Dietní ohledávání prostoru

Proč jste si pro nové divadlo vybrali název Orlík – Studio Hrdinů? Nebáli jste se špatných konotací s bývalou skinheadskou kapelou?

Tak trochu jsem věřil, že tato konotace už není aktuální. Náš název ale vznikl jinak. Když jsme hledali prostor pro divadlo, dostali jsme tip na bývalé kino ve studentských kolejích Orlík v Dejvicích. Seznamovali jsme se s historií tohoto prostoru a zjistili jsme, že je pojmenován po slavném vlaku českých legionářů, kteří s ním vítězně projeli celé Rusko. Prostor kina má úžasnou dispozici, dá se přirovnat například k Roxy. Nyní spadá pod ČVUT, kde nám byli sice v zásadě nakloněni, ale prostor vyžadoval nákladnou rekonstrukci a představa punkovějšího provozu pro ně nebyla přijatelná. Hledali jsme tedy jiná místa, která by byla vhodná nejen pro divadlo, ale i pro další doprovodné činnosti, nahrávací studio, výstavy apod.

Prakticky ve stejné chvíli, kdy se nám podařilo získat sklepní prostor v Kostelní ulici na Letné, se mi ozval Dušan Pařízek, ředitel Divadla Komedie, který se dozvěděl, že chceme založit divadlo, a nabídl podporu, konkrétně technikou, již vlastní a která pohodlně vybaví divadlo, ale sklep jen zaplní. Naštěstí jsem si vzpomněl na nabídku, kterou jsem kdysi dostal přes lektorské oddělení Národní galerie: vytvořit do zajímavých atypických prostor dosud nevyužívaného kina divadelní projekt. Oslovili jsme je s tím, že máme technické zázemí a připravenou dramaturgii, s níž jsem šel původně do konkursu o Komedii, a zda by neměli zájem o spolupráci.

Dušan Pařízek vás oslovil na základě projektu, s nímž jste se hlásili do konkursu o Komedii, či na základě dramaturgického profilu, který jste vytvořil v MeetFactory?

Asi na základě obojího. Dušan Pařízek znal moji práci v MeetFactory, ale líbil se mu i koncept, který jsme připravili s dramaturgyní Viktorií Knotkovou pro Komedii. Bylo to pro mě příjemné překvapení, sice jsme o sobě věděli, ale osobně jsme se neznali.

Nakolik budete realizovat projekt, s nímž jste se ucházeli o Komedii? Nevynutil si sám prostor potřebu tento koncept přeformulovat?

Prostor v tomto smyslu rozhodně nevnímám jako omezující. Musel jsem celkový plán trochu pozměnit, ale například naši první inscenaci Církev jsem měl už i v projektu pro Komedii.

Prostor Studia Hrdinů je rozhodně komplikovanější než sál MeetFactory, kde mnohé sice usnadňoval industriální charakter místa, ale na druhé straně tam u veřejnosti vládl a priori dojem, že podobný prostor se hodí jen k alternativě a experimentům. Tomu se ani nedalo vzepřít. I klasický projekt díky této nepsané danosti v MeetFactory vypadal jako experiment. Ale stejně jako před lety MeetFactory i Studio Hrdinů je pro mě – přes rozdílné dispozice – prázdným prostorem, výchozí bodem, který čeká na svou divadelní definici. Chtěl bych si postupně osahávat, co tento prostor nabízí, ale takovou dietní formou.

Kde jsou limity českých alternativních scén?

Nemyslím si, že by nějaké limity na divadle existovaly. Limity spočívají v nedorozumění. Proklamovaná alternativnost či experimentálnost jsou pro všechny prostory a projekty plusem i minusem, škatulkou, která jako by nebyla překročitelná. Samotná alternativnost je dost zavádějící a bezobsažný termín, za který se schová ledasco. I když mám takzvané alternativní kořeny, osobně jsem se tím nikdy nezaštiťoval a snažil jsem se vysílat signály, že fungování v industriálním prostoru automaticky neznamená alternativnost. Předpokládám, že skutečnost, že působíme v prostorách Národní galerie, přitáhne i publikum, které se nálepky „alternativa“ obává.

Máte dojem, že navazujete i na Komedii?

Je ošidné to tak pojmenovat, ale mám dojem, že v případě Komedie i Studia Hrdinů stojí na prvním místě otázka „co“ a teprve pak vzniká problém „jak“. Experimentální divadlo obvykle postupuje opačně – nejdříve definuje „jak“ a pak teprve řeší „co“, což není hodnocení, ale odpověď na podobnost s Komedií.

Má v tom případě vaše dramaturgie jasný svorník?

Během prvního roku budeme nadále rozvíjet téma role individuality-umělce ve společnosti a hledat odpovědi na otázku, nakolik může umění společnost ovlivnit. Kolem této problematiky se točily už naše inscenace v MeetFactory. Toto téma mě ale rozhodně nezajímá ve smyslu heroizace umělce a umění.

Co připravujete?

Chci pracovat s lidmi, s nimiž se mi už spolupráce osvědčila. Jedná se o Katharinu Schmitt, která bude režírovat mimo jiné Černá zrcadla prozaika Arno Schmidta, Kamilu Polívkovou, Michala Pěchoučka. Chceme zvát jednoho českého a jednoho zahraničního hosta, rád bych pracoval s Janem Nebeským na textu Roberta Walsera.

Na začátek října jsme režijně připravili s Michalem Pěchoučkem inscenaci Církev. Tato inscenace velmi volně navazuje na projekt Skočná, který jsme v MeetFactory realizovali s Miroslavem Bambuškem. Pracujeme zde s licencí divadla na divadle, kde autor inscenuje sám sebe. Výtvarně pracujeme s pustou monochromatickou scénou s točnou. Hrají zde tři ženy, Gábina Míčová, Petra Lustigová a Marie Švestková, a jeden muž, Karel Dobrý, který představuje samotného Célina. On je ideálním obrazem umělce s démony.

Chceme se dotknout jisté spodní hranice, prahu divadelnosti. Prozkoumávali jsme slepé uličky divadla, které jsou ale vlastně mainstreamové. Zajímá nás divadlo bez katarze. Nerad bych diváka uklidnil nebo mu dával rozhřešení.

Céline byl bezesporu jedním z nejdůležitějších spisovatelů dvacátého století. V počátcích své tvorby psal baletní libreta a dramata s dost pokleslou motivací – aby se mohl dívat na nohy baletek… Tehdy byli řediteli divadel většinou Židé, kteří mu libreta odmítali. Drama Církev je vlastně stupněm mezi Célinem literátem a Célinem koncentrujícím se na nohy baletek. Samo o sobě není skvělé, nicméně je předobrazem oceňovaného románu Cesta do hlubin noci. Je zde ale už patrný počátek stylu, který autor později radikalizoval a rozvíjel. Jsou zde vágně načrtnuta témata kolonialismu, antisemitismu, kapitalismu a socialismu, která známe i z pozdějších textů. Hru jsem ovšem okleštil na naprostou kostru a zanechal fragmenty nebo jen scénické poznámky. Ústřední je linie, ve které sledujeme rozklad osobnosti génia.

Jak v inscenaci nakládáte s antisemitskými motivy dramatu?

Ano, jsou tam a nelze je obejít. V té nejexponovanější části jsem záměrně použil jen Célinovy scénické poznámky, protože ty ho usvědčují z nechutné karikatury Židů a mimo jiné i z dramatického diletantství. Tyto poznámky říkají více než dialogy mezi nimi. To ale není v rozporu s mým obdivem k Célinovi jako k jednomu z nejsilnějších literátů dvacátého století.