Hledání rebelie budoucnosti

Mohl byste představit kolektiv CrimethInc. a strategie, které používáte?

CrimethInc. Ex­Workers’ Collective vzešel z americké punkové a hardcore scény devadesátých let a původně se zaměřoval na sebeorganizaci, DIY kulturu a podobně. Anarchismus začal rozvíjet jako cestu vedoucí k autentickému životu, spolu s odmítáním hierarchie a společenské nesvobody. Jak se postupně vyvíjely naše osobní životy, a ovšem také ekonomický systém, docházelo k posunu v představách o tom, co znamená žít svobodně a vzdorovat útlaku. Zpočátku jsme se zaměřovali spíše na cestovatelský životní styl, punkovou subkulturu a publikaci knih a materiálů s tím spojených. Nyní se kolektiv více soustředí na reportáže a rozhovory z různých sociálních bojů a rebelií po světě a také na analýzy forem a podob kapitalismu. Tato proměna částečně kopíruje proměnu severoamerické anarchistické scény. Během antiglobalizační éry kolem roku 2000 zde převažovala globální subkultura, lidé hodně cestovali, účastnili se masových akcí, pracovali na rozličných DIY projektech. Postupem času těchto taktik rezistence začalo ubývat a lidé začali využívat jiné prostředky pro vyjádření svých názorů. Soustředili jsme se na to, jak vyvíjet odpor přímo v místech produkce, v kancelářích a továrnách.

Nedošlo zároveň k výrazné proměně DIY přístupu?

Od šedesátých a sedmdesátých let byl punk a hardcore svým způsobem nejradikálnějším vyjádřením toho, co bylo v té době možné. Obě subkultury zahrnovaly ideu, že v rámci DIY přístupu můžeme vytvořit alternativní nehierarchické světy založené na sebeorganizaci, decentralizaci a participaci. Od té doby se však proměnily technologie, včetně těch komunikačních. Dnes je participativní model DIY základem celé nové ekonomiky. Například úspěchy Facebooku, Twitteru a You­Tube totiž spočívají v procesu produkce, která vychází z nás samých. Vytváříme vlastní obsah a spolu s ním vlastní identity a tímto způsobem vyživujeme struktury, jež využívají decentralizované sítě pro vlastní centralizovaný tok informací a zisk. To je jeden z důvodů, proč bylo nutné přistoupit na změnu strategie. Ta předtím stála na heslech jako „nepracuj“ a „nezapojuj se“, což dávalo smysl v době kontaktní ekonomiky a dlouhodobého zaměstnaneckého poměru, ale nedává to smysl dnes, kdy existuje prekariát a spousta lidí má několik úvazků, dočasnou nebo sezonní práci, pracuje na fakturu a podobně. Tyto změny ovlivňují i způsoby rezistence, to, k jakým procesům dochází při masových revoltách a rebeliích. Soustředíme se také na hledání adekvátní společenské struktury v naší komunitě, hledáme nová pojetí sebeorganizace, genderových vztahů a péče.

Lze tedy současnou roli CrimethInc. připodobnit k jakémusi „think­tanku anarchistického hnutí“?

V prvé řadě se snažíme aktivně participovat na všech sociálních bojích odehrávajících se kolem nás. Své analýzy zakládáme právě na těchto praktických zkušenostech. Spíše než think­tankem jsme informační sítí. V době DIY, punku a mobilní subkultury jsme navazovali kontakty s lidmi po celém světě a nyní můžeme z této internacionální sítě těžit. Ale samozřejmě, že jsme spíše think­tank než třeba nahrávací společnost nebo agentura pořádající zasedání. To, o co nám jde především, je ale efektivní účast v různých sociálních bojích.

Některé anarchistické kolektivy však vůči CrimethInc. zaujímají poměrně kritické stanovisko. Často je vám vyčítána subkulturní orientace, eskapistický životní styl a přílišné upřednostňování DIY etiky na úkor skutečné politiky. Z čeho tato kritika vychází a nakolik je relevantní?

Mnoho anarchistů v USA i jinde má zřejmě dojem, že za vše, co se jim na anarchismu nelíbí, může CrimethInc. Existuje pro to několik důvodů. Za prvé CrimethInc. byl vždy decentralizovaný projekt. Pod hlavičkou CrimethInc. působí různé skupiny, a kolektiv tedy zaštiťuje velké množství projektů, včetně vydávání různých publikací, od zinů zaměřených spíše na lifestyle po seriózní analýzy. To je podle mne jeden z důvodů kritiky. CrimethInc. funguje už přes dvacet let, a přitom jde o open­source značku, kterou může kdokoli použít. Mnoho anarchistů je navíc frustrováno vlastní neschopností zaujmout svými idejemi a strategiemi. Kritika přichází například ze strany lidí zaměřených na třídní boj a dělnictvo. Ti pak tvrdí, že jsme parta privilegovaných ze střední třídy, jimž jsou dělnici ukradení. Jiní si myslí, že anarchismus je příliš subkulturní. Ti pak říkají: „CrimethInc. se zaměřuje pouze na životní styl, dumpster­divingu a Food Not Bombs.“ My se přitom těmto tématům věnujeme spíše okrajově. Jenže někteří lidé tímto způsobem pěstují antagonismus uvnitř anarchistické scény. Další kritici tvrdí: „CrimethInc. je banda rozbíječů výloh, omlouvající násilí a ničící vše, co jim přijde pod ruku. Nejsou schopni pochopit, že chceme vybudovat konstruktivní společnost.“ Přitom CrimethInc. se dlouhodobě věnuje praktickým alternativám vůči systému a způsobům, jak žít kreativně vně kapitalismu, což nemá s ničením výloh nic společného.

Vypadá to, že kritiku své činnosti považujete za irelevantní…

Nemyslím si, že kritika je zbytečná. Naopak, pomáhá nám pohlédnout na to, v čem jsme zainteresovaní, z jiného úhlu. Často zjišťujeme, že je zde jakási mezera mezi tužbami, představami a realitou. Příkladem toho je anarchosyndikalismus, který, řekněme si upřímně, se opravdu asi nestane masovým hnutím současnosti. Strategie, taktiky a analýzy minulého století už nejsou ani platné, ani účinné. Ale i naše strategie, taktiky a analýzy v duchu punkové subkultury je třeba změnit, a to si přiznáváme. Podstatná je právě dvacetiletá kontinuita, založená na sebereflexi a schopnosti změny. To je rozdíl od mnoha anarchistických publikačních a organizačních projektů, federací, platforem, publikačních kolektivů a hlavně lidí, kteří byli přesvědčení o správnosti vlastní ideje a zůstali na smetiš­ti dějin. My nejsme průkopníky precizních a správných analýz, právě naopak, umíme se poučit ze svých chyb, a proto pokračujeme ve svém vývoji. Také rozmanitost lidí zapojených do CrimethInc. nám pomáhá udržovat kontinuitu.

CrimethInc. participoval i na aktivitách hnutí Occupy. Nedomníváte se ale, že Occupy dlouhodobě znemožnilo další podobné aktivity, ve smyslu Bookchinovy teze, že každá revoluce, která selže v dosažení svého cíle, je kontrarevolucí?

To je sice zajímavá teorie, ale vypadá to, že nekoresponduje se zkušenostmi posledních tří let, ve kterých právě taktiky, ideje a možnosti jejich šíření fungují jako jakýsi open­source software. Tak se například protestující z Brazílie prostřednictvím YouTube sledováním videí z demonstrací v Turecku učí, jak zneškodnit slzné granáty. Od Arabského jara k Occupy, od Occupy k Turecku, od Turecka k Brazílii jsme svědky vzájemného ovlivňování a nepředvídatelného přenosu zkušeností. Je tedy nepřesné tvrdit, že každé z těchto hnutí selhalo a neuspělo, neboť každé přispělo ke shromáždění metod, které je možné evaluovat a následně v nějaké podobě použít. Upřímně řečeno, jediné hnutí, které dosáhlo svých cílů, byla revoluce na Ukrajině. Což je děsivé a je to ten nejméně povzbuzující příklad. Otevírá však otázku požadavků: kdy jsou naše požadavky užitečné a kdy představují nedosažitelné limity? Podobně se můžeme tázat, co vlastně znamená pro anarchismus úspěch. Často narážíme na kritiku anarchismu, poukazující na vágnost nebo utopičnost toho, co považujeme za úspěch. Osobně se však domnívám, že mnohem utopističtější je myslet si, že kapitalismus a stát mohou nadále existovat, protože ekologický kolaps, nárůst sociálního útlaku, prekarizace, chudoba a války neohrožují pouze existenci lidské společnosti, ale i samotný život na Zemi.

Domníváte se tedy, že i neúspěch může být v mnoha ohledech přínosem?

Pokračování v boji představuje spíš racionální než utopistický přístup. Samozřejmě může být frustrující, pokud se vize nenaplňují. Domnívám se ale, že každá neúspěšná revoluce otevírá nové možnosti, přináší nová poznání a nové taktiky, s nimiž můžeme experimentovat a importovat je na další místa do nepředpokládaných, fascinujících situací. Ne vždy je ale na místě optimismus. Ukrajina je toho očividným příkladem. Můžeme také uspět, a přitom ničeho nedosáhnout, vláda nám může například garantovat splnění některých požadavků, ale to dozajista není vítězství zajišťující transformaci společenských vztahů a proměnu systému. Stejně tak může být hnutí zcela rozdrceno a v následujících pěti letech nebude schopno zorganizovat jedinou demonstraci. Nemůžeme se však na tyto věci dívat pouze na národní nebo lokální úrovni, je jim třeba porozumět v globální rovině. Tak jako kapitalismus překračuje hranice, i naše sociální boje a povstání by se měly internacionalizovat.

Vraťme se ještě k hodnocení hnutí Occupy…

V případě Occupy musíme mluvit o mnoha možnostech, které ovšem zůstaly promarněny. Především v místech, kde byla zřetelná účast anarchistů, třeba v New Yorku, Oaklandu či Seattlu, došlo ke kreativnímu rozvinutí taktik a okupace trvaly déle – na rozdíl od míst, kde aktivní úlohu sehráli propertariáni, přívrženci konspiračních teorií, liberálové, pacifisté a jiní. Jejich akce byly nudné, nedělo se tam nic inspirativního, nevytvářeli žádné zázemí pro budoucí rebelie. Na mnoha místech síť vytvořených vztahů přetrvala a díky zkušenostem s Occupy došlo k akceleraci dalších sociálních bojů, například v rámci environmentálních témat, vězeňství a podobně. Současně se však projevilo, že zde existuje touha po bezprostřední komunikaci, přímé spolupráci, společné fyzické konfrontaci s mocí… Stručně řečeno, Occupy přineslo spoustu otázek a plno pozoruhodných experimentů, ale určitě ne odpovědí.

Strategie a taktiky činnosti CrimethInc. původně vycházely z představy světa vykresleného Georgem Orwellem v románu 1984. Šlo tedy o odpor vůči totalitnímu režimu. Jak v této souvislosti chápete politické uspořádání, které se samo označuje jako demokratické?

Demokracie je mechanismus ­konstantně absorbující každý požadavek, nezávisle na tom, jak dalece je radikální. Absorbuje vše právě proto, aby zamaskovala to, čím je, tedy formou vlády. Anarchismus je však proti všem systémům, v nichž vláda vychází z místa mimo nás samotné. I kdybychom vytvořili generální shromáždění a dali systému legitimitu skrze naši participaci, stále tento systém zůstane tím, co je třeba překonat a zničit. Jakýkoli systém vládnutí si přivlastňuje moc a legitimitu, které náleží lidem a stěží je lze delegovat skrze hierarchickou strukturu. Je těžké říct, co demokracie opravdu znamená. Nenalézáme žádnou koherentní odpovídající definici. Soudě podle médií v USA demokracii představuje kolonizace Iráku a Afghánistánu nebo fašisté na Ukrajině, případně jakýkoli ekonomicky spřátelený režim. To však nemá co do činění s demokracií, jak ji známe z učebnic. Obvykle je demokracie prostě jen pojmem, který politický diskurs užívá k udržení vlastní legitimity. Pak ovšem vůbec nezáleží na tom, o jaký politický systém se jedná, jak se vytvářejí politická rozhodnutí nebo jakým způsobem jsou voleni politici. Záleží jen na tom, co média a mocenské struktury chtějí říct o konkrétním aktérovi. Mají­li zájem označit jej za legitimního, nazvou ho demokratickým, předpokládají­li, že je nepřátelský vůči jejich zájmům a cílům, nazvou jej teroristou. A tak se aktivisté za práva zvířat, povstalci v Libyi či Iráku anebo sebevražední atentátníci ocitají na seznamu teroristů. Ale když kubánští pravicoví nacionalisté odpálí bombu v letadle, teroristy nebudou, neboť snaha o návrat kapitalismu na Kubu je přece legitimním projektem napomáhajícím demokracii.

Hledání skutečného významu demokracie tedy už není na pořadu dne?

Mnoho lidí v anarchistických kruzích i v Occu­­py věří, že anarchismus je nejdemokratičtější formou demokracie, a že je tedy třeba bojovat za znovuustanovení významu slova demokracie, za jeho vymanění ze spárů politiků a neoliberálních byrokratů. Tento přístup má svoji strategickou logiku, zvláště je­li zaměřen na masové akce, při nichž je téměř nemožné uvažovat vně demokratického diskursu. To ale nemůže inspirovat kritickou vizi anarchis­mu. Namísto odmítnutí nebo upřesnění termínu demokracie je třeba odmítnout celou ideu legitimizace koncentrující se mimo nás samotné v nějakých institucích, je třeba odmítnout ideu, že bychom se při hledání správné definice termínu demokracie měli pohybovat na stejném poli jako George Bush, fašisté z Euromajdanu nebo roajalisté v Thajsku. Pokud na to přistoupíme, dostaneme se na území, kde nemůžeme vyhrát, uvízneme v logice vládnutí, v logice reprezentace a dialektiky legitimity. Ani utopistické vize digitální demokracie prosazované pirátskými stranami nejsou pro nás zajímavé. I v nich stále existuje centralizovaná moc, autorita a legitimita. Je jedno, jestli moc v rukou drží stát, korporace nebo programátoři, kteří kontrolují proud informací. Univerzalita tohoto principu jenom znesnadňuje jakoukoli snahu o autonomní jednání. Jakmile budeme participovat v soutěži založené na logice demokracie, prohrajeme. Elementární premisou anarchismu je stát v opozici vůči jakékoli ideji externí kontroly, kterou vykonává autorita zaštiťující se konstruovanou legitimitou. A je nepodstatné, jak často se chodí k volbám, není důležité, jaké struktury onu legitimitu konstituují, a už vůbec nezáleží na tom, jaká forma občanství jedny z nás vylučuje a jiné zahrne.