Komedie v českém filmu

Není asi příliš překvapivé, že Odpad město smrt je spíše pozoruhodnou filmovou událostí než pozoruhodným filmem. Obzvlášť díváme-li se na něj jako na nepříliš pravděpodobné setkání dvou osobností reprezentujících zdánlivě radikálně protichůdné světy. Setkání Rainera Wernera Fassbindera a Jana Hřebejka je samozřejmě prostředkováno inscenací Fassbinderovy hry v Divadle Komedie, z níž Hřebejkova adaptace vychází, nicméně i tak samo toto sblížení zdůrazňuje určité aspekty a napětí, které výsledné dílo bezděčně generuje.

Zvláštní koexistence

Odpad město smrt z roku 1975 je jednou z nejkontroverznějších a také nejméně uváděných Fassbinderových her. V době své premiéry bylo toto drama dokonce (zcela absurdně) nařčeno z antisemitismu. Režisér loňské inscenace v Divadle Komedie Dušan D. Pařízek se snažil ve svých komentářích zdůraznit politický rozměr hry, který je aktuální i dnes. Inscenace pojednává o dekadentní povaze kapitalismu bezmála v žánru pohádky, když ve velmi mlhavém mytickém prostoru děje (město je zde spíš motivem než pevným prostředím, které by děj časoprostorově vymezovalo) připravuje setkání modelových typizovaných figur prostitutky, bohatého Žida nebo zpěváka travesty show.

Filmová verze je pak zvláštním kompromisem ryze divadelnického deklamativního herectví a filmařského stylu, který se spíše než protagonisty zabývá právě prostředím města, které tu dostalo zcela konkrétní podobu dobře známých ulic a budov pražského centra. Je to sice snaha poměrně subtilní a nenápadná a ani nikterak objevná, nicméně časté přeostřování uvnitř záběru, snímání s výrazným protisvětlem nebo neonové svícení dodávají prostoru filmu žádoucí auru prostředí, které je sice důvěrně známé, ale zároveň unikavě odhmotněné a odpoutané od samotné herecké akce. Výsledkem je zvláštní koexistence divadelnického herectví, které v různých scénách různě bolestivě ignoruje speciální nároky na chování aktérů před filmovou kamerou, a filmařské péče o prostředí, jehož hlavním smyslem je ale ustupovat do pozadí a stávat se neutrální kulisou pro střetnutí jednotlivých postav.

Nihilismus vesele i kriticky

Komunikace Hřebejka s Fassbinderem ale probíhá spíše na úrovni vyznění jednotlivých scén. První z nich tu nevystupuje ani tak v pozici filmového řemeslníka, jako v roli čelného zástupce konformní a „většinově přijatelné“ české kinematografie, druhý naopak coby příslušník tábora zanícených a radikálních uměleckých kritiků této společenské většiny. Je přitom pozoruhodné, jak se oba tábory vzájemně dotýkají, aniž by měly mnoho společného.

Především je krajně nepravděpodobné, že snímek Odpad město smrt někoho pohorší. Není to přitom vina ani Fassbinderova textu, ani Hřebejkovy adaptace, ale právě celkového kontextu českého mainstreamového filmu. Příznačný je už úvodní monolog prostitutky Romi, který je plný vulgarismů a v němž hrdinka předhazuje divákům, že jejich počestná zaměstnání se od jejího způsobu výdělku příliš neliší. Je podivuhodné, jak hladce tahle cynická promluva zapadá do nálady většiny současných českých filmů nebo i televizních seriálů, které jsou paradoxně určené přesně tomu typu diváků, na který chce Odpad město smrt útočit. Režiséři jako Hřebejk, Jiří Vejdělek, Marie Poledňáková nebo Alice Nellis, a stejně tak většina nových českých televizních seriálů, pod rouškou nenáročné zábavy pro masy prezentují snímky, které jsou podobně cynické, dekadentní a nihilistické jako Fassbinderův text. Rozeznat v jednotlivých scénách konvence současné české kinematografie je překvapivě snadné: v Romi lze vidět typickou protřelou domácí fúrii, jimž Vejdělek zasvětil Ženy v pokušení (2010), scéna, kdy se pan Müller prochází po bytě částečně oblečený do ženských šatů při přípravě na večerní vystoupení, může připomenout řadu nervózních podivínských mužů s pochroumaným sebevědomím a podobně lze bizarní zvraty, jejichž pomocí je odhalena homosexualita pasáka Franze, pochopit jako variace na malá pikantní tajemství řady hrdinů a hrdinek českých filmů.

Fassbinderova strategie, která spočívá ve zhnusení konvenčního diváka obrazy jeho vlastní trapnosti a nicotnosti, se tváří v tvář dnešní české kinematografii hroutí. Na trapnost a nicotnost si už jeho diváci zvykli, pokojně ji přijali za svou a již řadu let se jí zcela neproblematicky baví. Hřebejkův film tak najednou nabízí zvláštní kontrast. Stejně jako typické české mainstreamové filmy přináší zcela deziluzivní a schematický pohled na současnou společnost jako na přehlídku upachtěných, perverzních, nešťastných individuí, utápějících se ve vlastní bezvýznamnosti. Jenže českým filmům úplně chybí reflexe na tuto deziluzi nebo i zanícený odpor k ní. Ze zhnusení se stala pobavená rezignace a z kritiky nezaujatá rutina.