Blízký a Střední východ je dlouhodobě lokalitou, v níž se tříští zájmy jednotlivých velmocí. Spolu s příchodem arabského jara se proměňuje i mezinárodní politika vůči zemím, které zažívají lidové bouře, jež leckde vedly až ke změně režimů. Pozornost USA stále více poutá Írán, kterého se arabské revoluce na první pohled příliš nedotkly a stále častěji se mluví o možném válečném konfliktu s touto arabskou velmocí.
„Probouzení“ lidu v souvislosti s těžko předpokládaným příchodem arabského jara se netýká každého státu stejně. Nemělo nijak zásadní vliv na naftou nasycenou, a tedy k zachování sociálního smíru lépe „vybavenou“ Saúdskou Arábii, která poslední dobou usiluje o protiíránské sjednocení Arabského poloostrova a nemá přehnaný vliv ani v Alžíru, kde mají – vedle ropy – v paměti špatné zkušenosti s občanskou válkou. Nikoliv jen tou, která probíhala na přelomu padesátých a šedesátých let pod nepřesným názvem francouzsko-alžírská a jež dostala na pokraj konfrontace i samotnou Francii. Běží zejména o Středoevropany málo reflektovanou vojnu mezi Alžířany, jež především v devadesátých letech přinesla smrt zhruba sto padesáti tisíc obyvatel, většinou civilistů zavražděných vlastními krajany.
Co ukazují boje v Sýrii?
Úplně jiný dopad mělo revoluční hnutí v Libyi, usnadněné moderními sdělovacími prostředky. Západem postupně vylepšovaný obraz diktátora Kaddáfího nenapravitelně pošramotil jeho záměr vyjít vstříc neukojitelnému čínskému hladu po fosilních palivech. Ozbrojené angažmá USA a Evropy sice autokrata svrhlo, ale bývalé státní zřízení džamáhíríje čelí nyní reálnému územnímu rozkladu.
Též v lidnatém Egyptě není stále jasno, byť to vypadá, že navrch má sekulárně smýšlející armáda. Ta je domluvená na jakémsi „studeném“ sousedství s Izraelem, jenž si toužebně přeje její triumf, neboť aktuálně stále nelze vyloučit zrušení stávající mírové smlouvy. Malá židovská republika a zároveň regionální velmoc s nukleárním arzenálem má nicméně více důvodů k obavám. Po převážnou většinu své existence je spojena s cíli Washingtonu, který preferuje oslabení Teheránu takřka za každou cenu. Proto ruku v ruce s jinými západními celky a Tureckem, ale i s orientálními polodespociemi Arabského poloostrova podněcuje boje v Sýrii. Činí tak nejrůznějšími způsoby – od šíření propagandy až po de facto neskrývaný transfer zbraní nebo poskytování bojovníků i instruktorů.
Opět tedy vidíme nezodpovědnou mezinárodní politiku a kroky, které mohou mít nedozírné důsledky, což může připomínat někdejší vyhlášení „nezávislosti“ Kosova. Ostatně existují věrohodné důkazy o tom, že byly navázány kontakty mezi veterány Kosovské osvobozenecké armády a protivládními syrskými povstalci.
Většinou jednostranné zprávy z oblasti uvádějí jako prvotní motivaci zahraničního vměšování hrůzu z násilí proti civilistům. O ně přitom nikdy nejde v první řadě. Násilí na civilistech se v této nábožensky a národnostně pestré zemi dopouštějí obě strany. Klíčovým se zdá být to, že „dědičný“ prezident Bašár Háfiz al-Asad očividně náleží mezi spojence Íránské islámské republiky.
Kdo je na čí straně
Írán neustále posiluje své postavení na mezinárodní scéně, v důsledku čehož probíhá dlouhodobé úsilí o izolaci agresivní vlády ajatolláhů. Podružnou se tudíž stává snaha srovnávat míru svobod oné země plné paradoxů se zpátečnickými, nicméně prozápadními arabskými monarchiemi. Důležitější se v tomto případě jeví skutečnost, kdo stojí na čí straně, což je ostatně pro reálnou politiku charakteristický jev.
Šíitští revolucionáři nazírají USA coby „Velkého Satana“ a americká administrativa jim nezůstává nic dlužna. Agituje podobným způsobem, když se snaží radikální antisionismus proklamovaný prezidentem Ahmadínežádem obracet v antisemitismus. Nepřehlédnutelná byla i snaha srovnávat vrcholného představitele íránské světské moci s Adolfem Hitlerem. Systematicky se zkrátka usiluje o ideové, hospodářské nebo vojenské obklíčení Peršanů.
V médiích se hodně mluví o válečné koalici proti Teheránu, u nějž vůbec nelze vyloučit, že směřuje k vlastnímu jadernému arzenálu. Pokud by se něco takového uskutečnilo, odstranění ostře protiamerických elit zásahem zvnějšku je prakticky vyloučeno a pravděpodobně by začalo nukleární vyzbrojování okolních zemí s epicentrem v saúdskoarabském Rijádu. Otevřený útok vůči Íránu však není nijak pravděpodobný ani teď. Pouhé důsledky pro místní obchod s ropou jsou v přímém rozporu s fungováním globální ekonomiky, zvlášť v současných podmínkách doznívající hospodářské krize.
Válka s Teheránem ale probíhá už delší dobu, byť má zatím skrytější podobu: kybernetické útoky, vraždění perských nukleárních vědců, dodávky vadných součástek, výbuchy v jaderných zařízeních a balistických vývojových střediscích nebo přímá podpora ozbrojených skupin. Z celého „hadího klubka“ nábožensko-ekonomicko-bezpečnostních potíží vyrůstá světu uzel složitější, než byl kdysi ten gordický. A pokusy o jeho rozetnutí nemohou dopadnout dobře.
Autor je politolog.