Projekcí filmu Třaslavec uctí Festival otrlého diváka jednu z důležitých osobností filmového hororu, mistra zábavných filmů o hrůze Williama Castlea.
V knihách o hororovém žánru či dějinách kinematografie jako takové sice jméno Williama Castlea často figuruje, nicméně zpravidla v podobě úsměvné poznámky pod čarou, vyznačující totální vítězství prvoplánové senzace nad sofistikovanou zápletkou, atrakce nad vyprávěním. Castle na přelomu padesátých a šedesátých let dovedl k dokonalosti jeden ze základních principů filmové exploatace, totiž snahu prodat laciné brakové filmy pomocí velkohubých slibů a gest. Už diváci jeho prvního úspěšného filmu Macabre (1958) podepisovali před zhlédnutím životní pojistku pro případ, že během projekce zemřou strachy. Pozoruhodnější ovšem byly pozdější Castleovy propagační tahy (jejich anglické označení „gimmicks“ lze v tomto kontextu patrně nejvtipněji přeložit jako „kejkle“), protože nejen pomáhaly vytvořit jeho dílům auru události, ale zasahovaly i do snímků samotných. Castle se přímo objevoval na začátku a někdy i před vyvrcholením daného filmu v pozici vypravěče oslovujícího publikum a přerušoval tok děje interaktivními vsuvkami. Thriller Homicidal (1961) obsahoval pětačtyřicetivteřinovou pauzu, během níž mohli příliš vyděšení diváci opustit sál, ve snímku Mr. Sardonicus (Pan Sardonicus, 1961) zase Castle vyzýval publikum, aby hlasovalo, zda má být hlavní padouch ještě více potrestán.
Jestliže jednotlivé oblasti exploatačního filmu mají názvy podle fenoménů, které vytěžují (např. blaxploitoitation, hicksploitation nebo sexploitation), pak u Castlea můžeme jednoznačně mluvit o jakési fearploitation. Castleovy kejkle byly zpravidla nějak spojené s emocí strachu, která se mohla vystupňovat až k nesnesitelnosti. Za určitá završení režisérovy auteurské persony proto můžeme považovat filmy, kde strach vystupuje nejen jako propagační atrakce, ale stává se přímo tématem filmu. Jisté stopy tematizované hrůzy lze najít v Castleových „duchařských“ filmech Dům na strašidelném návrší (House on Haunted Hill, 1959) a 13 Ghosts (13 duchů, 1960), ovšem zásadními díly, kde strach je v zápletce skutečně při díle, jsou Mr. Sardonicus a Třaslavec (The Tingler, 1959).
Příšery uvnitř a venku
Oba filmy patří k těm šťastným úkazům brakové kinematografie, jež oplývají zcela bizarním námětem svádějícím k odvážným kritickým interpretacím. Titulní monstrum Třaslavce je přímo zhmotnělá fearsploitation: červí obludka materializující se v lidském těle v okamžiku extrémní hrůzy, která usmrcuje svého nositele a přitom je sama zcela rozložena jeho křikem. Děj pak popisuje pokusy dvojice bezskrupulózních vědců za pomoci halucinogenů získat živý exemplář třaslavce z těla člověka, který dokáže cítit smrtelný děs, ale není schopen při něm křičet, a příšeru tak zlikvidovat. Mr. Sardonicus zase pojednává o muži, který vykope rakev svého čerstvě pohřbeného otce, aby mohl získat výherní loterijní lístek z kapsy jeho obleku. Když ovšem spatří ztuhlý škleb na tváři mrtvoly, zděsí se tak, že jeho obličejové svaly napodobí úsměšně vyhlížející grimasu zemřelého otce a hrdina se už této křeče nemůže zbavit.
Oba filmy lze chápat jako originální, i když s největší pravděpodobností bezděčné komentáře k hororovému žánru. Každý z nich totiž po svém sleduje genezi monster z lidského děsu. Třaslavec je spontánní produkt lidského těla, ztělesněná hrůza z vlastních útrob, ba dokonce možná metafora samotné smrti, čekající „tam někde uvnitř“. V postavě pana Sardonica je příšernost naopak externalizována. Hrdinův strach se otiskne do jeho obličeje a udělá z něj monstrum. Proto zatímco hrdinové Třaslavce vyvíjejí úsilí, aby monstrum odhalili a přivedli na světlo, Sardonicus se pokouší nechat obludu na své tváři zmizet. Ostatně i Castleovy kejkle v obou filmech mají takřka rituální povahu. V závěru Třaslavce na několik okamžiků vypadne obraz a slyšíme pouze hlas herce Vincenta Price, který upozorňuje publikum, že třaslavec se právě nachází v kinosále a je třeba, aby jej diváci dezintegrovali svým křikem. Genialita celé koncepce samozřejmě spočívá v tom, že zděšený křik, jeden z nejtypičtějších zvuků Castleových filmů, zvnějšňující hrůzu, zahání monstra číhající ve tmě a tichu. Rozhodnutí diváků o osudu hlavního hrdiny na konci snímku Mr. Sardonicus se dá chápat i jako soud nad tím, zda tragický hrdina filmu je či není monstrem, a důsledkem rozhodnutí pro příběh je skutečně odpověď na otázku, jestli titulní figura monstrem zůstane či ne. Fakt, že Castle je ve svém vstupu velmi sugestivní a v podstatě nabádá diváky, aby rozhodli v Sardonicův neprospěch, nakonec v jistém smyslu nechává publikum proměnit v monstra odsuzující rozporuplného hrdinu k doživotnímu utrpení.
Castleovi se tak podařilo povýšit exploatační propagační praktiky přinejmenším na podnětný inspirační zdroj k originálním žánrovým vyprávěním. Příznačné také je, že oproti jeho obvykle zručně vystavěným thrillerům neměla většina jeho hororů ani ve své době příliš ambice vzbuzovat skutečný strach, spíš šlo o zábavné brakové show. Castle tak odhaluje, že horory nebývají ani tak strašidelné samy o sobě, jako tím, že o strachu vyprávějí.