Přímé i nepřímé důsledky arabského jara jsou znát leckde, i tam, kde by se to na první pohled nečekalo. Jedním z těchto míst je u nás málo známá země Mali, v jejímž politickém vývoji dnes mnozí spatřují zárodek stejného nebezpečí, jaké představuje Afghánistán.
V Afghánistánu se bojuje odjakživa a na nezdolnost místních kmenů zašly vojenské plány nejambicióznějších dobyvatelů včetně těch britských, sovětských a amerických. Klasicky koloniální Británie neuspěla celkem třikrát, chřadnoucí Sovětský svaz prohrou značně urychlil vlastní zkázu (v této souvislosti se někdy užívá termínu „sovětský Vietnam“) a porážkou v podstatě prochází i dosud neskončené tažení USA a jeho spojenců. Tyto neúspěchy způsobily, že jedna z nejchudších zemí, v níž se uchytili mezinárodní islamisté, zůstává průběžně v hledáčku médií a odborných autorit, kdežto podobně problematické území Maliské republiky je takřka „terra incognita“.
Destabilizace regionu
Přinejmenším to aspoň platí pro český stát, jehož vláda byla francouzskými spojenci požádána, aby spolu s jinými participovala na výcviku tamějších vojenských složek. Pravděpodobnou realizací tohoto nápadu bychom se vlastně svým způsobem vrátili do let šedesátých, kdy Československo podporovalo maliskou „cestu k socialismu“. Také tehdy šlo o výstavbu bezpečnostních složek oné bývalé části Francouzské západní Afriky. Celkové výsledky tehdejších mezistátních kontaktů však nebyly uspokojivé, zcela je zahladil ozbrojený prozápadní převrat roku 1968. Naše země se ovšem – často jako prodloužená ruka zájmů Sovětského svazu – angažovala i v mnoha dalších postkoloniálních oblastech černého kontinentu. Včetně Libye, na niž se po předloňském svržení a brutálním zavraždění Muammara Kaddáfího už pomalu zapomíná.
Důsledky svržení krajně výstředního severoafrického diktátora jsou přitom poučné a zásadní i v příběhu Mali. Jeho jistě nikoliv náhodná likvidace totiž odstranila riziko pomyslného praporu, pod nímž by se mohli šikovat odpůrci elit dosazených cizinci. V neposlední řadě také zanikla hrozba, že by plukovník z rodiny kočovného beduína veřejně rozmazával své vazby na demokratické politiky Západu. Co je ale nejdůležitější – Francouzi zahájené libyjské tažení přineslo „vedlejší efekt“ v podobě destabilizace širšího regionu. Příčin je víc. Nejdůležitější z nich však je, že Kaddáfí ozbrojeně intervenoval v řadě zemí a používal k tomu i zahraniční žoldáky, včetně kočovných Tuaregů z různých zemí. Jejich frustrované těžce vyzbrojené jednotky se po porážce v nerovné válce vrátily do svých domovin, a tedy i na území nesmírně chudého Mali, proslulého velkým množstvím ekonomických utečenců.
Ropa, plyn a nutnost zásahu
Své vybavení a bojové zkušenosti využili navrátivší se vojáci k pěstování staré kulturní zvyklosti: odboji proti centrální autoritě. Svou nezávislost bránili Tuaregové s různou intenzitou vždycky, i za nadvlády Evropanů, a tím spíše po vyhlášení republiky, jež není ani zdaleka etnicky nebo nábožensky kompaktní. Po nadějných vyhlídkách na uklidnění poměrů v devadesátých letech, kdy odstranění dlouholeté junty přineslo jakousi anomálii v podobě budování demokracie, se všechno vrátilo do starých, ne-li ještě horších poměrů. Pro zachování rasově motivovaného odstupu od metropole Bamako byl znovu rozdmýchán konflikt, jenž v loňském roce dalece překročil „místně obvyklý“ rámec. V jeho důsledku byla svržena stávající ústřední vláda, některými armádními kruhy považovaná za neschopnou zachovat autoritu státu, a vzniklých zmatků obratem využili povstalci, jejichž rychlý postup, propojený s rozporuplným zapojením islamistů, způsobil bezmála zhroucení Mali. Separatismus kočovníků nakonec triumfoval vyhlášením jinak nikým neuznané státnosti Azavad.
Dosud jen s malými úspěchy vyjednávaný zahraniční zásah, při němž měla Francie maximálně asistovat, se pojednou změnil v nutnost přímého zásahu někdejší koloniální mocnosti. Svůj význam mohla mít také snaha o zvýšení nevalné domácí podpory prezidentu Françoisu Hollandovi nebo snaha vyslat gesto vůči Čínské lidové republice, v Africe stále aktivnější. Úspěšný „blitzkrieg“ země galského kohouta každopádně příliš nesouvisí s barbarským ničením starobylého Timbuktu, případně sekáním rukou podle islámského práva šaría. Obavy se týkají především dalšího zhoršení poměrů v oblasti, odkud starý svět odebírá ropu, zemní plyn, uran (v sousedním Nigeru těží známá společnost Areva) či jiné strategické suroviny.
Triumf vyspělých technologií na bitevním poli má nicméně jeden háček, kvůli němuž se Francouzi chtějí začít co nejdříve stahovat. Úspěch v přímých střetech totiž nezaručuje konec tažení. Partyzánský boj může pokračovat po dlouhá léta – tak jako kdysi ve francouzsko-alžírské válce, tak jako v Afghánistánu, kde Západ už roky sklízí, co svou krátkozrakostí zasel.
Autor je politolog a historik.