V poslední době bylo možné v mainstreamových médiích narazit na dva zpravodajské texty, které reflektovaly fenomény, o nichž se dosud příliš nepsalo. Oba články se týkaly jídla: jeho nedostatku u jedněch a přebytku u druhých. V prvním případě se psalo, že někteří důchodci kradou potraviny, a v druhém, že existují lidé, kteří si pro ně chodí do kontejnerů.
Krize, která se vyvažuje osekáváním příjmů a výhod na straně nízko a středněpříjmového obyvatelstva, doléhá v posledku především na nejslabší. Ti jsou u nás často označováni nepěkným výrazem „nepřizpůsobivý“. Do jejich řad přibyla další skupina.
Prošacuj důchodce!
Důchodci se pomalu, ale jistě stávají dalším rukojmím systému, jenž je dle informací, které poskytla pražská městská policie, v řadě případů dohání až ke krádežím jídla v samoobsluhách. Zkuste si představit, jaká situace dovede doposud bezúhonnou babičku k riskantním výpravám za účelem získání jídla, a vzpomeňte, jak jeden hodný vnouček (Jiří Mádl) přemlouval báby k tomu, aby si tuto realitu samy zvolily volbou současné vlády. Že jsou na řadě důchodci, mohlo být každému jasné nejméně od chvíle, kdy se ukázalo, že v takzvaných vyloučených lokalitách krom programově ghettoizovaných Romů žijí právě staří lidé bez rozdílu barvy pleti. Podezřívavost a nedůvěra k jakékoliv skupině obyvatelstva je spolehlivým nástrojem pokračujícího vydělování ze slušné společnosti. Mladí sekuriťáci v supermarketech, kteří se dnes na příkaz vedení – vedle Romů a pankáčů – zaměřují při namátkových prohlídkách už i na důchodce, jen pomáhají stavět další zdi mezi lidmi. Když se v prodejně Billa po nevěřícném zhlédnutí nedůstojného (a tentokráte i neúspěšného) prošacování jakési staré paní (zeptáte neuniformovaného zaměstnance prodejny, podle čeho si své oběti vybírá a kde k němu bere oprávnění, tak beze slova zmizí za tónovanými skly utajené místnosti, v níž lov na důchodce zřejmě začíná. Když se pak paní, která si vrací kapesníky a drobné do kapes, snažíte vysvětlit, že dotyčný neměl nejmenší právo ji prohledávat, tak jen kývne hlavou a mizí z prodejny. Nakupuji v Bille na Novodvorské.
Skok do konťáku
Jedním z mnoha paradoxů současné doby je, že jídlo, které v supermarketech hledají po kapsách důchodců, sami denně vyhazují do kontejnerů. Nemusí být přitom nejen nepoživatelné, ale ani prošlé. Skiping či dumpstering (tedy vybírání kontejnerů u prodejen potravinových řetězců) už přestává být pouze záležitostí zasvěcených bezdomovců a mladých alternativců. Píše se o něm už i v Hospodářských novinách. Přístup autorky článku zatím sice připomíná reality show a v textu jde nakonec především o to zjistit, jak chutná jídlo z konťáku, ale ledy se zdají být prolomeny.
Pokud vám prohrabávání kontejnerů za supermarkety splývá s prohrabáváním popelnic na ulici, tak se ve svém odhadu velmi mýlíte. Útroby kontejnerů totiž často skýtají pohled na celá plata pečlivě zabalených potravin a množství v podstatě čerstvé zeleniny. Spíše hrozí, že se vám udělá špatně ze zjištění, kolik jídla se vyhazuje. „Zelenina chodí každý den nová, takže se také každý den vyhazuje. Co se týče ostatních věcí, většinou jdou ven den před prošlou záruční dobou,“ sděluje Martin, pro něhož je dumpstering běžnou zkušeností. Připomíná, že řetězce menších prodejen, jako je Billa a Albert, mívají klasické otevřené kontejnery, do nichž se lze snadno dostat, kdežto větší řetězce jako Tesco nebo Kaufland často používají drtiče potravin, a pro skiping jsou tedy nepoužitelné. Krom supermarketů se v metropoli dá prý občas něco ukořistit i u větších pekáren, jen přístup ke kilogramům příliš nakynutého chleba je o něco těžší. (Adresy neuvádím, často patří k výhradnímu knowhow jednotlivých skiperů a jejich zveřejnění by mohlo některé vedoucí prodejen vést k tvrdšímu přístupu vůči recyklátorům. Kdo se o věc zajímá, beztak ví, že dumpsteringové mapy existují a jsou volně přístupné.)
Oklecovaná recyklace
Martin je prost tradičního freeganského idealismu a tvrdí, že mu spíše než o ideologii jde o šetření a recyklaci. „Moc subverze v tom skutečně není a celá společnost jíst z konťáku stejně nemůže,“ shrnuje své myšlenky s tím, že ve skipingu lze jen těžko hledat dlouhodobou alternativu. Přístup k novodobým sběračům se od prodejny k prodejně liší. Sázet na jednostejný postoj obchodů konkrétního řetězce zkrátka nejde. Zatímco někde se lze se zaměstnanci domluvit na jisté spolupráci, jinde vás odhánějí a volají policii. „Zažil jsem i sekuriťáky, s nimiž se na bezproblémové recyklačce dalo dohodnout za úklid kolem kontejnerů,“ vzpomíná Martin, který ale jinak pozoruje dlouhodobě se zhoršující tendence, a nutně tedy i tenčící se úlovky. „Zatímco před lety jsi obešel Holešovice a nalezené jídlo jsi pomalu neutáhl, tak nyní stále častěji narážíš na oklecované nebo zamčené kontejnery.“ Výjimkou nebývá ani to, že se za účelem odrazení skiperů přelije čerstvé pečivo Savem či jinou chemikálií.
Pomoci uhájit jídlo před zničením zkoušejí například potravinové banky, které působí v mnoha státech světa a snaží se dostat přebytečné pochutiny k potřebným. Jsou ale zcela závislé na darech, přičemž platí, že právě obchodním řetězcům se vyplácí jídlo spíše ničit než darovat. Pokud se v minulosti často zdůrazňovalo, že přebytky jídla z euroamerické civilizace by nasytily celý třetí svět, ale bylo by příliš nákladné je na potřebná místa dopravit, tak v současnosti se zdá, že je třeba začít přemýšlet o tom, jak jídlo dostat k lidem kolem nás, aniž bychom je museli nutit krást v obchodech nebo skákat do kontejnerů.
Autor kdysi dávno také prolézal kontejnery.