Samá voda

Kniha z akademického pracoviště zaujme především dost chabou úrovní. Společný úvod má něco málo přes dvě strany, což stačí právě tak na to, aby nám autoři sdělili, že se v rámci jedné knihy neshodují ani na základních konceptech (najmě na sporném pojmu extremismus). Pak už následují čtyři kapitoly věnované jednotlivým extremistickým přihrádkám: komunismu, anarchismu, neonacismu a nacionalismu. Rozsah i pokrytí daných částí odborníky, kteří se tématu dlouhodobě věnují, by mohl být příslibem zasvěcené analýzy. Zůstává ale bohužel u povrchních a schematických popisů, u vrstvení informací bez schopnosti přikročit k rozboru nebo odlišit podstatné od nepodstatného. Značnou míru autorské bezradnosti signalizuje i často neústrojné užívání rozsáhlých a neanalyzovaných citací (zejména v kapitole Miroslava Mareše o komunismu) nebo nezvládnuté parafráze, které přebírají výrazové prostředky a charakteristiky od subjektu zkoumání.

V zajetí ideologů

Autoři v podstatě zpracovali podrobné rešerše z médií a internetových stránek diskutovaných proudů. Pokud jejich práce obsahuje dílčí společenskovědní nebo analytické poznatky, zpravidla jsou přejaté buď z práce jiných odborníků (či výzkumů agentur) anebo od autorů z analyzovaných uskupení (v kapitole o komunismu je to komunista ­vystupující pod pseudonymem Roháč z Dubé, v případě anarchistů její autor Martin Bastl do značné míry přejímá vyhroceně polemický pohled ideo­loga jedné z popisovaných skupin, Federace sociálních anarchistů). Tento deficit knihy má hlubší logiku – autoři nejsou schopni jednoho ze základních předpokladů dobré společenské vědy, tedy reflexivního přístupu k vlastním pojmům. V návaznosti na své starší práce popisují vývoj čtyř ismů, aniž by byli otevřeni analýze toho, jak dobře tyto pojmy popisují politické síly, o něž se jim jedná, a jak ve sledovaném prostředí fungují či jak se na ně odkazuje.

Absence analýzy vede k tomu, že se kniha na mnoha místech rozpadá do popisu marginálií až bizarností, leckdy jsou obsáhle citovány naprosto nedůležité internetové proklamace jen proto, že se jejich autor přihlásil k té které ideologii (to je případ zejména Miroslava Mareše, jehož styl psaní prozrazuje až sběratelskou vášeň, již ovšem nekoriguje schopnost nasbírané také utřídit). O stoupencích daných proudů se ale mnoho nedozvíme, autoři nijak soustavně neanalyzují jejich generační a kulturní profil, jakkoli je zřejmé, že ten je v případě komunistů, anarchistů i neonacistů velmi podstatnou determinantou jak účasti v hnutí, tak forem aktivit. Analyzovaná uskupení poznáme vlastně jen ze schematického přehledu jejich struktury a aktivit a z intelektuální produkce jejich ideologů.

To má paradoxní důsledek: ačkoli pojmový rámec autorů tenduje ke stigmatizaci daných proudů, jejich vyloučení na „okraj“, jsou zároveň pozoruhodně nekritičtí, respektive neschopní odstupu. Stejná společenská věda, která se podílí na vylučování „extremistů“, zároveň zakládá jejich analýzu především na tom, co o sobě sami tito „extremisté“ řeknou. Autoři se zde ocitají v poněkud trapné závislosti na ideolozích, které zkoumají. Vzhledem k tomu, že velká část daných proudů je často problematickým sedimentem minulých historických konfliktů, působí Martin Bastl rozebírající vztah českých anarchistů k organizačním zásadám machnovských emigrantů nebo Petra Vejvodová řešící, zda by neonacisté odstoupili Německu Sudety, trochu jako kdyby věřili spolku historických šermířů, že vedou novou bitvu u Sudoměře.

Co zapadne

Zvolená perspektiva privileguje ideology či internetové diskutéry, a naopak zneviditelňuje takové aktivity, kde se jasná ideologická dělítka rozplývají – často právě proto, že je daná aktivita úspěšná, získá širší přesah a její představitelé vytvoří novou identitu ve spolupráci a dialogu s dalšími silami ve společnosti. Lze skoro říci, že popisné pasáže knihy jsou nejbezradnější právě tam, kde byli radikálové nejúspěšnější – právě tam, kde by si jejich aktivita vyžadovala opravdovou analýzu a kde byla také z hlediska svých dopadů nejpodstatnější, reaguje kniha popisnými pasážemi, které snadno zapadnou mezi popisem marginálních skupin. V kapitolách věnovaných levici se takto spíše ztratí působení proti americkému radaru či neoliberálním škrtům; konkrétně u anarchistů autor navíc sice sáhodlouze komentuje vcelku obskurní debaty o nikdy nerealizovaných projektech, ale prakticky mu uniknou squatterské aktivity a klíčová Antifašistická akce je analyzována především prizmatem scholastických debat, jestli se anarchistickým ideologům a nově i společenským vědcům vejde do škatulky „anarchistická organizace“, namísto jiných, mnohem podstatnějších otázek, které její činnost navozuje. To samé platí o neonacistech a nacionalistech – v sáhodlouhých přepisech tezí z jejich programů se skoro ztratí suché popisy nejúspěšnější strategie neonacistů (rozdmýchávat konflikt v oblastech s problémy soužití) i nacionalistů (mobilizace ve prospěch „tradičních hodnot“ a získání spojenců pro společnou platformu – Akci DOST).

Ve všech zmíněných případech se politickým „okrajům“ podařilo dosti významně ovlivnit společnost jako celek – do značné míry díky tomu, že zeslabily důraz na vlastní ideologie, reagovaly na problémy, které pociťuje širší společnost, často se také otevřely dialogu a spolupráci s dalšími a v důsledku v některých případech vytvořily novou politickou identitu. Momenty úspěchů jsou tak nezřídka propojeny s překonáním právě těch pojmů a kategorií, které tvoří východisko a osnovu knihy. To, že právě takovéto situace autorům knihy spíše unikají ze záběru, než že by k jejich analýze byli schopni čímkoli relevantním přispět, svědčí velmi výmluvně o možnostech jejich přístupu.

Vlastenecký autor?

Mezi základní ctnosti odborné publikace by měl náležet diferencující a kritický přístup ke zdrojům, stejně jako udržení odstupu od zkoumaného objektu. Už bylo zmíněno, že autoři paradoxně často přejímají perspektivu ideologů daných uskupení. Těžko pochopitelným vrcholem tohoto přístupu je kapitola Josefa Smolíka, která je nezastřeně apologetická vůči českým nacionalistům. Autor zde v poněkud zmatečném vymezení nacionalismu cituje bez jakékoli reflexe či zpochybnění v diskusi odborné literatury i takové autority, jako jsou historizující psycholog Nakonečný, proslulý svým amatérským ospravedlňováním meziválečné ultrapravice, předsedkyně Národní strany Edelmannová či pravicově populistický blogger Okamura. Po takto nastoleném pojmovém rámci se už nemůžeme divit, že autorův popis leckdy sklouzává do komentáře, který od nacionalistů přebírá nejen perspektivu, ale i lexikum (např. opakované označení nacionalistických organizací za „vlastenecké“, naopak elit za „liberálně kosmopolitní“) a jako celek nás ujišťuje, že nacionalisté nechtějí odstranit demokracii, a naopak „komunikují témata“, která jsou „společensky neřešená“…

Na politický „extremismus“ lze mít různý názor a většina subjektů popsaných v knize patrně nebude sympatická příliš mnoha lidem. Ani ten, kdo je proti všem podobám „extremismu“, by si ale ve vlastním zájmu neměl přát, aby o něm vycházely takto špatné knihy.

Autor je politolog.