Dvacet pět let od pádu železné opony historická obec v západní Evropě začíná pomalu reflektovat vztah mezi vnitřním disentem a bezpečnostními složkami. Ukazuje se, že i na Západě se moc nezdráhala vůči svým disidentům využívat tvrdé represivní a kontrolní praktiky.
Norbertu Gilmezovi je dnes devadesát dva let a je jedním z třiceti žijících horníků, kteří se v roce 1948 účastnili mohutné stávky ve francouzské uhelné těžbě. Jejich osud nedávno zmapovala francouzská historička Dominique Simonnotová v knize Plus noir dans la nuit. La grande grève des mineurs de 1948 (Temnější místo v noci. Velká hornická stávka z roku 1948, 2014). Z více než tří set tisíc účastníků stávkového hnutí, vedeného prokomunistickými odbory CGT, byla v rámci tažení ministra vnitra Julese Mocha proti „komunistické páté koloně“ nepodmíněně odsouzena zhruba tisícovka nejaktivnějších horníků. Potlačení stávky v roce 1948 je tak jednou ze zapomenutých epizod studené války, jichž ani ve Francii není málo. Stačí vzpomenout na represi aktivistů za nezávislost Alžíru v Paříži 17. října 1961, která byla desítky let vytěsněná z kolektivní paměti.
Otevřené rány a uzavřené archívy
Historie vztahu mezi státem a disidenty v západní Evropě však nespočívá jen ve výčtu různých příkoří, ke kterým mezi lety 1948 a 1989 docházelo. O soustavnější přehled fungování policejních složek se například pokusil v řadě publikací italský historik a archivář Andrea Maori. Hlavním zdrojem, s nímž pracuje, jsou archivy italské veřejné bezpečnosti, které byly zpřístupněny v roce 2000. Ve svých studiích ukazuje, že policie monitorovala skrze infiltraci a prostřednictvím konfidentů nejen hnutí podezřelá ze zpravodajské činnosti ve prospěch východního bloku, ale také socialistické a liberální strany, studentská a feministická hnutí či rodící se sdružení katolické základny, jež vznikala z popudu Druhého vatikánského koncilu. Pod bedlivý dohled italské státní policie se tak v sedmdesátých letech dostal mladý lídr marxistického hnutí Potere Operaio Antonio Negri, jedna z hlavních postav italského nudistického hnutí Lena Solaro nebo špičky nového církevního hnutí Comunione e Liberazione.
Maoriho publikace (Dossier libertà controllata, 2013), která sleduje činnost policie od roku 1948 až do začátku devadesátých let, je do jisté míry jedinečná, protože popisuje na případě Itálie, jež měla v rámci studené války nezanedbatelnou a specifickou roli, rozsah a fungování policejního dohledu a represe. Současně je však podivuhodné, jak málo podobných studií za posledních pětadvacet let v zemích západní Evropy vzniklo.
Po pádu železné opony se historici v těchto zemích potýkali s horšími podmínkami k bádání než jejich kolegové ve východní Evropě, kde se již na začátku devadesátých let začaly zpřístupňovat archivy. Lustrace v postkomunistických státech přetrhly kontinuitu mezi vedoucími kádry bezpečnostních složek, které tak neměly důvod ze stavovské loajality bránit své předchůdce. Západní Evropa naopak k otevírání archivů přistupuje daleko opatrněji.
Je nezpochybnitelné, že některé události z let 1948 až 1989 pro Západ stále představují otevřenou ránu. Stačí připomenout nedávný případ zadržení severoirského politika Gerryho Adamse, který je na základě údajů získaných z orálněhistorického projektu Belfast Project podezřelý z vraždy bývalé členky IRA z roku 1972. Například španělský stát se v rámci vyjednávání pro urovnání historického sporu s baskickými autonomisty zdráhá poskytnout údaje z archivů bezpečnostních složek, které se týkají policií trpěných a podporovaných polovojenských skupinek, jež v postfrankistickém Španělsku mají na svědomí desítky oběti.
Zbourat železnou oponu
V posledních letech se stále silněji volá po tom, aby se vytvořila společná historie první či druhé světové války, která by překročila partikulárnost národních dějin. Naplnění tohoto požadavku je myslitelné, protože tyto konflikty politicky „vychladly“: boj proti fašismu se deteritorializoval a Velkou válku již nikdo nechápe jako střet demokratických mocností Dohody a autoritářských Centrálních mocností. Studená válka oproti tomu stále zůstává politicky ožehavým tématem, jelikož neoliberální režimy, které v různých odstínech v Evropě vládnou, stále čerpají symbolickou legitimaci z výhry nad východním blokem a z pohřbení sovětského „komunismu“.
Společné bádání historických obcí na Východě i Západě jistě ztížila i hegemonie paradigmatu totalitarismu, z něhož vyplývá, že fungování totalitních policií a demokratických veřejných bezpečnostních složek je fakticky nesouměřitelné kvůli povaze politického režimu, v němž se ony kontrolní a represivní mechanismy rozvinuly. Je samozřejmě nutné docenit odlišnost jednotlivých politických režimů, ale v tomto ohledu ani státy západní Evropy zdaleka netvoří homogenní skupinu. Současně však nelze ignorovat celou řadu podobností. Je zkrátka patrné, že i na Západě se policie snažila držet pod dohledem tamní disidenty či kulturně a sociálně odlišné skupiny i jedince. To se přitom dělo, aniž by k tomu existovaly přímé trestněprávní důvody. Celá historie studené války v Evropě je protkána momenty, které nejlépe vystihuje schmittovská definice výjimečného stavu, kdy je legalita daného režimu mocí suspendována, aby se mohla efektivně rozvinout v represivní opatření. Za samostatné zkoumání by jistě stál i postup bezpečnostních složek napříč železnou oponou a jejich konstrukce postavy vnitřního nepřítele.
Čtvrt století od pádu Berlínské zdi tak v evropské historiografii zeje prázdno poplatné ideologickému nastavení, jež převládlo po roce 1989. Jeho vyplnění by jistě pomohlo lépe pochopit fungování policejních složek v minulosti a pravděpodobně i v současnosti.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.