Pod buřinkou a v korzetu

Snímek Albert Nobbs se letos na Febiofestu promítal dvakrát v Gay a lesbickém kině a od filmu s vynikajícím hereckým výkonem Glenn Closeové se očekával další průlom LGBT tematiky do mainstreamové kinematografie. Něco podobného, co se před pár lety podařilo filmu Zkrocená hora (Brokeback Mountain, 2005) Anga Leeho, který o poutu mezi dvěma muži vyprávěl jazykem velkých romancí s dech beroucí samozřejmostí. Albert Nobbs patří ale spíš do lehčího žánru „crossdressing“, tedy převlekových filmů. Tato půda bývá většinou vyhrazena komediím (Někdo to rád horké, Some Like It Hot, 1959; Tootsie, 1982; Mrs. Doubtfire, 1993, atd.), o to víc se seriózní přístup k podobné látce cení.

Příběh komorníka Alberta Nobbse nás zavádí do Dublinu 19. století, oné pověstně kruté doby plné chudoby, hladomoru a masivní emigrace Irů do Ameriky. Vzorný pracovník Nobbs podobné hrůzy za bezpečnými zdmi hotelu Morrison zdánlivě řešit nemusí, protože skrývá velké osobní tajemství – je a zároveň není ženou. Slabším pohlavím zůstává čistě z fyzických důvodů, neboť své tělo musí každý den šněrovat do těsného korzetu, ale ve všem ostatním ženskost nápadně absentuje. Pokud jde o mluvu, chůzi, šaty či povolání, léta praxe nechala Alberta bezpečně dorůst do mužské genderové role. Důvody k této transformaci však nebyly sexuální, jak bychom si dnes a priori představovali, ale ryze ekonomické. Jako samotná žena by Albert Nobbs nikdy nepřežil v centru velkoměsta a jeho/její (skutečné jméno se nikdy nedozvíme) příběh tak představuje extrémní případ ekonomické emigrace. Někdo musí za svým snem přes oceán, jinému postačí útočiště pánského obleku a buřinky.

Filmu se logicky dostalo nejvíce ocenění za herecké výkony a masky. Glenn Closeová hrála Alberta poprvé už v roce 1982 v jedné z velmi ceněných divadelních produkcí mimo Broadway a od té doby se snažila převést příběh na plátna kin. Její herecká kreace dává snímku onu mechanickou, v něčem ale zároveň nervózní a ustrašenou energii – hlavní postava sice po letech svůj azyl velmi dobře zvládá, ale potlačovaný strach z odhalení je stále dost silný a projevuje se v nakrčené mimice a ve způsobu držení těla, jemuž schází jakýkoliv náznak vřelosti nebo spontaneity.

Mezi dvěma světy

Closeová rovněž Alberta vybavila určitou bezpohlavností, jež o sobě dává vědět zejména při setkáních s Hubertem Pagem (v podání Janet McTeerové), který navzdory stejné situaci dokázal uzavřít harmonické manželství. Právě motivace žen vstupujících do de facto lesbických vztahů (na opačnou genderovou roli pro zraky okolí nehledě) tvoří největší překážku LGBT čtení filmu. Film, kde je lesbická orientace prezentována jako důsledek raněné ženské heterosexuality, bude v tomto kontextu těžko přijatelný. Albert potlačuje vzpomínku na znásilnění, Hubert na agresivního manžela a koneckonců i mladá služebná Helen bude chtít pro sebe a své nemanželské dítě lepšího „partnera“ a „otce“, než jím kdy mohl být její milenec Joe.

Daleko lépe však Albert Nobbs vypovídá o tom, že šaty opravdu dělají člověka, limitují přirozený pohyb a směřují ho do těch správných, sociálně čitelných kódů. Nejsilněji pak v tomto ohledu působí scéna, v níž si Albert s Hubertem po letech oblečou ženské šaty a vyrazí na docela obyčejnou procházku na pláž. Kromě toho film podává silné svědectví o člověku jako párovém tvoru, který neumí být sám. V závěru Nobbs sní o obývacím pokoji s krbem a dvěma křesly. Je lhostejné, pro koho je druhé křeslo určené, Albert však konečně vystoupil ze stínu vlastního strachu a samoty.

Autorka je filmová publicistka.