsem, jak jsem přeložil Scherzo capriccioso do angličtiny, jak jsme přitom knihu s Josefem upravovali, takže se nakonec anglická verze od té původní dost liší.
Kdy jste se vlastně viděl se Škvoreckým naposled?
Bylo to loni v létě. Tělo už mu nesloužilo, ale mysl měl pořád bystrou. Na stole měl štos knih, které si četl, stále sledoval filmy. V listopadu 2011 jsem pak dělal koláž do kanadského časopisu Eighteen Bridges, v němž byla reprodukována první stránka mého překladu Inženýra lidských duší a fotografie Josefova notýsku s rukopisem první verze knihy. Škvorecký měl takový zvyk – psal vždy na levou stranu školního sešitu a pravou si nechával prázdnou, aby na ni mohl vepisovat poznámky. Poslal jsem mu e-mail s otázkou, jak tenhle způsob jeho psaní vlastně vznikl, a on mi odpověděl, že takhle začal psát Zbabělce, a pak už se toho držel. Potom mi ještě zavolal, mluvil velice ztěžka, ale chtěl mi k tomu ještě něco říct. Chystal jsem se ho navštívit, ale pak zemřel Magor, letěl jsem na jeho pohřeb, krátce nato zemřel Havel, zase jsem se tedy vracel do Prahy, a tak jsem už Josefa navštívit nestihl. Je to smutné, že během dvou měsíců zemřeli tři lidi, o nichž i v Bohemian Rhapsodies hodně píšu. Moc bych stál o to, aby mi Magor k té knížce něco řekl.
Který překlad české knihy vám dal nejvíc práce?
Havlovy Dopisy Olze byly velmi obtížné. Taky Obsluhoval jsem anglického krále – to byl jeden z nejtěžších překladů, zabralo mi to skoro rok, pomalu na každou větu jsem potřeboval zvláštní řešení. S Hrabalem jsem se skoro neznal, v sedmdesátých letech jsem ho jednou potkal u Tygra. Už si nepamatuju, o čem jsme mluvili, ale byl u toho taky jeden člověk, který si osobně pamatoval Franze Kafku.
Když jsem začal být známý jako překladatel z češtiny, a tudíž jsem dostal nabídku přeložit Obsluhoval jsem anglického krále, už jsem byl v Kanadě a neměl jsem možnost se s Hrabalem nijak radit. Potkal jsem se s ním znovu až později v Michiganu, kde mají velmi silné slovanské oddělení na univerzitě. Jeho vystoupení bylo velice kontroverzní: lidé se na něho dívali nevraživě, ptali se, jak vůbec mohl vycestovat, podezírali ho z kolaborace s režimem. Ale Hrabalův vztah k režimu byl, jak známo, poněkud složitější. Publikoval sice některé knihy oficiálně, přitom ale další svá díla nechat vydat v samizdatu. Po listopadu sám psal o svém selhání a myslím, že to vysvětloval po pravdě.
Jaké to bylo, živit se překládáním české literatury?
Nebylo to lehké. Být překladatelem vůbec není výnosné povolání, ale přináší to jiné radosti. Náklady Havlových knih byly docela vysoké, hlavně kolem listopadu 1989. Překlad Dálkového výslechu byl několik týdnů v seznamu bestsellerů New York Times. Šlo tedy o nejprodávanější knihu, kterou jsem přeložil. Ale důležité je, že i když ty ostatní třeba nepatřily mezi bestsellery, zůstávají na trhu a pořád se dotiskují.
Měl jsem hodně štěstí na autory – byli to nejenom vynikající spisovatelé, ale zároveň taky byli vstřícní. Škvorecký mi své věci vždycky korigoval a já jsem to bral – jako spisovatel věděl, co chce, uměl výborně anglicky a sám měl taky velké zkušenosti jako překladatel.
Kniha Bohemian Rhapsodies byla 29. května uvedena v Knihovně Václava Havla. Přišla tam řada vašich přátel, některé znáte přes čtyřicet let. Jaký to byl večer?
Skvělý! Jedinou vadou bylo to, že jsem strávil tolik času podepisováním knížky, až jsem málem neměl čas zazpívat ty staré písničky s kapelou Velvet Underground Revival. Jsem rád, že jsem mohl přispět něčím konkrétním té kultuře, kdysi „undergroundové“, ale nyní skoro „mainstreamové“ – nebo aspoň uznané jako legitimní součást toho většího kulturního celku. Cítil jsem se v té společnosti výborně, jako vždy – a jsem taky rád, že se lidi bavili. Nakonec prý na nás někdo volal policii, a tak večer skončil skoro tradičně.