Následující text kombinuje výsledky teoretického výzkumu bezdomovectví z pozice sociologa s vlastním autentickým prožitkem jednoho týdne v roli bezdomovce. Dochází k závěru, že překonání studu a nabytí ztracené sebeúcty představuje pro nové bezdomovce jeden z nejpalčivějších a nejtěžších úkolů.
Je téměř nemožné věřit, že žijeme hodnotný život, když kolem nás nejsou lidé, kteří by si to o našem životě mysleli také.
Andrew Sayer
Většina tradičních studií o bezdomovectví se snažila odhalit, čím je způsobeno, že běžní občané ztrácejí domov a práci, a chtěla zjistit, jakými prostředky je možné těmto lidem co nejrychleji dopomoci k původnímu způsobu života. Najde se ale i množství badatelů, kteří se rozhodli z této „tradice“ vystoupit. Sociologové jako David Snow a Leon Anderson upustili od zkoumání formálních příčin ztráty domova a zaměstnání a začali se s bezdomovci bavit o tom, jak svůj stávající život berou, co se v nich odehrává a jaké to je, žít jako bezdomovec. Jejich výzkumy nepředstavovaly bezdomovectví jako „sociální problém“, nýbrž jako svébytný způsob života, s nímž se lze více či méně identifikovat.
Člověk, který se nově ocitá na ulici, se zpravidla velmi ostře vymezuje vůči ostatním bezdomovcům. Snaží se dát najevo, že k nim nepatří a že je na ulici pouze dočasně. Avšak navzdory svému vyhraněnému postoji brzy zjistí, že ostatní bezdomovci náleží k těm málo lidem, kteří jsou ochotni se s ním dát kdykoliv do řeči, že jeho nové životní situaci rozumějí lépe než kdokoliv jiný a v neposlední řadě sdílejí propracované „knowhow“, které člověku umožňuje na ulici relativně neproblematicky přežívat. Dotyčný tak začíná pozvolna zjišťovat, že i život bezdomovce může být „žitelný“, že kromě možnosti co nejrychleji zmizet zde existuje také druhá možnost – zůstat.
Týden bezdomovcem v Praze
Proces vnitřní transformace osobnosti člověka, který se znenadání ocitá na samém sociálním dně, mě jakožto sociologa zaujal natolik, že jsem se rozhodl učinit jej hlavním předmětem svého odborného zájmu. Brzy jsem však začal vnímat, že zkušenost s bezdomovectvím je velmi intimní a příliš citlivou záležitostí na to, abych jí mohl porozumět z pouhého vyprávění či čtení odborných článků. Došel jsem k závěru, že k lepšímu pochopení prožitků „novopečených“ bezdomovců by mi mohla pomoci simulovaná osobní zkušenost života na ulici. Rozhodl jsem se proto strávit se svým kolegou Vladimírem Moravcem jeden chladný podzimní týden v Praze v přestrojení za bezdomovce a nocovat po tuto dobu výhradně na veřejných prostranstvích. Kromě nachlazení, spánkového deficitu a těžkých zažívacích obtíží se mi podařilo získat také několik intenzivních prožitků, které mě přiměly vážně se zamyslet nad mým tehdejším předpokladem, že jádro utrpení a životních těžkostí bezdomovců spočívá v hmotném nedostatku a materiální bídě.
Šaty dělají člověka
Před zahájením vlastního výzkumu jsme s Vláďou dlouze přemýšleli, jak nejlépe navazovat během našeho zúčastněného pozorování kontakty s ostatními bezdomovci. Veškeré taktizování se nakonec ukázalo být zbytečným. Součástí velké „bezdomovecké rodiny“ jsme se stali už jen díky tomu, že jsme vstoupili do prostředí pražských bezdomovců v obnošeném oblečení, s rozbitými batohy, igelitkami v rukách a zanedbaným zjevem. Tato úprava zevnějšku způsobila, že známá místa jsem začal nahlížet docela jinak. Jednak jsem cítil, že už nejsem členem většinové společnosti, jednak jsem začal silně pociťovat blízkost k ostatním bezdomovcům. Stačilo se na chvíli někde zastavit – na trávníku, v parku či před stanicí metra – a bezdomovci se s námi začali sami dávat do řeči. Ale ne tak, jak jsme byli zvyklí – tentokrát po nás většinou nic nechtěli. Dokonce nám občas něco nabízeli (cigarety, alkohol a jednou dokonce marihuanu). Mohli jsme bez obav vstupovat mezi ně, přespávat mezi nimi. Během dvou dnů jsem se začal cítit v jejich přítomnosti dobře, ať už se jednalo o žebráky, narkomany či otrhané opilce. Nepříjemné byly naopak návštěvy supermarketů. Tam na mě doléhal neúprosný pocit, že vyčnívám. Velmi rychle jsem tak pochopil, proč se bezdomovci srocují na určitých místech. Pouhá přítomnost jiných bezdomovců pro mě byla obrovskou oporou, díky jejich přítomnosti jsem přestával pociťovat stud.
Když jsem „byl jedním z nich“, mohl jsem se dát kdykoliv kdekoliv do řeči s jakýmkoliv bezdomovcem (automaticky formou tykání) a on se se mnou bavil uvolněně, přirozeně. Oslovovat stejným způsobem členy většinové společnosti nebylo vůbec představitelné, ti se mi skutečně vyhýbali. S otevřenou agresí jsem se setkal jen jednou, ale tichý odstup a rozpaky z mé přítomnosti byly patrné téměř vždy. Okolní lidé jako by dávali výrazně najevo, že mě nevidí. Nechtěli mě vidět, báli se mě vidět.
My a ti druzí
Během pár dnů jsem začal vydělovat luxusní stavby a úhledně oděné kolemjdoucí jako součást světa, který se mě netýká. „Pocit domova“ do mě vstupoval až večer, když jsme se vraceli pod most, kde spávali i jiní bezdomovci. Tedy na místo, které bylo od okolní společnosti dostatečně izolováno.
Když kolem mě v místě našeho noclehu procházeli bezdomovci, byl jsem obezřetný, ale ne stísněný. Dávali mi najevo, že můj nárok na toto místo plně respektují. Ke skutečnosti, že ležím v parku na trávě či na zemi pod mostem, přistupovali s naprostou samozřejmostí. V případě běžných kolemjdoucích byla situace jiná. Moje přítomnost je zpravidla zaskočila, lekali se mě. S překvapením jsem si uvědomil, že je pro mě mnohem příjemnější spát na místě, kde spí i jiní bezdomovci, nežli někde o samotě.
Když si k nám jednou přisedl na parapet při vstupu do stanice metra Národní třída lehce zanedbaný muž, cítil jsem se lépe, než kdybychom tam byli s Vláďou sami. Kdyby se mi to stalo v běžném životě, zcela určitě bych se v této situaci cítil hůře. Tehdy však přítomnost tohoto (pravděpodobně) bezdomovce pomáhala legitimizovat přítomnost naši. Naplnila mě příjemným pocitem, že v počtu je síla a „právo“.
Stud jako esence bytí
Konfrontace s okolní společností je náročná zejména pro „nové“ bezdomovce, kteří se stále ještě cítí být její součástí. Neustále si dělají starosti s tím, že jejich bezdomovectví na nich někdo pozná. Pro jednoho z mých respondentů byla nejděsivější noční můrou představa, že v Praze narazí na některého ze svých starých známých či příbuzných. Pohyboval se zásadně jen v místech, která byla dostatečně vzdálená od obvyklých tras jeho sestry a švagra. Tento přístup je typický pro ty, kdo jsou na ulici krátkou dobu.
Schopnost udržet si vnitřní odstup od negativní zpětné vazby okolní společnosti je pro bezdomovce důležitým nástrojem pro zachování sebeúcty. Pravidelným kontaktem s jinými bezdomovci a distancováním se od většinové společnosti se utvrzují v normálnosti svého počínání. Vzájemně si pomáhají ze svých těl smývat stopy stigmatu, které na ně skrze všudypřítomnou okolní společnost neustále doléhá. Navzájem se utvrzují, že i oni mohou žít hodnotný život, přestože se je okolní svět a jeho otisk v jejich nitrech neustále snaží přesvědčit o opaku. Tento boj o sebeúctu bezdomovcům značně ztěžuje skutečnost, že pro většinu z nich je kontakt s okolní společností nutností, jelikož nejběžnější zdroj obživy pro ně představuje žebrání.
Sociolog Andrew Sayer charakterizuje stud jako emoci, která udržuje konformitu a sociální řád. Silný a nepříjemný pocit studu je nenápadnou, ale velmi mocnou zbraní, jejíž síla palčivě doléhá na ty, kdo nepsané společenské normy porušují. Pro člověka, který na začlenění do společnosti rezignuje a přijme bezdomovecký způsob života za svůj, představuje vyrovnání se s neustále dotírajícím pocitem studu jeden z nejtěžších úkolů. Klíčovým pomocníkem je v této záležitosti alkohol. Alkoholismu se mezi bezdomovci daří tak dobře mj. právě proto, že teprve v opilosti začínají být lidé dostatečně lhostejní k tomu, co si o nich myslí ostatní. Alespoň částečná opilost je pro mnohé z bezdomovců naprosto nezbytnou podmínkou pro to, aby byli schopni žebrat. Pohledné kolemjdoucí dívky, malé zvídavé děti či sarkastické poznámky pochechtávajících se mladíků, s nimiž se moji respondenti při žebrání vkleče setkávali, pro ně byly těmi nejtěžšími zkouškami v jejich bezdomovecké kariéře. Jejich jedinou ochranou před otřásajícím pocitem hanby byly v těchto chvílích vysoké dávky alkoholu v krvi.
Nahlédnemeli do každodenní reality života na ulici, zjistíme, že mnohé z toho, co máme tendenci posuzovat jako patologii lidského chování, je ve skutečnosti pouze logickou adaptací na specifické životní podmínky. Stigmatizované techniky obživy jako žebrání a probírání košů v kombinaci s niternou izolací od okolní společnosti, silná orientace na vlastní subkulturu i alkoholismus jsou ve své podstatě velmi účelnými nástroji, které bezdomovcům umožňují chápat svůj stávající způsob života jako „žitelný“.
Autor je sociolog.