Ježí ví, že mi nefunguje š

Nakladatelství Fra vydalo antologii dvanácti současných polských básníků. Knížka s novými jmény severních sousedů volně navazuje na předchozí počin podobného ražení – hostovskou antologii Bílé propasti z roku 1997, představující polskou generaci „barbarů“, seskupenou kolem časopisu bruLion. Dnešní čítanka s prostým titulem 12× poezie Polsko přináší směsku autorů bez zjevného jednotícího gesta. V zemi pohanky a řepy se začíná dřív. Třicetiletí „nováčci“ už mají za sebou docela slušnou bibliografii. Při letmém srovnání s Bílými propastmi vidíme, že v Polsku už nefrčí minimalismus, ale ani dlouhé básnické skladby. Letmé srovnání s domácí tvorbou pak ukazuje, že Poláci holdují abstrakci a sebereflexi bez citových křečí a neoddělují tak ostře soukromé a veřejné.

Stále je co bořit

Antologie je vybavena předmluvou, medailonky, fotografiemi a ediční poznámkou. Předmluva je napsána tak chytře, že ji lze cum grano salis přenést na jakoukoli množinu náhodně zvolených básníků. Medailonky zase nabízejí kvalitní materiál pro recenzenty, kteří si rádi pomohou stručnými charakteristikami – důležité je nevynechat homoerotické zaměření třetiny autorů. Samotné básně jsou také bohatě vybaveny: motty, dedikacemi a datacemi se to mezi mladými Poláky jen hemží. Narážky na Iliadu nebo francouzskou filosofii nesmějí chybět. Dost ale uštěpačnosti. Důraz se klade především na různorodost. Čtenář se může zahloubat do konzervativních katolických veršů a vzápětí být vytržen anarchistickým apelem. I kdyby současné básnění skutečně vyjadřovalo především vlastní marnost a i kdyby básně stylově splývaly, je tu široké rozvrstvení ideologické. Díky silné duchovní tradici je totiž v Polsku stále co bořit a čím provokovat.

Necháme se tedy vyvenčit Szczepanem Kopytem, zanadáváme si na církev s Piotrem Macierzyńským, vrátíme se na začátek k básním Justyny Bargielské, barevným a studeným jako zmrzlina, k Dąbrowského paradoxům, chytrým a jednoduchým jako papír o jedné straně, případně se pokusíme vtělit do ekobásní Julie Fiedorczuk, přeskočíme k decentním jazykovým motanicím Joanny Mueller nebo se rozteskníme u básní­-povídek Bartosze Konstrata.

Právě Bartosz Konstrat možná představuje největší objev antologie. Texty stejnou měrou naléhavé i plaché jsou lyrickou kronikou úzkostného štěstí, knedlíku v krku. Postavy se míhají, báseň je záznamem milosti i nerozumění. Konstrat nám svou cudností, vřelým založením a trochu vznešenou dikcí připomíná zlínského básníka Pavla Petra. Jako by se dlouho zapírané cítění queer venkovana vydestilovalo do ohromující čistoty, jíž ostatní milostné básně sotva stačí s dechem. A potom otočíme stránku a je zde zmíněný Szczepan Kopyt, básník vybraný jako představitel angažované poezie, který „reaguje na témata z médií a politiky“. Básník sice s žádným převratným návrhem na uspořádání světa nepřichází, jeho pobavené gesto je ale v daném kontextu osvěžující. Kopyt napovídá, že i současnou polskou poezii můžeme měřit prizmatem vyrovnávání se s všudypřítomným katolicismem: „ježí ví, že mi na klávesnici nefunguje š“.

Komfort

Kniha semkla řadu překladatelů. Pod velením editorů se tak pod jedním hřbetem setkal například matador Jiří Červenka s polonistickou nadějí Michaelem Alexou. Někteří autoři jsou ale slabí – například Pasewicz a Dehnel, které shodou okolností spojuje jméno překladatele Jana Jeništy. Zvláště Dehnel působí jako omyl. Verše jsou konvenční a přidušené nabubřelou pózou, již nejlépe vystihuje macatá kravata na autorově podobizně. Krom toho překladatel patrně neovládá základní principy rýmu, a tak jeho verze Dehnelových spanilých jízd tahá za uši. U Pasewicze zase natrefíme na překladatelský lapsus – titul sbírky odkazuje k Bartókově Hudbě pro strunné nástroje, bicí a celestu, o žádných „perkusních nástrojích“ tedy nemůže být řeč. Celkově však jsou překlady vyvážené, vynalézavé a přesvědčivě česky znějící.

Ti, kdo kritizují dobovost takovýchto antologii, nechť uváží, jak těžké je vybírat ze současných autorů. I v nejmladší generaci dorůstají básníci, o kterých se ještě neví (v Bílých propastech chyběl třeba Eugeniusz Tkaczyszyn-Dycki, dnes zásadní autor). Být ale takto informován o současném stavu jedné zahraniční poezie považuji za znamenitý komfort. Vzpomeňme si na Zábranovu a Marešovu antologii americké poezie z šedesátých let Obeznámeni s nocí (1967). Editoři tehdy přiznali limity vlastního výběru a seřadili autory podle abecedy. Náhodně se třely poetiky velmi vzdálené, autoři, kteří by si jinak ruku nepodali. Podobné štěstí máme i u polské novinky z Fra. Pokud mě dva z dvanácti básníků skutečně oslovili a přibližně polovinu považuji za dobré autory, soudím, že se antologie povedla.

Autor je básník.