Nové pokračování bondovské série Skyfall nabízí podobně revizionistický pohled na agenta 007, jaký snímky Christophera Nolana věnovaly Batmanovi. Ikonická postava tak ve své nové inkarnaci vypovídá i o aktuálním stavu mainstreamové kinematografie.
„A jaké je vaše hobby?“ ptá se blonďatý padouch Silva. „Zmrtvýchvstání,“ odpovídá Bond a jako by tím vyslovil specifikum celé filmové série a zejména pak novinky Skyfall. Nabízí se totiž otázka, proč po padesáti letech pokračovat se slavným agentem dál, když se za ta léta konstituovala řada slibných náhradníků v předních řadách s Jasonem Bournem či Ethanem Huntem. Síla tradiční franšízy se však nedá tak snadno umlčet, zejména s ohledem na stále slibné výdělky. James Bond na přelomu tisíciletí citelně ztrácel dech, a tak se producenti Barbara Broccoliová a Michael G. Wilson rozhodli pro odvážný restart. Když v Casinu Royale (2006) na scénu přivedli novou tvář Daniela Craiga, jenž s postavou trpí, pere se a krvácí, zatímco vázanku a pečlivě vyžehlenou košili dávno odhodil, urazili tím řadu fanoušků. Takřka každý totiž měl svou představu toho pravého Bonda. Není však přirozenou součástí ikonické postavy i jisté chameleonství a zrcadlení aktuálního stavu mainstreamové kinematografie?
Proměny agenta
Pro celou sérii jsou ostatně odvážné restarty typické. Samotná změna hlavního představitele vždy znamenala trochu jiné vyznění Bonda samotného i jeho dobrodružství. Z šovinistického a požitkářsky živočišného Conneryho přešli producenti k salonnímu Mooreovi, shakespearovský herec Timothy Dalton naopak přinesl letmou snahu brát postavu vážněji. Za naprostou rupturu pak lze považovat pád železné opony a dlouhé váhání, jak s reliktem studené války, jak bývá Bond mnohdy častován, naložit. Toto váhání je ještě zajímavější, když si uvědomíme, že hlavním soupeřem obvykle nebyl Sovětský svaz a jeho souputníci, ale především šílení a mnohdy geniální protivníci, jimž nešlo o nic menšího než o ovládnutí světa či aspoň některé z jeho částí.
Série se už v době Rogera Moorea změnila ve výpravný cestopis s řadou mnohdy až absurdních technických hraček a do stejné slepé uličky se tvůrci dostali i s tváří Pierce Brosnana. V době, kdy mainstreamové blockbustery řeší psychologické pozadí komiksových postav, jejichž příběhy podvratně připomínají současný svět, se stalo anachronismem pravidelně oživovat postavu, jež spíše připomíná špionážní variantu internetových Chuck Norris Facts.
Zašlé časy střílejících per
Na začátku Skyfall se s Bondem setkáváme tradičně uprostřed akce. Už předtitulková sekvence však předjímá změnu formy, epileptický střih se ztrácí, vynikající kamera Rogera Deakinse mnohem jasněji snímá akci a později zachycuje současný Londýn. Představa dokonale vyžehleného gentlemana padá, neboť agent, podobně jako ikonický Bruce Wayne v rukou režiséra Christophera Nolana, musí klesnout až na pomyslné dno, jak přeneseně ukazuje titulková sekvence, aby mohl v závěru obnovit svoji tradiční, padesát let neměnnou pozici.
Způsob, jakým režisér Sam Mendes dokázal Bonda tímto přerodem provést, je obdivuhodný. Hlavní sídlo MI6 je napadeno a zdá se, že cílem padoucha je Bondova šéfka M. Agent se vrací po domnělé smrti zpět do Londýna a hlásí se do služby, které není schopen. Zpochybnění postavy nemůže být větší – místo šarmu britského gentlemana zaujímá nejistý alkoholik, který se nedokáže ani trefit do terče. Navíc s protivníkem, který dokáže díky kyberterorismu operovat takřka odkudkoli. Skyfall oplývá akčním tempem především ze začátku, přičemž filmová dynamika se postupně přesouvá do vztahů jednotlivých postav a sofistikovaného nastolování nového začátku. Padouch Silva v podání malebně přehrávajícího Javiera Bardema není jen úchylným šílencem – jeho patologický plán má jasná východiska. Bez Silvy by ostatně Skyfall byl pouze poloviční, ať už s ohledem na jeden z vrcholů trojúhelníku, jehož další body tvoří Bond a náhradní matka M, nebo se zřetelem k Bardemovu výkonu v roli, v níž osciluje mezi zhrzeným synem a hravým šílencem, zpochybňujícím současné hodnoty rozdělení světa a určení nejasného nepřítele. Mendes hlavní postavy vede neodvratně až na začátek jejich vztahu, do Bondova rodinného, evidentně neproletářského sídla. Teprve tady může Bond chránit matku M, která příznačně přebírá i ikonickou funkci té jediné bond girl.
Výtky, že Skyfall zcela opomíjí trademark bondovského univerza, jsou přinejmenším liché. Tradiční prvky jsou přítomny, jen v jiné podobě, než bychom zprvu čekali. Již zmíněná bond girl se objeví v podání luxusní prostitutky a jako prvoplánová femme fatale z příběhu záhy zmizí. Technickou hračkou je radiolokátor a mladičký Q agentovy výtky odstřelí poznámkou, že doby střílejících per jsou dávno pasé. Do důchodu by mohl ostatně odejít i Bond – každý je nahraditelný. Postava však žije dál a po překvapivě zádumčivém finále na skotských blatech se vše dostává do tradičních kolejí, s Moneypenny, šéfem M, s vědomím vlastní minulosti a britským šarmem. Kdyby dnes vznikl Dr. No v čele s mladým Seanem Connerym, vypadal by možná přesně jako Skyfall. Drzý, podvratný, a přesto neobyčejně tradiční.
Autor je filmový publicista.
Skyfall. Velká Británie, USA, 2012, 143 minut. Režie Sam Mendez, scénář Neal Purvis, Robert Wade, John Logan, kamera Roger Deakins, střih Stuart Baird, hudba Thomas Newman, hrají Daniel Craig, Javier Bardem, Judi Denchová ad. Premiéra v ČR 26. 10. 2012.