Francouzští intelektuálové a veřejné osobnosti vyzvali na stránkách deníku Libération k uspořádání primárek na francouzské levici. Zdá se, že jde o poslední možnost, jak zamezit postupnému přesunu současné socialistické vlády do politického středu. Levice tak sahá po nástroji, vůči kterému byla dlouho kritická.
V posledním desetiletí se politické strany ve Francii dostaly do fatální krize. Loni klesla jejich společenská podpora na naprosté dno – důvěřovalo jim jen osm procent obyvatel. Přesto volební účast zůstává vysoká a při parlamentních a prezidentských volbách se pohybuje kolem 60 procent. Takový vývoj však zdaleka není typický jen pro Francii. S krizí důvěry musí bojovat strany prakticky ve všech státech kontinentální Evropy.
Na tento nepříznivý trend se snažily zareagovat především strany mainstreamové levice, a to otevřením procesů výběru stranických špiček či kandidátů i nečlenům. Poprvé tento mechanismus použila v roce 2007 italská Demokratická strana, když zorganizovala primárky pro výběr svého generálního tajemníka. Tehdy se jich zúčastnilo 3,5 milionu voličů a 75 procent z nich zvolilo za generálního tajemníka favorizovaného kandidáta Waltera Veltroniho. Ve Francii má historie stranických primárek otevřených i pro nečleny kratší trvání. Poprvé je využila Francouzská socialistická strana (PSF) v roce 2012. Tehdy 2,6 milionu voličů vybralo za kandidáta socialistů do prezidentských voleb Françoise Hollanda. Nyní skupina intelektuálů a veřejných osobností vyzvala v deníku Libération k uspořádání primárek na francouzské levici.
Participace, nebo personalizace?
Zastánci primárek přiznávají inspiraci americkým modelem, který je dle jejich názoru ukázkou úspěšného fungování demokracie. Přenesení tohoto nástroje na evropský kontinent není ovšem bezproblémové. Opakovaně se například objevilo podezření, že se primárek levicových stran zúčastnili i voliči pravice či osoby, které dostaly za svou účast zaplaceno. Pochybnosti opakovaně vyjádřili i členové daných stran. Primárky totiž zásadním způsobem znejišťují distinkci mezi členy a sympatizanty, která je pro evropské politické prostředí charakteristická. „Členové ztrácejí monopol na určení kandidátů a musejí se dělit se sympatizanty,“ uvádějí Olivier Duhamel a Olivier Ferrand z nadace Terra Nova, která přišla s myšlenkou socialistických primárek ve Francii. „Stále však hrají důležitou roli při organizaci samotných primárek a při vysvětlování programu svého kandidáta.“ Zda členové stran tuto přeměnu na kolportéry uvítali, už neříká.
Zastánci primárek nemají pochybnosti. Dle jejich názoru vedou k rozšíření demokracie a participace, a to především v případě, kdy se týkají jednomandátových voleb (například volby prezidenta) či kdy je zásadní pořadí na kandidátce. Dochází prý k demokratičtějšímu výběru, než kdyby šlo pouze o rozhodování aparátu strany. To by mělo také napomoci k větší pestrosti volených zástupců, zvláště kdyby byly primárky rozšířeny i na výběr kandidátů na posty v místní samosprávě. „Řečeno brutálně: je nutné být aparátčíkem proto, abyste byli zvoleni. Tento způsob výběru však vylučuje takřka všechny občany, jež zajímá politika, ale už nemají čas ani chuť se stát profesionálními politiky a zapojit se do vnitřního života strany s nekonečnými schůzemi a střety mezi různými proudy,“ říká Aurelie Filipettiová, bývalá ministryně kultury a zastánkyně primárek v PSF.
Skeptici ovšem upozorňují, že zavedení primárek zároveň prohlubuje tendenci k personalizaci politiky, a tudíž k hledání silného leadera namísto programové debaty a širšího zapojení do politické aktivity. „Primárky stvrzují prezidencializaci politického života a proměňují politický boj v zápas mezi jednotlivci. A tato personalizace, která je mimořádně silná ve Spojených státech, není samozřejmě bez vazby na liberální rétoriku o osobní výkonnosti,“ říká profesor politologie na Univerzitě v Lille Remi Lefebvre.
Co s Hollandem?
Intelektuálové a veřejné osobnosti, mezi nimiž nechybí Thomas Piketty či Daniel CohnBendit, se však těmito námitkami příliš nezabývají. Dušují se, že půjde především o „primárky myšlenek“, ačkoliv už dnes se na francouzské levici s kandidáty na prezidenta roztrhl pytel. Pro každého z nich by posvěcení v primárkách znamenalo drahocenný politický kapitál. Bohužel přitom neplatí premisa o vyšší participaci a transparentnosti politických procesů. Jak ukazují příklady z nedávné minulosti, vítězové primárek mají tendenci uzurpovat si veškeré důležité kompetence, které obvykle drží například stranické aparáty. Tvorba programů, vedení volební kampaně a řízení politického aparátu se tak stává ještě méně transparentní než v tolik zdiskreditovaných stranách.
Úkrok k primárkám je v jistém smyslu i popřením odporu k prezidentskému systému, který dlouhá desetiletí charakterizoval socialistickou levici. Jedná se především o projev bezmoci vůči prezidentovi, jenž se od vlády Manuela Vallse rozhodl zpřetrhat veškeré vztahy se silami nalevo. To ukazuje i nedávno navržená reforma zákoníku práce. Ta přináší větší flexibilitu pracovních vztahů, další oslabení pětatřicetihodinové pracovní doby a vyšší prekarizaci. Hollande se zřejmě definitivně rozhodl stát kandidátem národní jednoty proti extremistům všeho druhu, od Marine Le Penové až po eventuální kandidáty radikální levice. Je proto velice nepravděpodobné, že by se současný francouzský prezident nakonec klání sám účastnil.
Francouzský příklad nicméně také vyjevuje, že primárky znamenají pro evropskou levici jistý náznak politické změny. Dosavadní zkušenost je však spíše rozporuplná. Primárky v Evropě vynesly do předsednického postu Jeremyho Corbina, ale také Mattea Renziho, který mandát získaný v otevřených volbách často využívá proti levicové opozici ve své vlastní straně. Jak vidno, i s bonapartistickým aspektem primárek je potřeba umět zacházet.
Autor je spolupracovník italského listu Il Manifesto.