Francouzští socialisté opět vládnou. Jejich výhra v několikerých volbách ale není vítězstvím, které by přesvědčilo o tom, že vědí, jak a kam chtějí svou zemi vést. Podobná situace možná brzy čeká české sociální demokraty a socialisty ostatních evropských států.
Jen několik měsíců po historickém vítězství Francouzské socialistické strany (PSF) se objevil ve francouzských knihkupectvích pamflet s provokativním názvem La Gauche est-elle en état de mort cérébrale? (Je levice ve stavu klinické smrti?, 2012), jehož autor, sociolog na univerzitě Institut d’Études politiques v Lyonu a dlouholetý levicový aktivista Philippe Corcuff, mimo jiné tvrdí: „Je to paradoxní, ale v momentě, kdy je levice v intelektuálním rozkladu, dosáhla největší politické moci.“ Corcuff ve své knize vyčítá reformní levici technokratizaci myšlení, které se téměř výlučně zaměřuje na řešení administrativních problémů a odsouvá reflexi minulosti či vytváření silných politických koncepcí pro budoucnost. Tuto intelektuální nedostatečnost pak posiluje i konceptualizace politiky jako každodenního boje, při němž je nutné používat rychlá, již připravená rozhodnutí a nezbývá čas na seriózní politickou debatu.
S Corcuffovými názory ve velké míře souhlasí i Gilles Finchelstein, ředitel nejvýznamnějšího francouzského socialistického think-tanku Fondation Jean-Jaurés, který však dodává, že „zásadní paradox spočívá v tom, že francouzská levice drží největší politickou moc ve své historii a současně má pravděpodobně nejmenší manévrovací prostor v hospodářství“. Obě vysvětlení, která jsou v podstatě komplementární, se snaží interpretovat pocit bezmoci členů PSF, která má poprvé ve své historii absolutní většinu v Národním shromáždění i v Senátu, její prezident sídlí na Champs Elysées a strana vládne také ve většině krajů a v největších francouzských městech.
Nejen podzimní deprese
Skleslost byla patrná i na nedávném sjezdu strany, kde socialisté provedli první vyhodnocení svého vládního angažmá. Prezident François Hollande a jeho vláda sice dokázali prosadit některá vysoce symbolická opatření, jako je zavedení pětasedmdesátiprocentního zdanění příjmů nad milion eur ročně či částečné zrušení Sarkozyho důchodové reformy, avšak nedokázaly ani změnit Evropskou smlouvu o fiskální odpovědnosti, ani nastavit nový směr hospodářské politiky vlády. Důkazem toho je právě projednávaný návrh státního rozpočtu, který obsahuje tiché škrty v hodnotě deseti miliard eur a nové daně za dvacet miliard eur. Tedy nic, co by se podobalo tolik slibované rozpočtové politice na podporu hospodářství a zaměstnanosti.
Právě proces schvalování rozpočtu se stal vhodným terénem pro krystalizaci hlavní opozice vůči vládě PSF. Nejde přitom o pravicovou Unii pro lidové hnutí (UMP), největší francouzskou pravicovou stranu, zmítající se po Sarkozyho odchodu v hluboké krizi, ani o nacionalistickou Národní frontu. Vzpouru na sociálních sítích rozpoutali investoři do rizikového kapitálu, tzv. business angels, kteří vytvořili hnutí proti zavedení stejného daňového režimu mezi příjmy z prodeje kapitálových podílů a dalších movitostí a příjmy pocházejícími ze závislé práce. Dle členů Mouvement des Pigeons (Hnutí holubů) by takové sladění vedlo ke konci podnikání ve Francii. Síla jejich polemické vervy zaskočila i tradiční podnikatelské svazy a hnutí dosáhlo svého cíle, když po pár týdnech silné kampaně na sociálních sítích a v tradičních médiích vláda premiéra Jean-Marka Ayraulta tento návrh stáhla. Vládní rozhodnutí ale zanechalo u mnohých členů PSF silnou pachuť – Hnutí holubů, které se nikdy neodvážilo vyjít do ulic, dokázalo pohřbít jeden z klíčových bodů socialistického programu.
Proti vládě se však obrátila také asociace Afep, sdružující manažery a vlastníky firem obchodovaných na pařížské burze CAC 40. Výzva Afepu „na podporu konkurenceschopnosti francouzského hospodářství“ obsahuje požadavek na snížení sociálních odvodů firem o třicet miliard eur, schválení státních investic do soukromého sektoru v hodnotě šedesáti miliard eur, a přitom zachování cíle dosažení vyrovnaného rozpočtu v roce 2017. Zdálo by se, že jde spíše o předčasný dopis Ježíškovi než o politický manifest. Celou řadu bodů vyjádřených v manifestu Afep nicméně převzala také vládou jmenovaná expertní komise na podporu růstu konkurenceschopnosti francouzského hospodářství pod vedením Louise Galloise, generálního ředitele koncernu EADS, který je obecně vnímán jako „patron de gauche“, tedy levicový průmyslník. Komise navrhla mimo jiné snížení odvodů na sociální pojištění o třicet miliard eur a daňové úlevy pro exportní podniky v hodnotě dvaceti miliard eur. Galloisova zpráva tak dokázala otevřít další rozpory uvnitř levice i PSF.
Lekce pro evropskou levici?
Těžké vztahy s podnikatelským sektorem ukazují na jeden zásadní nedostatek nejen francouzské levice: její neschopnost vytvořit komplexní referenční rámec, který by dokázal propojit dlouhodobou snahu o zásadní reformu společenských a ekonomických struktur s transformací každodenního vládnutí a správy. A jak správně podotýká Corcuff, v situaci, kdy chybí komplexní rámec i jasná strategie do budoucnosti, na levici vítězí technokratizace myšlení.
Na sporech s podnikateli se jasně ukazuje, že PSF nedokázala najít jednoznačný názor na postavení podnikatelského sektoru ve společnosti. Jinak řečeno, nedokázala si vytvořit komplexní rámec hospodářské politiky, vůči kterému by bylo možné vztáhnout jak zásadní reformy ekonomických struktur, tak nutné rutinní rozhodování ve správě hospodářství. Nemalá část členů PSF stále sdílí vizi třídního boje, kterou strana opustila v osmdesátých letech, další pak zastávají názory sociálního liberalismu a tzv. třetí cesty a většina se nakonec stahuje k nepříliš jasnému keynesiánství, jež pro některé znamená jen zvýšení investic a spotřeby státního sektoru, zatímco další požadují, aby stát měl silnou a částečně plánovací roli v hospodářství. Dokonce ani v letech krize žádná z těchto skupin nedokázala hegemonicky prosadit svůj názor a současně selhaly veškeré pokusy o vytvoření syntézy mezi tak protichůdnými myšlenkovými proudy.
Francouzští socialisté celkem oprávněně připisují bezmoc vlády její relativní osamocenosti na poli evropské politiky. S nadějí, že v příštích dvou letech zvítězí v celé řadě důležitých evropských zemí spřátelené strany, pak vyzývají své příznivce i francouzskou veřejnost k trpělivosti. Zatím dost neúspěšně: již několik měsíců důvěřuje vládě i prezidentovi Hollandovi méně než polovina Francouzů.
Vítězství PSF v prezidentských a parlamentních volbách představovalo pro evropskou levici první vlaštovku nastávající změny vůči Evropě pod dominancí pravicových vlád. Avšak parabola francouzské vlády může být i významnou lekcí, jež nám ukazuje, že ani absolutní většina v obou zákonodárných sborech, ani vláda ve většině krajů a metropolí nemusí stačit k dosažení tolik kýžené společenské změny – ani k překonání pocitu bezmoci, který se v posledních letech na levici pevně usídlil.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.