Hukot po svém boku i to, že každou chvíli
svět zachvěje se, bere jako fakt.
Běží, běží na jih, přesný, nemotorný,
v panice, kterou krotí, Blakeův žák.
Pláž syčí jak tuk. Od něho nalevo
stoupá a klesá střídavá plocha vody,
křehké nohy mu halí lesklou polevou.
Běží, běží skrz ni, na prsty si hledí.
– Vlastně spíš hledí na písek mezi nimi,
kde (žádný detail mu není malý) Atlantik
rychle odtéká dolů a zpět. Běží,
na stékající zrnka pevně upírá zrak.
Svět je mlha. A potom je svět
přesný a rozlehlý a jasný. Příliv
je výš nebo níž. Kde přesně, to neumí říct.
Zobák má upřený; je zaujat,
něco tu hledá, hledá, hledá.
Chudinka pták, je posedlý!
Miliony zrnek, černá, bílá, béžová a šedá
a zrnka křemene, růžová, ametyst.
Přeložila Mariana Machová