U bran světové literatury

Nad hájemstvím uměleckých činností po léta panuje krásná myšlenka, že se jedná o autonomní oblast ztělesněné demokracie, v níž se střetávají ti nejlepší s nejlepšími. Z čestných klání, na jejichž průběh dohlížejí přísní arbitři vkusu v podobě kritiků, zaslouženě vystupují géniové, kteří se dík nesporným kvalitám svých děl otiskují do literární historie. Obraz, na němž je nesmrtelná sláva spravedlivou odměnou za heroické vzepětí ducha, je nám alespoň takto vštěpován zpoza školních kateder, institucemi, které mají péči o umění na starost, vydavateli, zprostředkovateli vytříbených informací, konečně i samotnými tvůrci a intelektuály, již díla hodnotí. Nemusíme být ale kdovíjak nadaní pozorovatelé, abychom k této myšlence nepřistupovali s podezřením. Vždyť jakými prostředky by umělecká sféra mohla dosáhnout ideálu, který jinde selhává – vítězí většinou jedinci s lepší startovní pozicí, ti obratnější, asertivnější, prostě ti, kteří jsou v sociální situaci primus inter pares. A podstupujeme-li každodenní boj o přežití na poli umění a kultury, iluze se drolí dokonale.

V roce 1999 vydala francouzská literární kritička Pascale Casanovová knihu Světová republika literatury (La République mondiale des Lettres), v níž si všímá právě rozporu mezi deklarovanou autonomií uměleckého (konkrétně literárního) prostoru a jeho faktickou závislostí na ekonomickém a politickém stavu světa. Řeší především, odkud se myšlenka nezávislosti bere, co se s ní děje dnes a pro koho kdy byla a nebyla výhodná. Komu neunikl český překlad knihy Pravidla umění (Les règles de l‘art, 1992; česky 2010) jejího slavnějšího kolegy Pierra Bourdieua, má nyní díky nakladatelství Karolinum možnost pokračovat v četbě o literatuře jako poli sociálních vztahů z podobného, ale přece jiného úhlu pohledu.

Zákonitosti center

Casanovová totiž k inspiraci Bourdieuem přidává Představy společenství (Imagined Communities, 1983; česky 2008) Benedicta Andersona a Orientalismus (Orientalism, 1978; česky 2008) Edwarda W. Saida, a už z tohoto výběru se ukazuje, kam především směřuje její zájem – k otázce kulturní hegemonie mezi národy ve světové, nebo chceme-li moderněji globální literatuře. Zatímco čtenář se v případě podezření, co literaturu zvenku ovládá, spoléhá na osobní zkušenost a intuici, autorka na nesčetných příkladech osobních zpovědí velkých literárních postav dokládá, kde hledat důkazy pro svá stanoviska. Když v historii literatury odhaluje existenci jistých geografických center – měst, v nichž určitá díla musela usilovat o získání důvěry a přesvědčit své okolí, že se v jejich případě jedná o cosi hodného světové pozornosti – a za metropoli světové literární tvorby vyhlašuje Paříž, nemůžeme ji obžalovat z „frankocentrismu“. Uznání Paříže, jakéhosi pomyslného „greenwichského poledníku“ při poměřování hodnot, který má přes svůj abstraktní původ reálné dopady, kdysi skutečně otevíralo cestu ke světovému úspěchu. Jako jeden příklad za všechny připomeňme Jamese Joyce „odmítaného v Dublinu, ignorovaného v Londýně, zakázaného v New Yorku“ a nakonec uznaného v estetickými normami nespoutané Paříži.

Centra, v nichž se hromadí „kredit“ modernosti a světovosti (mimo Paříž v jisté době „modernější“ Brusel, nebo pochopitelně Londýn), pracují na vysoce sofistikovaném principu maskování vlastního původu. Před příchozími z jiných národních literatur ukrývají vlastní národní zakotvení za iluzí univerzálnosti a autonomii uměleckého díla schovávají do bezčasí, v němž musí být jeho hodnota rozpoznatelná za všech historických okolností. Aby se totiž takové centrum mohlo stát „ideálním metrem“ uloženým kdesi v sametem vyložené skřínce, o níž všichni vědí, ale málokdo ji viděl, musí existovat mimo čas a prostor. Není potom divu, jakého ohlasu dosahují spisovatelé typu Kafky, jejichž přináležitost k určitému národu je přinejmenším komplikovaná, nebo ti, kteří vědomě zvyšují vlastní kredit tím, že cíleně píší a vydávají vícejazyčně, jako v případě Samuela Becketta.

Vábení světového úspěchu

Podobně jako v každé jiné hegemonii sytý hladovému nevěří, a formaci literární mocenské struktury vidí spíše ti na okraji, kteří nutně musí věnovat vlastnímu uznání více energie, než ti, kteří neviditelnou překážku překonávat nemusí – spisovatelé afričtí či asijští by mohli vyprávět, jak dlouho trvalo, než si jich světová obec všimla. Casanovová kupodivu příliš nesdílí nabroušenost tzv. postkolonialistické kritiky, která se snaží tuto hegemonickou univerzalitu vymýtit, jelikož správně podotýká, že funguje dvojsečně – omezuje, ale zároveň posvěcuje, po svízelném procesu vměstnání se do určité jazykové formy nabízí sladkou odměnu v podobě celosvětového uznání.

Dnešní doba proměňujícího se ekonomického modelu velkých vydavatelství zpochybňuje tradiční roli „kulturních center“, protože sázka na krátkodobý zisk příliš nenahrává investicím do uměleckých děl, která se budou vydávat i za sto let, ale upřednostňuje spíše okamžité bestsellery. Nad horizont záruční lhůty se nevyrábí. A tak autonomní oblast literatury, která se ve své sebevědomé pýše zavřela ve slonovinové věži univerzality a ahistoričnosti, opět protíná časová osa – tentokrát ovšem v podobě prchavé chvíle. Newyorský model přináší hodně literatury, ale málo umění, a ať se nám to líbí nebo ne, angličtina se stává podobným hegemonem, jako byla dříve francouzština. Spor o to, zdali je dnes důležitější Londýn nebo Paříž, ostatně pomůže rozřešit i způsob, jakým vešla Casanovové kniha v obecnou známost – skrze anglické vydání z roku 2004.

V prostředí světové literatury, kde mnoho autorů nejrůznějších národních literatur usiluje o uznání centra, které se snaží předstírat dekorum nestranné univerzality a popírá jakékoli národní určení ve prospěch obecné estetické hodnoty, hrají velmi výraznou roli gatekeeperů tzv. velcí zprostředkovatelé – překladatelé. Casanovová nedává odpověď na těžkou otázku, odkud se bere avantgarda, velmi přesvědčivým způsobem je ale schopna popsat, jak se prostřednictvím překladů dostává určitým dílům „literarizace“, jak jsou z periferie přenášena pod neony centra a odtud zase zpátky do míst svého národního původu, aby vytvořila novou normu, která bude později opět svržena.

Zaběhnutí pořádků

Kouzlo humanitních a sociálních věd, nebo ještě obecněji kouzlo teorie spočívá v tom, že modely uvažování o jistých problémech, které vytváří, lze s úspěchem aplikovat na naprosto odlišné oblasti, jež se ukazují být překvapivě souměřitelnými. Casanovová v prvních kapitolách své knihy ukazuje, jak lze fungování literárního pole vnímat na základě ekonomické struktury a jak je podstatná část metaforiky kolem literárního pole založená na obrazu tohoto pole jako ekonomické „burzy nápadů“. Hodnocení těchto nápadů pak zprostředkovává především kredit, jejž zaručuje právě místo původu. Šipky ovšem můžeme i obrátit a zpětně zapochybovat, nakolik jsme se naučili věřit některým jasně artificiálním ekonomickým modelům jen proto, že jsou na světě dlouho a maskují původ a spletitou historii svého trvání.

Podobně jako si literatura nasazuje masku samostatnosti a čiré hodnoty „o sobě“ odvislé od vnitřních, a nikoli jiných kritérií, tak i panující politická nebo ekonomická organizace společnosti může snadno využívat hru na „bezčasí“ a nezávislost na dějinách. Tato hra ovšem nezůstává při životě ani tak díky jakési tajemné přirozenosti stavu věcí, jako spíš kvůli tomu, že v ní pokračujeme už příliš dlouho. „Literární kapitál tak existuje ve své nemateriálnosti pouze proto, že na všechny, kteří jsou ve hře, a především na ty, jimž se tohoto kapitálu nedostává, působí objektivně měřitelnými účinky, jež udržují jeho důvěryhodnost.“ Hřídelemi jakéhokoli světa symbolů, který před námi vybudovali dříve příchozí, otáčí naše víra, že svět, do něhož jsme se narodili, byl takový odjakživa. Druhou půlku knihy, věnovanou literárním revoltám a revolucím, pak za těchto okolností můžeme chápat i jako spiklenecké pomrknutí. Konečně, i svržená královna Paříž se stala pomyslným centrem literárního dění právě pro svoji spojitost s metaforou revoluce.