Na letošním Fresh Film Festu se promítal mimo jiné pozoruhodný debut amerického režiséra Seana Durkina Martha Marcy May Marlene. Společně s několika dalšími tituly jej lze přiřadit ke skupině pozoruhodných amerických nezávislých filmů posledních let.
Program posledních dvou ročníků festivalu v Sundance ukazuje, že nálepka „amerického nezávislého filmu“ pomalu zase začíná znamenat něco pozoruhodného. Někdejší označení pro díla skupiny autorských filmařů, kteří v osmdesátých letech vytvářeli civilní alternativu k hollywoodským žánrovým vyprávěním, postupně zabředlo do ještě pevnějších konvencí, než jakými se řídí dnešní blockbustery. Festival v Sundance, jenž se „nezávislou“ nálepkou zaštítil, se stal ústřední institucí pro řadu předvídatelných midcultových vyprávění, sentimentálních „feel good“ melodramat či lehce bizarních žánrovek z předměstí. V posledních letech ale festivalem prošly minimálně čtyři snímky, které celý „nezávislý“ průmysl posouvají novým směrem.
Na první pohled se může zdát, že filmy Take Shelter (Vyhledejte úkryt, 2011) Jeffa Nicholse, Martha Marcy May Marlene (2011) Seana Durkina, Žena (The Woman, 2011, recenze v A2 č. 4/2012) Lucky McKeeho a Divoká stvoření jižních krajin (Beasts of the Southern Wild, 2012, recenze v A2 č. 18/2012) Benha Zeitlina dokonale naplňují stereotypy nezávislých filmů. V prvních třech případech se jedná o dramata z amerického předměstí, každý z nich se zabývá nějakým vyhraněným společenským fenoménem a všechny svým způsobem navazují na klasické hollywoodské žánry. Zároveň ale rozhodně nedávají na nastolené otázky mělké a cituplné odpovědi. Jde o stylisticky bravurní návraty k žánrovým vyprávěním z doby, kdy se americká továrna na sny ještě tak úzce neprofilovala směrem ke spektakulárním filmovým sériím pro děti a teenagery. První tři zmiňované filmy konkrétně předvádějí různé varianty thrilleru, poslední z nich je neobyčejně sofistikovaným melodramatem. Řemeslná zručnost je navíc o to překvapivější, že se jedná vesměs o debuty či druhé snímky, s výjimkou Ženy, jejíž autor Lucky McKee si svou poměrně nenápadnou pověst tvůrce nekonvenčních hororů začal budovat už před deseti lety.
Žánrové světy
Hrdina Take Shelter, dosud spořádaný otec rodiny, začíná trpět neobyčejně živými apokalyptickými sny a denními vizemi, které v něm probudí nutkání věnovat nemalé úsilí i finance budování podzemního krytu. Mladá žena Martha v Martha Marcy May Marlene utíká před podivnou sektářskou komunitou, jíž byla několik let členkou, ke své sestře a jen obtížně si zvyká na život v „normálním“ světě. V Ženě otec uloví v lese mladou divokou ženu, žijící v izolaci od společnosti, a rozhodne se z ní vychovat civilizovanou bytost. Dětská hrdinka a vypravěčka Divokých stvoření jižních krajin se zjitřenou představivostí prožívá vztah se svým otcem, s nímž žije v provizorně stlučeném obydlí na pobřeží zátoky.
Ve všech případech jde o typicky žánrové světy, které se jemně či silněji vychylují z normálu. Žánrový je i přístup každého z tvůrců. Neusilují o to nalézt v rozehrané situaci nějaké poučení, spíš se snaží využít její dramatický potenciál (jistou výjimkou je tu McKeeho film, který sklouzává k poněkud hysterické moralitě). Podstatný přitom ani v jednom případě není samotný děj (ten je naopak cíleně zpomalován), ale spíš jednotlivé situace ohledávané pečlivě konstruovaným stylem. Žena ironicky, pomocí reklamního či videoklipového stylu, dává do kontrastu monstrozitu divoké kanibalské hrdinky s neméně zrůdným portrétem „obyčejné“ rodiny. Take Shelter zase sleduje psychický rozklad hlavní postavy ve scénách často operujících s detailními záběry či pomalým pohybem kamery, což evokuje hrdinovu bloumavost (v jedné scéně se hrdina pomocí kamerového ostření dokonce ocitá nejen přeneseně, ale i doslova „out of focus“). Stylově nejsuverénnější jsou ovšem zbylé dva snímky. Martha Marcy May Marlene úspěšně na thrillerové napětí aplikuje postupy evropských realistických filmů, využívajících eliptický střih, který podstatné množství informací záměrně zamlčuje. Divoká stvoření jižních krajin pak neustále oscilují mezi intimním, sevřeným stylem, koncentrovaným na úzké, obvykle fyzicky projevované vztahy mezi postavami a monumentální, eruptivní optikou, jež usiluje obejmout celé univerzum.
Je samozřejmě otázka, jakým směrem se bude ubírat další tvorba zmíněných režisérů a zda se najdou noví následovníci jejich tvůrčích postupů. Jejich současné snímky ale každopádně posouvají nezávislý film na místo, které je v americké kinematografii momentálně poměrně pusté, totiž do oblasti filmových žánrů zaměřujících se na mezilidské vztahy.