Moře a jeho břeh

Na jedné z našich velkých veřejných pláží měl kdysi jeden člověk za úkol odklízet z písku papíry. Za tímto účelem dostal tyč či hůl s dlouhým vyleštěným hřebíkem na konci.

Jelikož pracoval pouze v noci, když byla pláž opuštěná, dostal také lucernu.

Zbytek jeho vybavení sestával z velkého drátěného koše na pálení papírů, krabičky sirek, aby je měl čím zapálit, a z domu.

Dům to byl velmi zajímavý. Dřevěný, se šikmou střechou, asi metr dvacet na metr dvacet na metr osmdesát, postavený na kůlech zaražených do písku. Neměl okna, v rámu dveří nebyly dveře a uvnitř nebylo vůbec nic. Nebylo tam ani koště, takže náš přítel občas poklekl a rukama vymetl písek, který našlapal dovnitř.

Když vál na pláži moc silný nebo chladný vítr nebo když byl unavený nebo když chtěl číst, sedal v domě. Nohy buď nechal vyčuhovat přes práh nebo je skrčil pod sebe dovnitř.

Spíš než dům jako takový to byla idea domu. Mohl stát na obou koncích škály představ o domech. Mohl to být dokonalý domeček pro děti na hraní či ideální dům pro dospělé – protože v něm nebylo nic z toho, co je na většině domů protivné.

Byl to přístřešek, nikoli však k bydlení, ale k přemýšlení.

Jistě, podle přírodních zákonů by se pláž měla umět udržovat čistá sama od sebe jako kočka. Všichni jsme viděli, jak

Vody se valí ve své kněžské snaze

obřadně omýt břehy lidské země.

Jenže rytmus moderního života je příliš rychlý. Tiskárny chrlí příliš mnoho potištěného papíru, který nějak putuje k našim mořím a jejich břehům, na to, aby se příroda postarala sama o sebe.

A tak by se vlastně dalo říct, že se pan Boomer, Edwin Boomer, stal „knězem“.

Každý večer ušel něco přes kilometr a půl tam a zase zpátky potmě, s lucernou a s tyčí a s pytlem od brambor na papíry přes rameno – byl to malebný pohled, něčím připomínal obraz od Rembrandta.

Edwin Boomer žil tím nejliterárnějším možným životem. Žádný básník, romanopisec či kritik, dokonce ani takový, co se sklání nad psacím stolem osm hodin denně, si neumí představit sílu jeho soustředění na život písemnictví.

Hlavu měl neustále skloněnu v kroužku světla, jež vrhala lucerna, a očima prohledával písek či zkoumal listy a útržky papíru, které nalezl.

Neustále četl. Měl shrbená ramena a brzy poté, co se ujal svých povinností, si musel pořídit brýle.

Papíry, které se na první pohled zdály nezajímavé, hodil do pytle; ty, které chtěl prostudovat, si strčil do kapsy. Později je na podlaze domu uhladil.

Díky této nutnosti rozlišovat se z něj postupně stal výborný kritik.

Někdy nabodával jeden bezcenný či nepotištěný papír za druhým, až byl bodec úplně plný od toho, co by se dalo nazvat jílcem, až po špičku. Vypadal pak jako jedna z těch kancelářských potřeb, co byly dříve k vidění na stole nepořádných obchodníků a lékařů. Někdy k tomuhle stohu papírů přiložil sirku a nesl ho zdvižený jako pochodeň, jako by to byly jeho zaplacené účty nebo takové to pálivé maso zvané kebab, co ho nabízejí v ruských či syrských restauracích.

Kromě čtení a této možnosti chvilkového osvětlení nabízely papíry, zejména noviny, i jiná využití. V zimě si je mohl nacpat pod kabát, aby ho chránily před studeným mořským vichrem. V témže období je mohl rozložit v několika vrstvách po podlaze domu ze stejného důvodu. Při své obsáhlé četbě se kdesi dozvěděl, že tiskařská čerň používaná v novinách je velmi účinná k odstraňování pachů; nenapadlo ho však, jak by to mohl využít.

Byl obeznámen se všemi jakostmi papíru ve všech stupních promočení a vysušení. Mokré noviny jen trochu zprůsvitněly. Lepily se mu na nohy a na ruce, a netrhaly se, spíše se pomalu rozdělovaly do cárů způsobem, který mu připadal dosti odporný.

Když úplně nasákly mořskou vodou, daly se zmačkat do kuliček nebo jiných tvarů. Jednou nebo dvakrát, když se opil (Boomer obvykle chodil do práce opilý několikrát týdně), pokusil se z nich trochu modelovat. Ale jakmile busty a zvířata, jež vytvořil, uschly, spálil je také.

Noviny rychle zažloutly, už za jediný den na vzduchu. Někdy našel předvčerejší vydání, které někdo nedbale odhodil, napůl složené, napůl zmačkané. Když ho zvedl do světla lucerny, ještě před válkami a vraždami si povšiml zažloutlých rohů bílých stránek a rozdílu mezi vnějšími a vnitřními listy. Velmi staré noviny nabyly téměř barvy písku.

Za nocí, kdy byl Boomer nejopilejší, bylo moře plné benzínu a strašlivě nebezpečné. Vyděšeně se po něm ohlížel přes rameno za každou větou, kterou přečetl, a oheň rozdělal vždycky až vzadu na pláži. Bylo třpytivé, olejnaté a výbušné. Pošetile se domníval, že by se mohlo vznítit a připravit ho o jediný způsob obživy.

Za větrných nocí bylo čištění pláže náročnější a z Boomera se tehdy stával spíš lovec než sběrač.

Na poletující papíry byl ale zajímavý pohled. Pečlivě je porovnával s ptáky, kteří občas proletěli ve světle lucerny.

Pták je samozřejmě veden mozkem, dlouhou tradicí, mnohdy pochopitelnou touhou někam se dostat či něco získat, takže letí přímo nebo v sérii křivek, jež jsou součástí přímky. Je vidět rozdíl mezi tím, když metodicky letí za nějakým cílem a když létá, aby se předváděl.

Ale papíry nemají žádný jasný cíl, žádný mozek, smysl pro rasu či skupinu. Vznesou se, klesnou, nemohou se rozhodnout, váhají, spadnou, letí přímo vstříc svému osudu ve vlnách nebo se ve vzduchu převrátí a zřítí se do písku a už se ani nehnou.

Mají-li nějaký oblíbený styl letu, pak nejspíš našikmo, klouzáním do strany.

Rafinovaněji využívají vzdušných proudů a poddávají se jim rozmarněji než mnohdy umínění ptáci. Nejsou ani pyšné na své triky, ale zřejmě jim nedochází, jakou statečnost, jakou nevědomost projevují, ani to, že Boomer čeká, aby je chytil na ostrý bodec.

Ohyb v polovině velkých novinových stránek funguje trochu jako páteř, ale křídla jsou nekoordinovaná. Menší bulvární plátky létají o něco lépe než plachty deníků. Nejúžasnější jsou malé zmačkané útržky.

Někdy v noci to vypadalo, že je jich vzduch plný. Boomerovi se v opilosti zdálo, že písmena odlétají ze stránek. Zvedl lucernu a hůl, rozběhl se a mával rukama mezi vlajícími titulky a větami jako člověk rozhánějící hejno holubů.

Když je připíchl bodcem, vzpomněl si na Starého námořníka a Albatrosa, protože na tu výhružnou báseň samozřejmě narazil mnohokrát.

Nejvíce toho zvládl za bezvětrných nocí, kdy měl nad ránem i několik hodin pro sebe. Usedl se zkříženýma nohama v domě a lucernu pověsil na hřebík, který zatloukl v patřičné výšce. Hrubé prkenné stěny se leskly a v malé místnosti bylo docela teplo.

Předměty jeho studia se daly rozdělit do tří skupin a on sám si je tak v duchu roztřídil.

První a nejpočetnější: všechno, co bylo zřejmě o něm, o jeho životním zaměstnání, a všechny rady či varování, které se ho mohly týkat.

Druhá: příběhy o jiných lidech, kteří ho zaujali, jejichž životní dráhu den za dnem sledoval v novinách a v útržcích knih a dopisů a po jejichž dalších dobrodružstvích stále pátral.

Třetí: položky, jimž vůbec nerozuměl, které ho naprosto vyváděly z míry, ale zároveň ho zajímaly natolik, že si je schoval, aby je přečetl. Ty se téměř zoufale snažil zařadit do první, pak do druhé kategorie.

Uveďme několik příkladů z každé skupiny.

Z první: „Přínos bude pro učedníka o to větší, čím více se bude stranit svých přátel a známých a veškerých světských zájmů, například tím, že se odstěhuje z domu, v němž přebýval, a opatří si jiný dům či pokoj, v němž bude moci dlít v co největším soukromí... [nečitelné] začne svobodněji používat své přirozené schopnosti v přičinlivém hledání toho, čeho si tolik žádá.“

Tohle bylo celkem jasné.

Takhle vypadala varování, která ho znepokojovala: „Zvyk pročítat periodika lze jistě zařadit do Averroesova katalogu antimnemonik neboli snižovačů paměti. Dále sem patří požívání nezralého ovoce; zírání na mraky a pohyblivé věci zavěšené ve vzduchu (to by sedělo); ježdění mezi množstvím velbloudů; častý smích (to ne); poslouchání sledu vtipů a anekdot; zvyk číst si na náhrobcích na hřbitově atd.“ (A tyhle poslední možná.)

Z druhé kategorie: „Asi dvě hodiny spala a pak se vrátila na své místo v díře, vedle sebe položila americkou vlajku, kterou si přinesla. Manžel jí nosí jídlo a ona prohlásila, že má v úmyslu sedět v díře tak dlouho, dokud Úřad pro veřejnou sociální péči neopustí myšlenku umístit tam sloup.“

Boomer o této dámě přemýšlel dvě noci. Třetí noc našel něco, co z jeho pohledu na věc poněkud objasňovalo situaci. Byla to část stránky z knihy, kdežto předešlý úryvek byl z novin.

„Lady se domnívala, že si v každém okamžiku svého života udržela všechny přednosti – činilo ji to krásně mírnou, takřka velkorysou; a tak nerozlišovala vypouklá očka menších společenských hmyzů, často obdařených takovým rozsahem, od...“

Může to však trvat další dvě noci nebo dva týdny, než najde další část této série.

Ve třetí skupině, mezi věcmi, které ho fascinovaly, ale mátly, si Boomer schovával takové drobnosti jako tuto (malý neroztržený proužek růžového papíru):

„Žertovné brýle s posuvnýma očima. Nasaďte si brýle a náustek vložte do úst. Nepřerušovaně vydechujte vzduch; oči a obočí se zvednou a klesnou. Pohyb lze vykonávat rychle či pomalu podle toho, jakého žertovného účinku si přejete dosáhnout. Jsou-li v případě velké hlavy nožičky brýlí příliš krátké, ohněte zakřivenou část za uchem. Celuloid je hořlavý! Nepřibližujte se proto s brýlemi k otevřenému ohni!!“

Tohle by správně patřilo mezi varování týkající se jeho samého. Mohl-li se však řídit posledním varováním, mnohému v předchozím návodu vůbec nerozuměl.

A toto, napsané tužkou na dopisním papíře, rozmazané, ale čitelné:

„Necítil jsem se dobře kvůli zubům a tři velké mi vytrhli, protože mě znervózňovaly a bolely, a proto jsem nemohl poslat úkol. Myslím, že bych mohl psát jako všichni ti Spisovatelé, protože si myslím, že toho mám v hlavě víc, než je v nějakých knihách. Pane Margoliesi, přemýšlím, jak to ti Spisovatelé dělají, že píší do těch časopisů tak dlouhé povídky, které mají třeba 60 000 nebo 100 000 slov, a kde berou tu jejich fantazii a ten materiál.

Velice by mě těšilo psát takové příběhy jako ti Spisovatelé.“

Ačkoli Boomer neměl takové dětinské touhy, cítil, že otázka, která se zde klade, nějak souvisí s jeho způsobem života; téměř mohla být adresována jemu stejně dobře jako neznámému panu Margoliesovi. Jak však zní odpověď? Čím více papírů sebral a čím více četl, tím méně měl pocit, že rozumí. Svým způsobem závisel na „jejich fantazii“ a dokonce byl jejím otrokem, ale zároveň mu připadala spíš jako nemoc.

Uvedeme ještě jednu z hádanek našeho přítele. Je psaná nezřetelným strojopisem na velmi starém hnědém papíře (nerozlišoval mezi matoucí prózou a matoucí poezií):

Jak jednooký sál, jejž halí tma,

jen stranu tu, v níž oku navzdory

jediný úzký průchod světlo má,

pokrývá bílý zářný gobelín,

stovka tvarů míhavým vzduchem víří,

vchod zaplní, když dovnitř prudce míří,

na jasné zdi pak temným tancem hýří.

To znělo jako něco, co sám zažil. Nejdřív mu připadalo, že ten „jednooký sál“ je jeho dům, a pak celý jeho noční život na pobřeží. Nejprve poletující papíry, a pak to, co na nich stálo, byla ta „stovka tvarů“.

Měli bychom vysvětlit, že když se Boomer dostal ke čtení, obvykle už nebyl moc opilý? Alkohol vyprchal. Pořád se cítil odloučený a sebestředný, ale nepřirozeně bdělý.

Co však to všechno znamenalo?

Snad proto, že jeho zrak bez ustání obléhaly hmyzí armády písmenek, nebo proto, že tomu skutečně tak bylo, začal se mu už před mnoha lety celý okolní svět zdát také tištěný.

Boomer zvedl lucernu a pozoroval vodouše roztržitě pobíhajícího sem a tam.

Jeho namáhanému zraku připadal jako interpunkční znaménko na pozadí „oblých, valících se vln“. Nohama zanechával jemné stopy. Měl kropenaté peří; a zejména na úzkém lemu křídel bylo vidět skvrnky, které snad vypadaly jako písmena, jen kdyby se mohl přiblížit natolik, aby je přečetl.

Lidé, kteří přes den chodili na pláž a které nikdy neviděl, někdy cítili potřebu psát do písku. Boomer si zase myslel, že mazat tyto nápisy je zřejmě také součástí jeho povinností. Sklonil lucernu a pečlivě zahladil „Škola Františka Xaverského“, „Lillian“, „Do háje“.

I sám písek, když ho vzal do hrsti a přidržel u oka, vypadal trochu jako potištěný papír, rozemletý nebo rozžvýkaný.

Ale to nejlepší na dlouhých nocích věnovaných studiu bylo, když uklidil přidělený úsek a mohl zapálit papír nacpaný v drátěném koši.

Čelo už měl rozpálené z pití nebo přílišné četby, ale stál co možná nejblíž horečnému žáru hořícího papíru a dychtivě sledoval každou podrobnost spalování.

Plamen stoupal po pruhu papíru rovnoměrně, beze spěchu a po vteřině se černý papír svinul dospod či navrch. Padal a kroutil se do tvarů, které někdy připomínaly krásné výtvory z tepaného železa, ale pak se jediným dýchnutím rozpadly.

Velké vločky zčernalého papíru, na okrajích dosud červeně žhnoucí, vyletovaly k nebi. Dokud na ně očima dohlédl, nikdy neviděl tak důmyslné třepotavé manévry.

Nakonec zbyly křehké archy popela, bílé jako původní papír a hebké na dotek, nebo hromádka šedého peří jako z perličky.

Ale hlavní bylo, že nakonec se všechno muselo spálit. Všechno, úplně všechno se muselo spálit, i ty matoucí útržky, které s sebou nosil celé týdny či měsíce. Pálit papír bylo jeho povolání, kterým si vydělával na živobytí, a navíc nemohl připustit, aby se mu kapsy přeplnily nebo aby měl v domě nepořádek.

I když měl Edwin Boomer oheň rád, neměl rád jeho nevyhnutelnost. Nechme ho v jeho domě, ve čtyři ráno, četbu má vybranou, pálení dokončil, lucerna jasně svítí. Je to mimořádně malebná scéna, něčím připomíná obraz od Rembrandta, ale nečím zase ne.

Přeložila Mariana Housková.

Sbírku povídek E. Bishopové připravuje k vydání nakladatelství Opus.