Při příležitosti zahájení nového ročníku Magnesie Litery je na místě uvažovat o smyslu kulturních ocenění. Jaká je geneze vzniku literárních soutěží a k čemu vlastně slouží? Nad těmito otázkami se zamýšlí text, jenž má být ekonomickým průvodcem po tomto kulturním fenoménu.
Ke konci 19. století se spolu se zvýšeným zájmem o velké sportovní akce začíná formovat i tradice mezinárodních festivalů a uměleckých soutěží. Založení prvního italského klubu FC Janov v roce 1893 bezprostředně předchází prvnímu ročníku Benátského bienále roku 1895. Soutěživost ve sféře umělecké tvorby a masivní nárůst sportovních odvětví nesou řadu společných rysů, díky nimž je možné tyto dva jevy minimálně srovnávat. Nacionální rivalita evropských států se projektovala do mezinárodních sportovních soutěží a obdobná rivalita na poli kulturním s sebou přinesla i proměnu boje za podobu kulturních hodnot. Krátce po vzniku mezinárodního bienále v Benátkách vznikají další dva velké institucionální podniky: olympijské hry (1896) a Nobelova cena za literaturu (1901).
Zdravé tělo i duch
Snaha Pierra Coubertina o vzkříšení ideje kalokagathie („ve zdravém těle zdravý duch“) je pevně svázána s jeho fascinací stále populárnějšími sportovními zápasy i mezinárodními kulturními výstavami. Původním záměrem olympijských her bylo spojení těchto dvou dimenzí společenské „zábavy“. V ročnících předcházejících první světové válce si krom sportovců odnášeli medaile a vavřínové věnce i spisovatelé, muzikanti a výtvarníci. Homologie literárních cen a sportu se projevuje v dvojicích: imaginativní síla – síla tělesné konstituce, úspěch na kulturním poli – poražení všech soupeřů. Ostatně sportovní terminologii používají média při referování o literárních oceněních dodnes. Srovnávání olympijských her s udílením uměleckých poct bylo na přelomu 19. a 20. století velmi časté, což dokládá i tehdejší užívání pojmu „kulturní olympiáda“ ve vztahu k významným uměleckým soutěžím.
Na začátku 20. století jsme tedy svědky postupného proměňování fungování kultury, v níž jsou hodnoty odvozovány od uměleckých soutěží. Cena se stává prostředkem, s jehož pomocí se národní umělec dostává do světové kultury. Jsme svědky rozkladného procesu, v němž je lokální úspěch pouhým předstupněm k úspěchu globálnímu. Národní literární ceny se v tomto ději stávají referenčními body, jež je možné uplatnit na mezinárodním trhu. Manifestuje to kupříkladu i nově zřízená cena Česká kniha, která se netají ambicí, aby vybrané prozaické dílo vniklo v podobě překladu na větší knižní trhy. Tento model částečně vychází z naší současné překladatelské praxe. Do češtiny překládáme především díla uznávaných klasiků, poté méně známých autorů, kteří se však mohou vykázat držením nějaké literární ceny. Zároveň se málokterá recenze v tisku vyhne vypočítávání metálů a trofejí, jež autor získal. Literární ceny zde plní funkci jediné smysluplné reference k nepopsatelné a jinými způsoby neuchopitelné kulturní aktivitě.
Ekonomie prestiže
Literární teoretik James F. English ve své knize The Economy of Prestige (Ekonomie prestiže, 2005) mimo jiné nastiňuje jeden z mnoha způsobů, jakými ceny vznikají. Zemřeli významná osobnost kulturního dění, téměř s bezmyšlenkovitou samozřejmostí kolegové zakládají cenu nesoucí jméno zesnulého. Ta se určitým způsobem obrací k jeho tvorbě. V českém prostředí je takových cen několik (např. Cena Jaroslava Seiferta nebo Cena Vladimíra Macury). Získávají ji díla, která potvrzují pozici dané autority a zároveň se nějak vztahují k étosu jejich práce. Tyto procesy konzervace jsou jednou ze strategií, jíž se v literárním poli přenáší a udržuje síla symbolického kapitálu. Literární ceny fungují jako prostředek k vytváření estetických hodnot a jejich podvědomou motivací je boj o pozice ve světě umění. Jejich hlavním nástrojem je nové definování autora a vyřazení těch osobností, které do této definice nespadají – tedy monopol legitimizace literární tvorby. Ve velmi odvážné hyperbole lze dokonce tvrdit, že vznik uměleckých skupin a okruhů je úsilím o zvýšení šancí na vytyčení vlastního prostoru uvnitř kulturního pole.
Význam kritiky
Vzrůstající počet literárních cen může souviset s rostoucí silou ekonomiky, protože kupní síla obyvatelstva generuje vyšší nabídku uměleckých artefaktů. Avšak nárůst množství cen převyšuje poptávku spotřebitelů. Dle výzkumu Jamese F. Englishe vzniká nová cena jednou za šest hodin. Na jedné straně mají ceny zprostředkovávat výjimečné hodnoty: donutit veřejnost ke konzumaci uměleckých děl vyšší úrovně, podporovat opomíjené umělecké osobnosti a utvrzovat identitu specifických komunit (scifi, fantasy, komiks). Na druhé straně ovšem fungují i jako záchytné body, pomocí nichž se konzument orientuje na přesyceném knižním trhu. Rozkročenost oceňování mezi didaktičností a ekonomickým zúročením je něco, co vyvolává odpor u jejich kritiků.
Kulturní soutěže bývají často terčem útoků odborné veřejnosti, zpochybňujících jejich relevanci. Existuje pro ně nějaké uspokojivé vysvětlení? V kritice se projevuje modernistický základ uvažování o literatuře jakožto autonomním prostoru nezávislém na panující ideologii. Umění v něm nepodléhá tlaku trhu ani etických norem společnosti. Tato autonomie má za následek neustálou negativní afirmaci literatury vůči ustáleným sociálním hodnotám. Svůj smysl odvozuje z kritické distance od společnosti a z tohoto odstupu na ni zpětně působí.
James F. English ve zmiňované knize poukazuje na fakt, že největšímu odporu jsou vystaveny ceny vysoké prestiže. Nejplamennějšími kritiky jsou navíc jednak adepti na tato ocenění, jednak potenciální porotci. Razantní zpochybňující opozice je nepostradatelnou součástí hry, bez jejího přídavku by celá teatrálnost literárních cen ztrácela svou věrohodnost a funkci. Soutěž a její kritika vzájemným působením generují odlišné perspektivy na povahu kulturních hodnot. Udělení ceny je privilegováním jednoho z možných pohledů, přičemž kritika vytváří svým tlakem napětí zajišťující literárnímu prostoru otevřenost jiným výkladům. Vzniká tak neřešitelný rozpor mezi zákonitostmi, jimiž se dle modernistické tradice řídí etika literatury (otevřenost, autonomie), a významem pocty, jenž je cenou reprezentován. Ovšem právě kritika dodává legitimitu literárním cenám, aniž by jakkoliv ovlivnila jejich další působení uvnitř uměleckého průmyslu.
Příkladem takové kritiky může být skandál okolo udělení Nobelovy ceny za literaturu Sullymu Prudhommovi na úkor předpokládaného vítěze Lva Nikolajeviče Tolstého. Výbor Nobelovy ceny poté již musel Tolstého ignorovat až do jeho smrti. Stejně tak komise ve své době neocenila Joyce, Kafku, Prousta, Ibsena, Valéryho a další výrazné osobnosti evropské literatury. Jinými slovy, vždy se najde zájmová skupina, která bude výběr ceny zpochybňovat. Přitakání i podezíravost ve vztahu k udělování cen předpokládá pojetí umělce coby jedinečné osobnosti a koncepci umění jakožto důležitého modu lidské existence.
Význam cen
Ekonomie kulturní prestiže neznamená převahu ekonomických hledisek nad kulturou, ale rozšíření pojmu ekonomie na systém nepeněžní, kulturní a symbolické směny. V tomto směnném obchodě se však literární ocenění ukazuje jako svého druhu dar, který obtížně hledá své opodstatnění. Dar v tržním hospodářství je slovy Jacquesa Derridy „zbytkem, se kterým nikdo neví, jak naložit“. Stejně tak je ale tento darocenění nejlepším nástrojem smlouvy mezi oblastmi kulturního, ekonomického, sociálního a politického kapitálu. Pořadatelé, sponzoři, porotci, umělci, čtenáři jsou pak aktéry v procesu vzájemné komunikace sfér těchto kapitálů. Sama o sobě je sice cena chvályhodná, jenomže na druhé straně demonstruje, v jak složité situaci se nyní umění nachází. Vyznavači i kritici totiž přistoupili na ideologickou hru, v níž jsou ceny jediným způsobem, jak dnes dodat vážnost umělecké tvorbě a zároveň uměle ovlivnit podobu společenského vkusu.
Každá nová literární cena se snaží zasáhnout do literárního pole, jež by se jinak konstituovalo pouze skrze média či samovolnými procesy tržní směny. Smysluplné literární ceně tak nezbývá než klást důraz na status, s nímž zasahuje do „přirozeného“ průběhu formování kulturních hodnot. Při svém sebedefinování bere na zřetel, že její pozice je zaštiťována symbolickým kapitálem a její výsledky musí vyrovnávat záměry kapitálu finančního. Měla by hrát aktivní roli při formování kulturních hodnot a být příležitostí literárních odborníků, jak se zapojit do jejich vytváření. Přesto však nikdy nemůže prohlásit své úmysly za zcela nezávislé na tržním hospodářství a samotnou svou existencí potrvzuje jeho převahu nad uměleckou autonomií. Ceny jsou tak kvintesencí dnešní situace kulturní praxe, v níž produkování hodnot vždy závisí na společenských požadavcích – je sociálním, politickým a ekonomickým procesem. V tomto světle se modernistický projekt autonomie uměleckého prostoru mění v nedosažitelnou utopii.