Autonomie, solidarita a samospráva

Kdy a kde jste se poprvé potkal s fenoménem squattingu?

Někdy na začátku devadesátých let jsem tuším prvně o squattingu četl v časopisu Vokno či ve Voknovinách – šlo o jakousi reportáž z Berlína. Už na podzim roku 1990, když se vyklízela Mainzer Straße, jsem se účastnil solidární demonstrace před německým velvyslanectvím v Praze.

Berlín byl v té době asi velkým vzorem pro vznikající české anarchistické a autonomní hnutí…

Určitě, jakmile se otevřely hranice, bylo to v podstatě za rohem. První squat jsem navštívil v roce 1992 v Berlíně a v témže roce vznikl v Praze squat Sochorka. Berlínské a amsterdamské squaty byly jedinečnou příležitostí, jak se potkat se západní kontrakulturou a radikální politikou, která s ní často byla úzce spojená, a jak načerpat inspiraci a energii. Navíc to byla doba baťůžkářů a stopování po celé Evropě.

V devadesátých letech jste žil ve squatu Ladronka. Můžete krátce popsat vývoj, kterým se ubírala, včetně konce, jejž jste nejednou sám kritizoval?

Ladronka je běžně uváděná jako jeden z nejstarších, a tudíž nejlegendárnějších českých squatů. Určitě přitom platí, že byla výjimečná především dobou svého trvání, od roku 1993 do roku 2000. I Ladronka fungovala jako autonomní kulturní centrum, ale když to srovnám se současností na Klinice, tak byla více uzavřená a subkulturní, což je určitě dáno také kontextem doby, ale to by bylo asi na trochu jiný rozhovor. Prošla také vnitřní dynamikou, která souvisela s obměnou jejích obyvatel. Podle mne Ladronka v průběhu doby upadala a ke konci žila pouze ze své vlastní podstaty a legendárního jména, které vytěžila i tím, že měla být dvakrát vyklizena, ale díky veřejné kampani a jednáním se ji podařilo opakovaně zachránit a získala jakýsi pololegální status. Postupně docházelo k její depolitizaci a já o ní už v roce 2000 v jednom rozhovoru řekl, že jde v podstatě o klub, v němž se akorát neplatí nájem. Když se blížily protesty proti MMF a Světové bance, tak se tehdejší squatteři dohodli, že se nechtějí od protestů snad přímo distancovat, ale odmítají nějak více participovat na jejich přípravě a sloužit jako azyl pro mezinárodní aktivisty. Čím více se šířila morální panika a hysterie z médií, tím více squatteři začali dávat od spolupráce na protestech ruce pryč.

To ovšem Ladronku stejně nezachránilo. Krátce po protestech byla s konečnou platností vyklizena.

Následná morální panika – psalo se o zničené a vyhořelé Praze – posloužila tehdejším radním Dvořákovi a Blažkovi z ODS k tomu, aby podle mého protiprávně nechali Ladronku ze dne na den vyklidit.

Dá se současná Klinika vůbec porovnávat s nějakým obdobím Ladronky? V čem jsou si obě místa podobná a v čem se naopak rozcházejí?

Nejde jen o to, že Ladronka byla v podstatě na periferii a Klinika je víceméně v centru, i jinde lze vidět více rozdílností než podobností. Squatteři z Ladronky byli určitou subkulturou mládeže, kdežto Klinika je subkulturně i generačně mnohem rozmanitější. Už jen to, že na Klinice existuje dětský a rodičovský kroužek Mamatata, ukazuje na mnohem větší záběr. Klinika také není nutně vázaná na jednu konkrétní subkulturu, i když squatting samozřejmě vždy přináší nějaké kontrakulturní aktivity, které zpochybňují měšťáckou kulturu. Program a aktivity Kliniky jsou mnohem širší a rozmanitější, než tomu bylo na Ladronce, a mají i hlubší sociální podtext.

V tomto ohledu ovšem zřejmě srovnání s Klinikou nesnese žádný bývalý český squat včetně Milady…

Pokud jde o šíři aktivit, Klinika skutečně předčila všechny předešlé baráky a myslím, že předčila i očekávání lidí, kteří se před rokem podíleli na jejím obsazení.

Součástí mediálních strategií kolem bojů o Kliniku bylo i vypouštění termínu squat. Jde podle vás o squat v tradičním slova smyslu, nebo volbu označení považujete za bezpředmětnou?

My jsme slovo squat vypustili ze svého slovníku záměrně vlastně jen v prvních dnech po obsazení a mluvili jsme o občanské iniciativě. Spíše než o strategii šlo přitom o taktiku, jak se vyhnout nějakému nálepkování a stereotypům. Klinika se v podstatě neustále snaží nějak balancovat a vyhýbat stereotypizaci uvažování. Nejde přitom jen o vzdorování obecně rozšířeným společenským stereotypům, ale i našim vlastním.

Klinika byla kromě jiného také snahou části autonomního hnutí opustit „mentalitu ghetta“ a přitom neslevit z původních, často anarchistických, ale především antiautoritářských ideálů. Jak se podařilo tuto situaci ustát?

Mohu mluvit jen z pozice insidera, ale přijde mi jako vypovídající, že i lidé, kteří nás zpočátku kritizovali za to, že „nám barák dal Babiš“, dnes uznávají, že jsme sice přistoupili na nějaký kompromis, ale zároveň se nám podařilo udržet potřebný antagonismus. Autonomní hnutí má trvalou tendenci a strach z toho, že bude něčím kontaminováno zvenčí. Díky Klinice se ukazuje, že je zde také možnost, kdy hnutím může být kontaminován venek. V případě solidarity s imigranty se, myslím, tento druh úspěšné kontaminace projevil a pomoc uprchlíkům fungovala na nehierarchických principech, přitom bez pomoci zavedených nevládních organizací a hodně samosprávně.

České anarchoautonomní prostředí řadu let trpělo a možná stále ještě trpí levicovým sektářstvím. Při pohledu na program Kliniky se zdá, že dává prostor i neanarchistickým aktivitám, včetně těch, které byly v minulosti zatracovány jako trockistické a podobně.

Vždy jsem byl součástí autonomního proudu uvnitř anarchistického hnutí, který se snažil nebýt sektářský, takže je to podle mne pochopitelný a konzistentní vývoj. Hlavně je ale třeba říci, že Klinika není explicitně anarchistický barák – pro nás není tak důležité, kam budeme zařazeni a jak budeme onálepkováni, podstatné je, aby barák fungoval na principech, na nichž vznikal. Skutečnost, že se na aktivitách podílejí různí lidé, mi přijde fajn.

Které principy to jsou?

Autonomie, solidarita a samospráva.

V počátečních bojích o Kliniku se takřka na plný úvazek angažovalo několik desítek lidí. Podílí se tento široký okruh i na rozhodování o každodenním provozu Kliniky?

Možnost má každý, druhá věc je, zda ji využije. Každou neděli na Klinice probíhají veřejná pléna, kde se rozhoduje o všech důležitých i provozních věcech. Samospráva je ale často nudná věc, která zahrnuje třeba i mytí záchodů a diskuse o dlouhodobějších výhledech. Ale pokud chci společnost nebo kolektiv bez ředitelů a uklízeček, nemůžu dělat jen to, co mě baví, ale musím se s ostatními podělit o činnost, která nikomu příliš nevoní. Z tohoto hlediska je i mytí záchodu na Klinice revoluční čin. To někteří lidé nechtějí pochopit a chtějí dělat jen to, co je baví. Asi bych také nejraději psal jen články a diskutoval, ale právě proto považuji za důležité, abych si vzal službu a na Klinice uklidil.

Kolik lidí dnes na Klinice vlastně žije? Je bydlení podstatným aspektem autonomního sociálního centra?

V současnosti zde bydlí asi dvanáct lidí. Osobně bych si ale dokázal představit autonomní sociální centrum, v němž by se nebydlelo. Nicméně se ukazuje, že pro bezpečnost a i každodenní chod baráku je důležité, aby v něm neustále někdo pobýval.

Zhruba před rokem se mohlo zdát, že se díky Klinice podaří změnit negativní názor veřejnosti, ale i některých politiků na squatting. Spekulovalo se o možnosti legislativních změn, vznikla pracovní skupina ministerstva vnitra. V posledních týdnech ale soudy opakovaně rozhodly v neprospěch správních žalob, které squatteři vznesli jak proti zákroku na Cibulce, tak proti zákroku v bývalém squatu Milada. Šlo tedy o předčasný optimismus?

Myslím, že to má několik rovin. V první řadě jde vždy o to, jaký soudce kauzu dostane na stůl, což je tak trochu sázka do loterie. Z mého pohledu to vypadá, že squatterské kauzy rozhodují většinou soudci, kteří mají daleko k nezávislému posuzování. Jako příklad může sloužit rozhodnutí ve věci jednoho squattera z Cibulky: odůvodnění rozsudku bylo exemplární ukázkou aplikace neoliberální ideologie, postavené na nedotknutelnosti a posvátnosti soukromého vlastnictví, navíc okořeněné i osobními poznámkami pana soudce, že on by squattery nechal vystěhovat už dávno a podobně. Nastavení naší justice a vůbec právního vzdělávání nutně vede k tomu, že spousta soudců tíhne k vládnoucí pravicové, až neoliberální ideologii. Přitom i stávající zákony nabízejí možnost různých interpretací. Málokterý soudce si však výklady, které by odporovaly vládnoucí ideologii, připouští, což nakonec není zdaleka jen případ squattingu. Nad veřejným zájmem neustále vítězí ochrana a prosazování soukromého vlastnictví.

Přesto trvám na tom, že je důležité udržovat napětí mezi tím, co je legální, a tím, co je legitimní. Zákony se mohou měnit a měly by se měnit, stejně jako výklad právních norem. I podle stávajících zákonů často vlastníci chátrajících domů a policie v podstatě porušují právo. V obecné rovině si navíc myslím, že v posledním roce došlo k posunu společnosti autoritativnějším směrem, což se určitě nějak odráží i na rozhodování soudců. Nemyslím si zkrátka, že soudci své předsudky a názory nechají v kanceláři, kde si oblečou talár, a do soudní síně vstupují jako nepopsaný list papíru. Je evidentní, že na ně má dopad i celospolečenská atmosféra a diskuse.

Jedním z vašich nejvýraznějších úspěchů byl naprosto zásadní podíl na pomoci uprchlíkům. Klinika se ve shánění a distribuci věcí pro potřebné ukázala v mnoha ohledech efektivnější než zajeté nevládní organizace. Čím si tak velký úspěch spontánní solidarity vysvětlujete?

Pro mne je to především důkaz, že princip samosprávy a důraz na to, aby se lidé rozhodovali kolektivně bez určených šéfů a zavedených institucí, může být funkční a je třeba ho rozvíjet. Co se týče sbírky na pomoc uprchlíkům, původně jsme si mysleli, že to bude jednorázová akce, že pár našich známých něco přiveze a pak se to za pomoci jedné dodávky dopraví k potřebným. Místo toho přišly tisíce lidí a doslova nás zaplavily věcmi pro uprchlíky. To se přitom dělo v čase, kdy se imigranti ve společnosti ve velké míře dehumanizovali, mluvilo se o nich jako o hmyzu a upíralo se jim jakékoli lidství. Naše sbírka ukázala, že zde po celou dobu byla také spousta lidí, která pouze čekala na impuls, aby mohli traumatizované uprchlíky podpořit. Klinika tím pádem části lidí umožnila vyjádřit solidaritu, která nebyla vidět, ale existovala a stačilo málo, aby se naplno projevila. Socioložka Elisabeth Noelle Neumannová v této souvislosti mluví o takzvané spirále mlčení, což znamená, že když mají lidé pocit, že jejich názor je přehlížen a není slyšet, mají tendenci mlčet. Naopak lidé, kteří cítí, že jejich názory ve společnosti převládají, jsou nejvíce slyšet, a ke slovu se tak dostávají především nejrůznější křiklouni.

Solidarita s uprchlíky k vám přitáhla pozornost mnoha lidí, kteří dosud squatterské hnutí považovali spíše za subkulturu, jež funguje především dovnitř. Postojem Kliniky k uprchlíkům jste ale vzbudili i negativní pozornost. Jakým způsobem se kritika projevuje a odkud konkrétně zaznívá?

Po sbírce pro uprchlíky se začaly objevovat stížnosti na Kliniku, které chodily především na radnici Prahy 3 a Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (ÚZSVM), který budovu spravuje, a většinou poukazují na to, že Klinika je islamofilní místo, v němž přespávají imigranti, a lidé se pak bojí chodit kolem. Na této kauze se v rámci svatého boje proti islámu rozhodl zviditelnit zastupitel za Svobodné na Praze 3 Mojmír Mikuláš. Pravda přitom je, že Klinika v několika případech poskytla pomoc ve formě přespání uprchlíkům, kteří byli propuštěni z detenčních center, a na tom samozřejmě není nic trestného. Ostatně odevšad zaznívalo, že pokud vítáme uprchlíky, tak si je máme vzít k sobě domů, což jsme také učinili. Po uprchlické sbírce se objevily také stížnosti na hluk, které považuji za zcela zástupný problém, protože na Klinice je hluk naprosto minimální. Spíše jde o to, že některým lidem přijdeme podivně oblečení a navíc pomáháme uprchlíkům, čemuž nerozumějí a nejsou schopni to akceptovat.

Došlo i k nějakým fyzickým útokům na Kliniku nebo její obyvatele?

Jednou nám někdo rozbil výlohu a nacionalisté také polepili budovu xenofobními nálepkami typu Refugees not welcome.

Jak vypadají vztahy Kliniky a sousedů?

Všechny akce na Klinice jsou přístupné a otevřené našim sousedům, ale nelze si představovat, že jich sem denně míří davy. To je však obecný problém české společnosti, že lidé jsou atomizovaní a uzavření a společenský život je spíš doménou mladší generace. Když jsme ze začátku dělali prohlídky Kliniky a sousedské slavnosti, tak se řada lidí přišla podívat, ale myslím, že drtivá většina sousedů se naším autonomním sociálním centrem nezabývá ani v pozitivním, ani v negativním slova smyslu. Je tu ale stále poměrně dost lidí, kteří nám opakovaně vyjadřují svou podporu, a někteří z mladších sousedů se dokonce do dění na Klinice aktivně zapojují a stali se součástí kolektivu. Řada lidí ze sousedství Kliniku také navštěvuje kvůli existenci freeshopu a zdrojovny, v nichž je zadarmo k mání čisté oblečení a nejrůznější potřeby do domácnosti. Někteří přinášejí věci, které už nepotřebují, a jiní si naopak odnášejí, co postrádají.

V poslední době jste iniciovali petici na podporu dalšího trvání Kliniky. Je budoucnost autonomního sociálního centra v ohrožení?

Zastupitelstvo Prahy 3 původně projekt Kliniky před rokem podpořilo na veřejném zasedání, které následovalo po velké demonstraci za vznik autonomního sociálního centra. Pak proběhla dvě informativní jednání s Prahou 3, na nichž jsme seznamovali s tím, co chceme v budově dělat, přičemž od samotné radnice Prahy 3 jsme ani nic nechtěli. Radnice reagovala prohlášením, že objekt není v jejím majetku, a že tedy nemůže věc nijak ovlivnit.

Loni na podzim starostka Vladislava Hujová začala veřejně mluvit o tom, že neví, co se na Klinice děje, že za ní nechodíme, čímž nepřímo naznačila, že by se u nás mohly dít nějaké nepřístojnosti, aniž by to ovšem jakkoli konkretizovala. Na Klinice je přitom každý den nabitý program, jenž je samozřejmě otevřen i starostce, a možná by stačilo, kdyby trochu sledovala dění v Praze 3. Potom by zjistila, že zde probíhá řada vzdělávacích workshopů, přednášek, výuka několika jazyků a že tu funguje třeba klub Mamatata. My pochopitelně necítíme potřebu podávat pravidelná hlášení starostce, ale kdyby se namísto do médií obrátila na nás, tak jí samozřejmě odpovíme. Ona místo toho ale veřejně tvrdí, že jediné, co v souvislosti s Klinikou pozoruje, jsou opakované stížnosti občanů Prahy 3. My přitom velmi dobře víme, že na radnici chodí i pozitivní ohlasy na Kliniku, ty ale starostka buď selektuje, nebo je zkrátka nevnímá. Když jsme jí dvakrát napsali, tak se nám ani nenamáhala odpovědět. A na posledním jednání zastupitelstva konečně otevřeně řekla, že o Klinice nic neví, nezajímá ji, nepodporuje ji, a doporučila nám, ať se přesuneme do severních Čech, kde je spousta prázdných domů.

Zdá se tedy, že někteří představitelé radnice Prahy 3 vyvíjejí tlak na ÚZSVM, aby nám neprodloužil smlouvu, protože Kliniku vnímají jako problematické místo, jež je zcela mimo jejich kontrolu a možná i mimo jejich politickou představivost. I to byl jeden z důvodů, proč jsme iniciovali petici za zachování Kliniky – smlouvu máme totiž jen do března. Chceme dokázat, že máme širší veřejnou podporu. Základ úspěšnosti autonomních sociálních center tkví v jejich trvalosti – bez ní nelze pozitivní vztah se sousedy a vliv na danou lokalitu vůbec budovat. Proto si myslím, že by podobná centra neměla kočovat z místa na místo.

Působíte jako vysokoškolský učitel na katedře sociální a kulturní ekologie, což je pole, které v mnoha ohledech souvisí s aktivismem a angažovaností. Co pro vás poslední rok na Klinice, tento jedinečný sociální experiment, znamenal?

Zřejmě zklamu spoustu nostalgiků, kteří neustále vzpomínají na zlatá devadesátá léta. Pro mne byla ta doba zlatá tím, že jsem byl o dvacet let mladší, ale jinak musím říct, že poslední rok byl pro mě mnohem inspirativnější a důležitější, a to přes všechny problémy – včetně těch vnitřních –, které přinesl. Kdyby mi někdo před rokem tvrdil, co se nám na Klinice povede zrealizovat, tak bych mu nevěřil. Byl to tedy rok, který zcela překonal mé očekávání. Z původní přípravy několika málo jednotlivců vzniklo funkční autonomní sociální centrum, které tu je pro stovky a možná i tisíce lidí. Je to pro mě jasný důkaz toho, že i v české politické kultuře se sklonem k tatíčkovství – což koneckonců platilo i pro anarchistické hnutí devadesátých let, jež by se neobešlo bez vůdčí osobnosti Jakuba Poláka –, existuje potenciál jednat kolektivně a samosprávně. Klinika není projekt, jenž by stál na jednotlivci nebo několika významných osobnostech, a věřím, že taková bude i její budoucnost.