Porušenými světy

„Jakési epické povšechné zúčtování s naší civilizací“, tak označil Alfred Döblin svou románovou trilogii Amazonka, která je víc než jen poutavým historickým románem o násilné kolonizaci Jižní Ameriky. Na konfrontaci dvou kultur – jihoamerických kmenů a evropských dobyvatelů – autor sleduje příčiny novověkého evropského morálního úpadku, jež nachází především v rozpadu křesťanství a v absenci alternativního konceptu, který by dával životu smysl a řád.

Trilogii je samozřejmě nutno chápat na pozadí dobových událostí provázejících její vznik. Alfred Döblin, německý autor židovského původu, začal na prvních dvou románech pracovat v letech 1935 až 1937 v pařížském exilu. Ve třetím románu, zasazeném do Evropy 20. století, pak načrtává dějinnou paralelu mezi násilím na jihoamerickém obyvatelstvu a soudobým nacistickým útiskem. Nezbývá mu přitom než doufat, že v Evropě přece jen nedojde ke genocidě podobných rozměrů jako v Jižní Americe: „Co dříve proti nahým domorodcům s luky a šípy dokázali stavěcí psi a palné zbraně, to konaly proslovy, noviny, rozhlas, policie, vězení. Myšlenky lidí se převracely, až už jediný pojem nespočíval na druhém, pak už měli lidi oplocené co krotké pomatence. Tak se změnily metody od dob znaveného pátého císaře Karla a Já krále Španělska. Že se ale národy nedaly pobít a vyhladit jako v dřívějších časech a že se ani samy od sebe nerozpouštěly, to bylo pro pány a pokořitele neštěstí. Velké slovo bylo trpělivost, trpělivost.“

Fascinující je především široký záběr trilogie, která jako by se nemohla či nechtěla rozhodnout mezi žánrem historického, dobového a magického románu. Nakonec je syntézou všech. První dvě knihy jsou podrobným a historicky věrným líčením masakru indiánských kmenů evropskými dobyvateli. Autor zpětně až do začátku novověku zkoumá příčiny vzestupu nacismu, který se přihlásí ke slovu ve třetí knize. Do detailně realistického prokreslení světa navíc vstupuje magická sféra tajemství a zázraků, a to především v podobě jihoamerických mýtů, vycházejících z rozsáhlého studia materiálů v Bibliothèque Nationale.

Ničivá síla poznání

Trilogie Amazonka je především proudem smrti, běsnícím vírem násilí, ovládání a zabíjení, které se projevuje nejen na rovině národů, ale zasahuje i do vztahů mezi jednotlivci. Na symbolické interpretaci této řeky se ukazuje základní rozdíl mezi oběma kulturami. Evropané, ztvárnění již ve stadiu rozpadu křesťanského hodnotového systému, vnímají Amazonku především jako řeku smrti: „Rovinou, v širokém korytě valila se Amazonka a přivolávala duchy zemřelých, padlých.“ Životu indiánů naopak dává přírodní náboženství řád a zapojuje ho do širších souvislostí, v nichž se Amazonka jeví nejen jako konec života, ale zároveň jako mytická brána do „země, kde není smrti“ (ekvivalent křesťanského ráje).

Na rozdíl od přírodních národů, přesvědčených o pravdivosti svého náboženství a žijících v zázračném světě mýtů, trpí novověký člověk důsledky poznávání a objevování světa, a tím i vědeckým zpochybněním základů křesťanské víry. Ve třetí knize do textu vstupuje zpřítomnělý Giordano Bruno a je hnán k zodpovědnosti za to, že vytrhl člověka z křesťanského světonázoru. Bruno se hájí tím, že spolu s Koperníkem a Galileem chtěl pouze zjevit lidstvu pravdu. Ta však měla fatální důsledky – člověk se stal pánem světa a stvořitelem, ale tuto roli a zodpovědnost není schopen unést: „Chtěli jsme způsobit, aby člověk byl božštější v božském světě, oni ho zahnali do močálu a udělali z něho žravou ropuchu. Žádná láska, žádný rozum, žádná moudrost – jenom násilí, vraždění a samota a strach!“ Po ztrátě víry zbyl člověku „pekelný, satanský svět“: „Na téhle zemi je bída, zloba, nestoudná ničemnost, a není vůbec žádný rozum, vůbec žádná moudrost a vůbec žádná láska!“ Novověcí bezradní, ztracení a nešťastní lidé se vybíjejí v násilí a silně inklinují k alternativním systémům, nahrazujícím ztracený řád. Tím se rovněž vysvětluje možnost vzestupu nacismu, jenž se stal de facto novým náboženstvím.

Giordano Bruno přesto nepřestává opěvovat krásu světa a schvalovat život s oběma jeho stránkami, jimiž jsou „svrchované jasno a hluboké temno“. Bruno věří v nekonečno světů ve vesmíru. Vzývá lásku k životu se všemi jeho aspekty a doufá, že ta by snad mohla křesťanství nahradit. „Vy lesy a řeky, s nimiž jsem se shledal, oblaka a hvězdy, dmoucí se moře, proudící nebeský vzduchu, slunce, jeden z velkých světů, to všechno, vy slova prvotní věčnosti, buďte mi vítána. (…) Ukažte mi klidně svou krutost, své pažby a palice, svou bídu, své mrtvé, já to vydržím, já vím, svět se neusmívá jako nějaké děvče. Je velký, bez konce a bez počátku, noří se do věčnosti. Ty prabytosti, sílo sil, žiješ a pohybuješ se tady a všude. (…) Od koho jsme, ne-li z tvé ruky. Z tvého prvotního světla sršíme co jiskry.“ Bruno vkládá do lidstva poslední naději a vyžádá si biblickou lhůtu pět set let, ve které snad lidstvo hrozným utrpením – což je samozřejmě narážka na nacismus a druhou světovou válku – dozraje a pochopí: „konečně se dostáváme k tomu, abychom viděli sebe. Možná muselo násilí a panovačnost nad námi teprve dosáhnout nestvůrných rozměrů, možná si člověk musí až zoufat“.

Nový mytický svět

Na postavě Giordana Bruna se ukazuje centrální rozpor trilogie. Po zúčtování s evropskou civilizací se i Döblin snaží vzniklou „holinu“ přece jen převýšit magickým pohledem na svět, je si však zároveň vědom vylhanosti veškerých takových pokusů. Román je protkán zásahy magického světa do reálné skutečnosti. V knize ožívají mýty přírodních národů. A jejich velký význam se ukazuje mimo jiné na tom, že dávají název dvěma knihám trilogie: Zem, kde není smrti a Modrý tygr. V rámci evropské civilizace se pak magično projevuje především v prvních dvou knihách v podobě biblických motivů či ve třetí knize v podobě zjevení Giordana Bruna. Je příznačné, že trilogie opisuje kruh a končí opět v Jižní Americe, završením vyhubení indiánských kmenů, které je ovšem prezentováno obrazně jako jejich odchod do řeky Amazonky a do země, kde není smrti. A název třetího románu Nový prales lze v tomto kontextu samozřejmě interpretovat nejen jako džungli evropského velkoměsta, ale také jako pokus o vytvoření jakéhosi nového mytického světa.

V trilogii přes všechno mytologizační úsilí dominuje akt zúčtování s Evropou a jejími novověkými dějinami. Radikální skepse je sice překryta estetickou rovinou mýtů a náboženských pohádek, vědomí smyšlenosti a provizornosti podobných pokusů však nemizí. Amazonka je neotřelým spojením historických faktů a jejich poetického převýšení, které si uvědomuje vlastní vylhanost.

Autorka je germanistka a překladatelka.