Současné slovenské drama se, podobně jako u ostatních malých literatur, potýká s nedostatkem autorů, kteří by originálním způsobem reflektovali nejenom svoji osobní realitu, ale snažili se upozornit i na širší sociální nebo politická témata. Po roce 1989 se na Slovensku vyprofilovali, soudě alespoň podle umístnění v československé soutěži Nadace Alfréda Radoka, dva dramatici: Viliam Klimáček a Silvester Lavrík. Oba zaujali výraznou estetikou blížící se lyrickému dramatu. Klimáček svá díla úspěšně uváděl nejen v domovském divadle GUnaGU a je tomu tak dodnes, i když se jeho hry změnily v popovou reflexi televizních seriálů. Lavríkovi, jako někdejšímu uměleckému šéfovi Městského divadla ve Zlíně, se podařilo některé texty inscenovat na slovenských i českých jevištích.
Další autorská jména se objevují díky jediné soutěži dramatických textů na Slovensku Dráma (což je obdoba Ceny Alfréda Radoka), která od roku 2000 dává možnost slovenským a od roku 2010 i českým autorům prezentovat nové divadelní hry (vloni v ní uspěly české dramatičky Lenka Lagronová a Helena Eliášová). Za dobu existence soutěže se podařilo vytvořit povědomí o slovenském dramatu, iniciovat vznik nových textů autorů etablovaných a mladé motivovat k psaní. Jednou z doprovodných akcí soutěže je Trojboj – scénické čtení finálových textů, které se uskutečňuje každoročně v květnu během festivalu Nová dráma / New Drama.
Na Slovensku tak vznikly texty mladých autorů Zuzy Ferenczové, Romana Olekšáka, Petra Janků, Michaely Zakuťanské či autorek střední generace Anny Gruskové a Jany Bodnárové. Zuza Ferenczová se ironicky věnuje partnerským vztahům (Babyboom; spolu s Antonem Medowitsem Rečičky, Solitaire.sk). Roman Olekšák naléhavým způsobem a bez skrupulí upozorňuje na osobní traumata (Ticho, Smajlíci, Niečoho viac, niečoho menej). Debut Michaely Zakuťanské Havaj čerpá z rusínského prostředí. S komunistickou minulostí se vypořádal písničkář a scénograf Petr Janků v debutu Kameny života, což je téma na Slovensku stále ojedinělé. Jana Bodnárová imaginativním způsobem navazuje na silné pouto slovenských autorů k poezii (Dievča z morského dna). Anna Grusková se zaměřuje na místa, osoby a jevy, na něž se na Slovensku zapomnělo (drama Rabínka). Některé z her už inscenovala slovenská divadla, ale jde spíš o výjimky než o pravidlo. I přes snahu prosadit se alespoň ve slovenském nebo středoevropském kontextu mají slovenští autoři jen malou šanci konfrontace se zahraničím. Překlady her ze slovenštiny jsou totiž sporadické. Inscenací v zahraničí se dočkal hlavně Viliam Klimáček, a to především v Česku.
Divadla se k autorům chovají nedůvěřivě a podobnou nedůvěru vzbuzují také ve svých divácích, kteří dávají přednost osvědčeným titulům. Výjimkou mohou opět být hojně navštěvované incenace Klimáčkových her v divadle GUnaGU nebo hry a dramatizace románů slovenského spisovatele Rudolfa Slobody (například inscenace divadla Astorka Korzo ’90 Armagedon na Grbe, Macocha a Gazdova krv).
Chybí také větší zainteresovanost Slovenského národního divadla, které by mohlo dramatickou tvorbu a její strastiplnou cestu k divákovi ulehčit rezidenčními programy pro současné dramatiky. Ale i tam dramaturgie raději sahá po prověřených titulech. Výjimkou je inscenace novinky Anny Gruskové Rabínka, která bude mít premiéru letos na jaře.
Témat pro současné drama by už podle zmíněných her určitě bylo dost. Je ale potřebné postavit se k němu otevřeněji. Jinak bude slovenské současné drama pro zahraniční diváky nadále jen jednou velkou neznámou.
Autor je publicista, koordinátor slovenské soutěže Dráma 2011.