Anatomie nutkavosti

Názvy obou celovečerních filmů režiséra Stevea McQueena vybízejí k jejich vzájemnému srovnávání, rozdílnost děje každého z nich naopak od takového podniku zrazuje. Hlad (Hunger, 2008, recenze v A2 č. 23/2009) i Stud odvozují své neurčité jednoslovné tituly od zjitřených psychických a fyzických stavů a odkazují nás k obecným a naléhavým živočišným zkušenostem. Jenže zatímco Hlad se obracel ke skutečné události sedmitýdenní hladovky uvězněných členů IRA, Stud vypráví fiktivní „modelový“ příběh o sexuálním životě úspěšného svobodného třicátníka v New Yorku.

Stud bez viny

Společnou stopu v obou snímcích lze nicméně sledovat právě na způsobu, jakým se v nich vyjevují a prezentují jejich titulní emoce, které oba filmy vysvlékají z jejich kauzálních a společenskokritických kontextů. Přestože se Hlad rozhodně zcela nezříká politických souvislostí, soustředí se především na extrémní fyzickou zátěž podvyživených vězňů odmítajících hygienu. Stud nikdy neobjasní důvody hrdinova permanentního neklidu, který rozvrací veškeré jeho intimní i společenské vztahy. Podobně jako v případě dalších současných filmařů „tělesnosti“, jako jsou Claire Denisová, Bruno Dumont nebo bratři Dardennové, se McQueenovy filmy odvracejí od racionálních a společenských souvislostí k pudovým příčinám.

Stud je nepochybně studií nutkavosti, impulsivnosti a netrpělivosti. Jeho těžiště leží ve zkoumání stavu studu, nikoli vztahu studu a viny. Nacházet téma filmu v „toxické osamělosti sexu bez mezilidských vztahů“, jak to dělá kritička Amy Biancolliová v San Francisco Chronicle, znamená opominout širokou paletu toužebných, zadumaných i rozhněvaných pohledů, ale i orgiastických grimas herce Michaela Fassbendera, stejně jako přehlídku delikátně zastřených nálad, z nichž film sestává. Samozřejmě, že Stud lze vykládat jako výmluvnou ukázku odcizených vztahů v dnešní společnosti, a kdo si rád naříká nad bídou doby, tomu snímek poskytne vděčnou půdu. Rozhodně ale neusiluje o otevřenou kritiku ani o klinicky chladné pozorování patologických jevů dneška à la Michael Haneke. Je spíše evokaci subjektivních nálad, které se neustále promítají do stylu filmu.

Stranou od centra dění

Z jistého pohledu se jedná o podobně impresionistický výlet do světa luxusu a prostituce, jaký předvedl snímek Dívka na přání (The Girlfriend Experience, 2009) Stevena Soderberga, jen zachycený z druhé strany. Namísto povrchní dívky na přání v podání pornohvězdy Sashy Greyové tu máme neméně osamělého pravidelného zákazníka, kterého hraje mainstreamová herecká hvězda Fassbender. Oba filmy zachycují své hrdiny, pokud jsou ve společenských situacích, obvykle v celkových distancovaných či rozostřených záběrech a vyžívají se v průhledech nebo odrazech od hladkých povrchů oken a skel. Zatímco ale Soderbergovo dílo takto naráží na neprostupnou netknutost své ústřední figury, Stud je neustále smýkán její těkavostí. Místo klidných a dlouhých celkových záběrů typických pro Dívku na přání tu převažují diskontinuální střihy, občas přeskakující sem a tam v čase, a vystředěné obrazové kompozice. Stejně jako jeho hrdina, i snímek samotný se často ocitá „mimo sebe“, stranou od centra dění.

Stylové prostředky filmu jsou tu jediným nástrojem, skrze nějž se může hrdinův hněv vůbec nějak vyjevit. Prostředí, v němž hrdina žije či pracuje, totiž působí naprosto neosobně, stejně jako hromada pornografie v jeho bytě i na jeho harddisku, a překvapivě i jako hudba, která ve filmu zazní. Oproti filmům Claire Denisové, kde písně obvykle sloužily jako zásadní, byť mnohoznačné klíče k náladám postav, tady rozvolněná interpretace klasického titulního songu Scorseseho filmu New York, New York (1977), kterou zpívá hrdinova sestra, i Bachovy skladby, jež hlavní postava poslouchá, vtahují do díla jen syntetický ne­­adresný smutek.

Ke sklíčeným touhám Denisové, zádumčivosti Dumonta a činorodosti Dardennů klade McQueen ve Studu potlačovanou nervozitu jako další velké téma kinematografie těla a emocí.